JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 819/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) Ing. S. B., a B) M. P., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 139/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2005, č. j. 17 Co 243/2005-279, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 28. 4. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali se žalobci proti původní vlastnicí vyklizení nemovitosti, jmenovitě rodinného domku blíže popsaného v žalobě.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č.j. 23 C 139/2003-260, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 30.9.1992 byla uzavřena mezi žalobci a původní vlastnicí S. V. nájemní smlouva, na základě které byl pronajat žalobcům rodinný dům v P., B. včetně pozemku, na němž je rodinný dům umístěn, a to na dobu 10 let počínaje dnem 5. 10. 1992. Vzal za prokázáno, že pronajímatelka souhlasila s tím, že domek bude používán k podnikatelským účelům, zejména k poskytování ubytovacích a restauračních služeb (článek III. smlouvy). Dále zjistil, že souhlasila v článku V. předmětné smlouvy s provedením stavebních úprav, které jsou potřebné pro kvalitní zajišťování podnikatelské činnosti nájemce. Též vzal za prokázáno, že smlouva byla uzavírána s tím, že na domku budou provedeny práce nezbytné k užívání se sjednaným záměrem. Dále zjistil, že dne 20. 1. 1995 žalovaná obsadila předmětné nemovitosti a od té doby brání žalobcům v jejich užívání. Dovodil, že předmětnou smlouvu je třeba posuzovat podle ustanovení § 663 a násl. o.z. s tím, že byla uzavřena řádně, neboť je písemná, je v ní vymezen předmět nájmu, účel, ke kterému byly nemovitosti pronajaty a je smluvena doba, na kterou byly pronajaty i cena pronájmu. Zaujal názor, že předmětnou smlouvu je třeba považovat za dostatečně určitou. Vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 286/2002, v němž byl vysloven právní názor, že pokud pronajímatel v souvislosti s modalitami nájmu udělil souhlas s prováděním stavebních úprav předmětných nemovitostí směřujících k uzpůsobení dosavadního stavu nemovitostí realizaci podnikatelských aktivit nájemce, nabízel by se širší výklad pojmu práv a povinností účastníků (v daném případě nájemce). Podle dovolacího soudu pojem využití nemovitosti pro podnikatelské aktivity nájemce může zahrnovat i realizaci těch změn na nemovitostech, které efektivní realizaci jeho podnikatelského zájmu budou podmiňovat, přičemž odkaz na stavební stav nemovitosti v době sjednání nájemní smlouvy podle platného dřívějšího kolaudačního stavu nepřípadný. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále vyslovil, že předmětná smlouva není neplatná podle ustanovení § 39 o.z. pro rozpor s ustanovením § 82 odst. 1 a § 85 zákona č. 50/1976, stavebního zákona. Soud prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení § 126 o.z. s tím, že vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn věc užívat, tedy oprávněný nájemce. Dospěl k závěru, že nájemci z platně uzavřené nájemní smlouvy plyne nárok nemovitost řádně užívat a pronajímateli povinnost nájemci věc k užívání předat. Uzavřel, že žalobci se právem domáhají ochrany podle ustanovení § 126 o.z., neboť žalovaný v užívání pronajatých nemovitostí žalobcům brání a neplní tak smluvní povinnost nemovitost předat.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 8. 2005, č.j. 17 Co 243/2005-279, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu pro rozhodnutí ve věci v současné době je významná otázka, zda právní nárok žalobců nadále trvá poté, kdy uplynula doba určitá, na kterou byl nájemní poměr smluven. Vyslovil, že smlouva byla uzavřena na dobu 10 let počínaje dnem 5. 10. 1992, přičemž uplynutím této lhůty dne 5. 10. 2002 doba nájemního vztahu skončila, protože byla určena konkrétním datem. Dovodil, že dnem 5. 10. 2002 tedy skončila doba, na kterou byl nájemní poměr uzavřen. Podle odvolacího soudu dobu, na kterou byla smlouva uzavřena nelze prodlužovat o dobu, po kterou nebylo právo užívat nemovitost využito, a to ani za předpokladu, že možnosti využití zabránila druhá smluvní strana. Zaujal názor, že zásah vlastníka dává nájemci právo domáhat se plnění ze smlouvy, nemá však vliv na sjednanou délku nájemního poměru. Podle odvolacího soudu ustanovení § 663 o.z. dává právo nájemci dočasně věc užívat, tedy užívat pouze po sjednanou dobu. Dospěl k závěru, že doba byla v této věci sjednána zcela určitě, nemohlo dojít ani k prodloužení nájmu ve smyslu § 676 odst. 2 o.z., protože žalobci nemovitosti v době skončení nájemního vztahu neužívali, po dni 5. 10. 2002 tedy žalobci nemají právní důvod k užívání nemovitostí.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelů předmětné ustanovení nájemní smlouvy je třeba vykládat tak, že strany měly v úmyslu sjednat užívání předmětných nemovitostí formou nájmu tak, aby toto užívání nájemci trvalo 10 let. Namítali, že pokud právní předchůdce žalovaného přerušil užívání věci nájemci a pronajatou věc jim protiprávně odňal, její užívání tím fakticky přestalo. Dále tvrdili, že nemohlo být naplněno ujednání článku II. předmětné smlouvy o tom, že nemovitosti se pronajímají na dobu určitou 10 let, neboť užívání nemovitosti nájemci na základě nájemní smlouvy trvalo ve skutečnosti pouze od 5. 10. 1992 do roku 1995, kdy byla pronajatá věc nájemcům protiprávně odňata. Konstatovali, že ujednání o pronajmutí věcí na dobu 10 let podle vůle obou stran znamenalo, aby po tuto dobu 10 let trvalo užívání věcí nájemci. Vytýkali odvolacímu soudu jeho formalistický výklad s tím, že nerespektoval smyslu ujednání stran (§ 35 o.z.). Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

O takový případ v této věci nejde.

V této věci z obsahu spisu vyplývá skutkové zjištění (jež je mezi účastníky nesporné, bylo vzato za základ rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolacímu přezkumu ani nepodléhá), podle něhož dne 30. 9. 1992 uzavřeli žalobci s původní majitelkou předmětné nemovitosti nájemní smlouvu, která v článku II. obsahovala toto ujednání „pronajímatel pronajímá nemovitosti uvedené v článku I. této smlouvy se všemi součástmi a příslušenstvím nájemci na dobu určitou, a to 10-ti let počínaje dnem 5. 10. 1992.

Pro posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu je proto zapotřebí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zjistit, zda právní nárok žalobců nadále trvá poté, kdy uplynula doba určitá, na kterou byl nájemní poměr uzavřen, a to vzhledem k zásahům vlastníka.

Obecně platí, že práva a závazky mohou být sjednány na dobu určitou či neurčitou. To plyne z obecné úpravy vzniku občanskoprávních vztahů (§ 2 odst. 3 o.z.), definice pojmu právního úkonu (§ 34 o.z.), jakož i zásadám platným pro pozdější výklad takového právního úkonu (§ 35 odst. 2 o.z.). Tomu odpovídá důsledek o jejich zániku prostým uplynutím sjednané doby trvání takového vztahu (§ 578 o.z.). Podle ustáleného výkladu citovaného ustanovení doba, po jejímž uplynutí závazek zaniká, může být stanovena k pevnému datu nebo určena počtem dní, měsíců, let nebo určitou událostí. Pro oblast nájemního vztahu je tato zásada zopakována v ustanovení § 676 o.z. Je věcí smluvní autonomie účastníků, jakož i jejich prozíravosti a předvídavosti, zda a nakolik pružně vyjádří svou souhlasnou vůli jednoznačně obrážející jejich úmysl omezit výkon práv a povinností ze sjednané smlouvy na dobu určitou.

Vymezení trvání určitosti právního vztahu může být tedy provedeno jak formulací konkrétním datem jako konečným časovým údajem, k němuž závazek zanikne, tak opisnou formulací vyjadřující podle obvyklého chápání časově vymezený úsek (na dobu letní, resp. zimní sezóny, na dobu sklizně, do doby zletilosti).

V této věci pronajímatel podle shora uvedeného citovaného článku I. výslovně vymezil dobu nájemního poměru mezi účastníky na 10 let počínaje dnem 5. 10. 1992. Takové vymezení odpovídá ustanovením § 37 o.z. z hlediska určitosti a neposkytuje důvody k pochybám, co tím měly obě strany nájemní smlouvy na mysli.

Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci byla doba v předmětné nájemní smlouvě sjednána zcela určitě a nemohlo ani dojít k prodloužení nájmu ve smyslu ustanovení § 676 odst. 2 o.z., je nutno právní posouzení věci, jež v dané věci uplatnil považovat za správné. Lze rovněž přisvědčit odvolacímu soudu, že po 5. 10. 2002 užívají žalobci předmětnou nemovitost bez právního důvodu.

Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2006