JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 830/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání společnosti s ručením omezeným M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9.12.2003, sp.zn. 12 Co 618/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 4 C 116/93 (žalobců: 1. V. Š., 2. V. Š., 3. M. Š., 4. Z. B., a 5. R. Š., zastoupených advokátem, proti žalované společnosti s ručením omezeným M., zastoupené advokátem, o vyklizení pozemků a o odstranění dočasných staveb), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 1.3.1993, se žalobci domáhali proti žalované společnosti s ručením omezeným vyklizení pozemku parc. č. 190 v katastrálním území J., zapsaného na listu vlastnictví č. 965 katastru nemovitostí pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu H. m. P. Žalobcům nebo jejich právním předchůdcům byly vydány pozemky podle zákona č. 403/1990 Sb. na základě dohody z 20.5.1992, registrované bývalým Státním notářstvím pro P. dne 21.5.1992, sp.zn. 5 RE 809/92. Z těchto pozemků je však pozemek parc. č. 190 v katastrálním území J. užíván bez právního důvodu žalovanou společností s ručením omezeným, která jej však odmítá vydat.

Žalovaná společnost s ručením omezeným navrhla zamítnutí žaloby žalobců s tím, že mezi Státním statkem h. m. P. a nabyvateli J. Š. a V. Š. došlo k dohodě o vydání pozemků, které však nebyly v držení tohoto statku, takže dohodu o vydání pozemků je tu třeba považovat za neplatnou.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 14.3.2001, čj. 4 C 116/93-74, bylo žalované M., s.r.o., uloženo vyklidit pozemky parc. č. 190/2 (o výměře 74 m2), parc. č. 190/4 (o výměře 75 m2), parc. č. 190/5 (o výměře 75 m2), parc. č. 190/6 (o výměře 74 m2), parc. č. 190/7 (o výměře 74 m2) a parc. č. 190/8 (o výměře 74 m2) v katastrálním území J., zapsané na listu vlastnictví č. 965 pro katastrální území J. u Katastrálního úřadu P., a odstranit z těchto pozemků dočasné stavby: objekt SO 01-7-sestavu buněk M. S., objekt SO 02-splaškovou kanalizaci, objekt SO 03-vodovodní přípojku, objekt SO 05-komunikaci s chodníky, objekt SO 07-sadové úpravy, objekt SO 08-venkovní osvětlení a objekt elektrické přípojky 1 KV pro UVD M. a vše vyklizené odevzdat žalobcům V. Š., V. Š., M. Š., Z. B. a R. Š. do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 12.945 Kč.

K odvolání žalované M., s.r.o., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 13.3.2002, sp.zn. 54 Co 476/2001, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud vyslovoval názor, že v projednávané právní věci nelze použít bez dalšího ustanovení § 221 občanského zákoníku (ve znění do 31.12.1991) k ochraně vlastnického práva žalobců. Je tu nutno posoudit zejména povahu a rozsah hospodářské, případně i jiné ztráty, která by odstraněním staveb vznikla žalované společnosti, jež má zájem na dalším využití staveb. V řízení před soudem prvního stupně nebyl však úplně zjištěn skutkový stav věci ohledně důvodnosti požadavku žalobců na odstranění staveb z pozemků vymáhaných žalobci, takže odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro další průběh řízení odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby zaměřil pozornost nejprve na zjištění charakteru, označení a přesného umístění staveb na pozemcích, které jsou mezi účastníky řízení sporné, a pak teprve posoudit hospodářské (případně i jiné) ztráty, které by odstraněním staveb, uváděných žalobci, vznikla v porovnání se zájmem žalované na dalším využití těchto staveb. Odvolací soud vyslovoval názor, že „bude-li se zřetelem ke všem okolnostem a povaze případu prokázána neúčelnost odstranění staveb, bude na místě žalobu, jako nepodstatnou, zamítnout“.

Obvodní soud pro Prahu 5 pak vynesl rozsudek z 31.3.2003, čj. 4 C 116/93-289, jímž bylo žalované společnosti s ručením omezeným uloženo vyklidit pozemky parc. č. 190/2 (o výměře 74 m2), parc. č. 190/3 (o výměře 74 m2), parc. č. 190/4 (o výměře 75 m2), parc. č. 190/5 (o výměře 75 m2), parc. č. 190/6 (o výměře 74 m2), parc. č. 190/7 (o výměře 74 m2) a parc. č. 190/8 (o výměře 74 m2) v katastrálním území J., zapsané na listu vlastnictví č. 965 pro katastrální území J. u Katastrálního úřadu P., a odstranit z těchto pozemků dočasné stavby, zapsané na listu vlastnictví č. 945 pro katastrální území J. u Katastrálního úřadu P., jakož i vyklizené pozemky žalobcům předat do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 19.195 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované společnosti bylo dále uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 na úhradu znalečného 6.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně V. Š. a také J. Š. (který pak zemřel 20.2.1999) se stali spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) pozemku parc. č. 190 (o výměře 5.727 m2) v katastrálním území J. na základě dohody z 20.5.1992 o vydání věci, uzavřené mezi nimi, jako příjemci, a Státním statkem h. m. P., jako vydávajícím, na základě zákona č. 403/1990 Sb. Na tomto pozemku postavila žalovaná společnost s ručením omezeným stavby podle dokumentace ověřené stavebním úřadem, které pak byly kolaudovány kolaudačním rozhodnutím ze 14.5.1991 jako stavby dočasné a dočasnost staveb byla omezena do 31.12.1993 a poté měly být stavby z pozemku odstraněny a pozemek upraven. Sedm soustav obytných buněk bylo žalované společnosti vyhotoveno ke dni 10.10.1991. Stavebníkem a vlastníkem těchto staveb je žalovaná společnost s ručením omezeným M. K prodloužení omezené dočasnosti staveb nedošlo. Došlo však k rozdělení původního pozemku parc. č. 190 v katastrálním území J. na pozemky parc. č. 190/1 až 190/9 a dále na pozemky parc. č. 190/15 a parc. č. 190/18; pozemky parc. č. 190/2 až parc. č. 190/8 jsou pozemky pod stavbami, postavenými žalovanou společnosti s ručením omezeným. Podle názoru soudu prvního stupně jsou vlastníky těchto parcel, vytvořených z původního pozemku parc. č. 190 v katastrálním území J., žalobci, a to V. Š. ze 6/10 a žalobci V. Š., M. Š., Z. B. a R. Š. každý po 1/10.

Soud prvního stupně poukazoval na to, že v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5, vedených pod sp.zn. 17 C 65/93 a sp.zn. 16 C 587/2000, byly zamítnuty určovací žaloby Městské části P. a Sdruženého sportovního klubu M. P. a pak i Městské části P. a H. m. P., týkající se vlastnictví pozemků parc. č. 189/1, 189/3, 189/4 a 190/1 v katastrálním území J.

Soud prvního stupně ve svém rozsudku uváděl, že předmětem podnikání žalované společnosti M., s.r.o., jsou ubytovací služby v motelu a provozování hostinské činnosti, a to ve stavbách, které jsou sporné mezi účastníky tohoto soudního řízení; do staveb těchto ubytovacích buněk je zavedena voda i elektřina a jsou napojeny na kanalizaci; pozemek je elektrifikován a je zřízeno venkovní osvětlení. Kolem celého zařízení „G. H. M.“ je oplocení (mimo strany vedoucí k silnici), kolem buněk jsou chodníčky a přístřešky a po celém areálu jsou přístupové komunikace, okrasné porosty a dvě uměle zbudovaná jezírka. Podle znaleckého posudku hodnota všech staveb v areálu činí 8.498.750 Kč; jeho tržní hodnota činí podle znaleckého posudku 3.259.300 Kč; náklady na demontáž staveb odhadla znalkyně Ing. O. na 560.000 Kč.

Stavby jsou po 31.12.1993 na pozemcích užívány neoprávněně, protože stavby byly povoleny jako stavby dočasné a pak měly být odstraněny. Výzva k vydání nemovitostí tu byla učiněna v daném případě V. Š. a J. Š. včas a řádně a proto se Městská část P. nemohla stát vlastníkem žalobci uváděných pozemků podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobci, kterým byly pozemky vydány na základě dohody podle zákona č. 403/1990 Sb., vstoupili do práv a povinností předchozího vlastníka a právo žalované společnosti užívat pozemky žalobců k účelu provozování dočasných staveb skončilo k 31.12.1993.

Stavební buňky na pozemcích, které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, mohou být podle znaleckého posudku odstraněny z ocelového rámu, na němž jsou přivařeny, a mohou být přemístěny a odstraněny, a to za částku cca 540.000 Kč. Žalobci nemají o stavby na pozemku zájem a nejsou pro ně nadále použitelné. Podle názoru soudu prvního stupně, i když pro žalovanou společnost znamená odstranění stavebních buněk prakticky ztrátu podnikání, je tato újma menší než prakticky trvalé zbavení žalobců vlastnických práv k pozemkům.

Proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl, lhůtu k vyklizení pozemků určil na dva měsíce a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalované společnosti s ručením omezeným proti uváděnému rozsudku soudu prvního stupně z 31.3.2003 rozhodl Městský soud v Praze z 9.12.2003, sp.zn. 12 Co 618/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalované společnosti bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.785 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že odvolání žalované nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a provedené důkazy řádně zhodnotil.

Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobci jsou vlastníky pozemků, na nichž jsou stavby ve vlastnictví žalované společnosti s ručením omezeným. Tyto stavby byly povoleny jako stavby dočasné s právem užívání do 31.12.1993, bez platného prodloužení tohoto užívání. Žalované společnosti s ručením omezeným nebylo zřízeno právo užívání pozemku a tato společnost neměla postavení neoprávněného stavebníka (§ 221 občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.1991). Původní žalobci J. Š. a V. Š. vstoupili jako restituenti do existujících právních vztahů ohledně pozemků, uváděných v tomto řízení žalobci, na základě dohody o vydání pozemků podle zákona č. 403/1990 Sb.; jejich nárok, uplatněný v tomto soudním řízení, je nárokem podle ustanovení § 123 a násl. občanského zákoníku.

Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně také správně zabýval hodnotou sporných staveb a jejich charakterem, tedy skutečnostmi, na základě nichž by bylo možné případně odepřít výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů. Odvolací soud byl téhož názoru jako soud prvního stupně, že totiž tu jde o stavby, jejichž dočasné užívání skončilo 31.12.1993, takže vlastnické právo žalobců a právo na ochranu jejich vlastnictví odůvodňuje, aby žalobě žalobců bylo vyhověno; naproti tomu žádnou z námitek žalované neshledal soud prvního stupně správně natolik rozhodnou, aby odůvodňovala zamítnutí žaloby žalobců.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou společnost v řízení zastupoval, dne 16.1.2004 a dovolání ze strany žalované bylo dne 26.2.2004 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se společnost s ručením omezeným navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a to zejména z hlediska výkladu ustanovení § 4 odst. 2 a § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka zejména zdůrazňovala, že v daném případě žalobci prokazovali své vlastnické právo k pozemkům jen výpisem z katastru nemovitostí, avšak žalovaná společnost vznesla dvě námitky, které svědčí o tom, že žalobci nenabyli vlastnické právo k pozemkům platně v souladu se zákonem č. 403/1990 Sb. ohledně uzavíraných dohod o vydání věcí. Žalobci poukazovali na to, že sporné pozemky získali dohodou uzavřenou podle zákona č. 403/1990 Sb. se Státním statkem h. m. P. Právo hospodaření s těmito pozemky však bylo převedeno z tohoto statku na Obvodní národní výbor v P. na základě hospodářské smlouvy z roku 1983. Státní statek h. m. P. nebyl však vymazán z evidence nemovitostí. Žalobcům vydané pozemky, uvedený statek tedy vůbec nedržel a naopak k těmto pozemkům bylo ze strany bývalého Obvodního národního výboru v P. zřízeno ve prospěch TJ M. P. právo trvalého užívání. „Faktickou držbu pozemků tu vykonával TJ M. P., respektive Obvodní národní výbor v P. Státní statek h. m. P. tu tedy nemohl platně uzavírat dohodu o vydání pozemku, když vydávané pozemky nedržel a nebyl ani v dobré víře jak ohledně práva věc držet, tak i ohledně práva hospodařit s těmito pozemky“.

Dovolatelka dále poukazovala na to, že vydání pozemků Státním statkem h. m. P. v daném případě bránilo i ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Na pozemcích tu byla totiž umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku (pozemků) státem, kterou nebylo možné přemístit bez vynaložení nadměrných nákladů a bez nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení stavby. Podle názoru dovolatelky tu nebylo rozhodné, zda stavba byla kolaudována jako dočasná nebo trvalá.

V daném případě se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly otázkou oprávněnosti vydání pozemků podle zákona č. 403/1990 Sb. a zčásti se zabývaly jen otázkou způsobu odstranění stavby a výší nákladů tohoto odstranění stavby.

Dovolatelka měla také za to, že vzhledem k tomu, že stavba byla pořízena před 1.1.1992, neměla být otázka vlastnictví stavby, ale ani otázka práva dočasného užívání pozemku posuzována podle občanského zákoníku (ve znění do 31.12.1991), ale podle hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.).

Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 4 C 116/93 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Právo na vydání věci (ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1, věta za středníkem, občanského zákoníku) se realizuje – jde-li o nemovitost – v soudním řízení žalobou o vyklizení nemovitosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

U nároku na vyklizení nemovitosti se vychází z předpokladu, že vlastnické právo oprávněné osoby bylo již dříve založeno (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 24/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučují z přechodu majetku státu do vlastnictví obce ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sb.).

Povinnost vydat věc, jež byla fyzické osobě (nebo i soukromé právnické osobě odňata (§ 1 zákona č. 403/1990 Sb.), stíhala všechny povinné osoby (organizace) s výjimkami, které mají na zřeteli ustanovení § 4 a § 15 zákona č. 403/1990 Sb. (srov. č. 34/1993, str. 109 /243/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tato povinnost se tedy týkala nepochybně národních podniků, státních podniků i jiných státních organizací.

V daném případě bylo dohodou o vydání věci (podle § 5 zákona č. 403/1990 Sb.) i výpisem z katastru nemovitostí i listinami o výsledcích řízení o dědictví) doloženo, že tu bylo založeno vlastnické právo žalobců k nemovitostem, které v době uzavírání dohody byly ve vlastnictví státu (České republiky). Odpovídalo tedy ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, že se žalobci domáhali vydání věcí, uvedených v jejich žalobě.

Žalovaná společnost s ručením omezeným nedoložila v řízení před soudy obou stupňů, že žalobcům zadržuje jejich pozemky právem (např. právem vlastnickým či právem užívacím). Žalovaná jen namítala, že žalobci nezískali nemovitosti, uváděné v jejich žalobě, platnou dohodou o vydání věcí (uzavřenou podle zákona č. 403/1990 Sb.). Žalovaná byla toho názoru, že tato dohoda byla uzavřena se státním podnikem, který nemovitosti ve skutečnosti nedržel, a dále že vydání pozemků tu bránilo ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.

Šlo tu o námitky vznesené v řízení o žalobě o vyklizení nemovitosti (pozemků), takže soudy obou stupňů mohly předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy (dohody) v tomto řízení, i když účastníky řízení nebyly všechny osoby, které smlouvu (dohodu) uzavřely (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy obou stupňů dospěly na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že dohoda o vydání nemovitostí z 20.5.1992 (registrovaná bývalým Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 21.5.1992, sp.zn. RE 809/92), kterou nabyvatelé J. Š. a V. Š. nemovitosti nabyli, není dohodou neplatnou. Při posuzování tohoto právního závěru odvolacího soudu nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by tu ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku bylo některé kogentní ustanovení obecně závazného právního předpisu, pro které by bylo možné shledat uvedenou dohodu absolutně neplatnou jen z toho důvodu, že z majetku státu byly nemovité věci vydány prokazatelně oprávněným osobám státní hospodářskou organizací, která v době uzavření dohody je ve skutečnosti nedržela, takže, podle námitky žalované společnosti s ručením omezeným, měla to být jiná státní organizace (popřípadě jiná společenská organizace), která měla oprávněným osobám nemovitosti vydat. Hledisko, zda vydávající subjekt má věc ve skutečnosti ve svém držení, má význam z toho důvodu, aby dohodu o vydání věcí uzavírala ta organizace, která může realizovat vydání věci (srov. č. 34/1993, str. 111 /245/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); nelze však je pokládat za kogentní v tom smyslu, že by bylo nutné požadovat na oprávněné osobě, aby věc vrátila zpět do vlastnictví státu s tím, že jí může být vydána jinou organizací a podnikem disponujícím rovněž se státním majetkem.

Také z hlediska ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. nebylo možné uváděnou dohodu považovat za neplatnou, když podle znaleckého posudku šlo o stavbu na vydávaných pozemcích, kterou bylo možné bez nadměrného poškození nebo znehodnocení přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů neshledal dovolací soud, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem anebo, že by v uvedeném rozhodnutí šlo o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nešlo také, jak byl již shora uvedeno, o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Nejsou tedy u dovolání dovolatelky dány zákonné předpoklady podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (a ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu).

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobcům v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 27. October 2004