JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 79/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 101 10 Praha 10, Kodaňská 1441/46, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24.5.2005, sp.zn. 11 Co 666/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 11 C 435/94 (žalující České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti žalovanému Městu Ú., o určení vlastnického práva), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci 28.7.1994 bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem z 18.10.1996, čj. 11 C 435/94-15, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že je vlastnictvím České republiky dům čp. 65 a parcela č. 2686-zastavěná plocha (o výměře 909 m2) v katastrálním území Ú., zapsané na listu vlastnictví č. 2 u Katastrálního úřadu v Ú.

O odvolání původního žalobce Okresního úřadu v Ú. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 13.7.1998, sp.zn. 12 Co 517/97, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a změněn byl jen ve výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uložil žalobci nahradit žalovanému Městu Ú. na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.225 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

K dovolání žalujícího státu Nejvyšší soud rozsudkem z 30.1.2001, 29 Cdo 1277/99, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 13.7.1998, sp.zn. 12 Co 517/97, i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem z 18.10.1996, čj. 11 C 435/94-15, a věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Ústí nad Labem.

Dovolací soud především byl toho názoru, že ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích se účastníkem tohoto řízení stala Česká republika.

Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu pochybení v aplikaci i interpretaci dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Dovolací soud v této souvislosti připomínal, že při aplikaci tohoto dekretu měl osídlovací úřad vypracovat podle ustanovení § 6 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. rámcové plány, kterými mělo být stanoveno, kolik majetkových podstat (malých a středních) mělo být v jednotlivých místech přiděleno a jak má být naloženo se zbývajícími takovými majetkovými podstatami a s velkými majetkovými podstatami. Příděl majetkových podstat jednotlivým přídělcům je podle dekretu č. 108/1945 Sb. základní formou rozdělení konfiskovaného majetku. Osídlovacímu úřadu bylo však dáno široké zmocnění i k tomu, aby stanovil, který majetek nebude přidělen a jak s ním bude jinak naloženo. Podmínkou uvedeného postupu bylo vyhlášení rámcového plánu. Rámcové plány, týkajícími se majetku, s nímž bude naloženo jinak než jeho přidělením přídělcům, představovaly tedy jednak výběr tohoto majetku a jednak i postup, jak s ním bude naloženo. V případě jiného naložení s konfiskovaným majetkem bylo nutno vycházet z ustanovení § 6 dekretu č. 108/1945 Sb. a jednak i z vyhlášek osídlovacího úřadu. Jestliže se tedy v daném případě soudy obou stupňů (vedeny nesprávným názorem, že tu došlo k nabytí vlastnického práva rozděleného majetku jen přídělem) nepřihlížely k vyhlášce Osídlovacího úřadu v Praze z 23.7.1996, kterou byl vyhlášen rámcový plán pro způsob naložení s určitou částí konfiskovaného majetku (vyhlášené v Úředním listě pod č. 1587/1946), ani k vyhlášce osídlovacího úřadu z 12.10.1946, vedlo to k nesprávnému právnímu posouzení věci soudy obou stupňů. Byla proto jejich rozhodnutí zrušena rozsudkem dovolacího soudu.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem z 12.11.2000, čj. 11 C 435/94-157, jímž byla žaloba žalující České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových opět zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu Ú. na náhradu nákladů řízení 6.910 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podstatou sporu v daném případě bylo to, zda obec Ú. byla vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde (domu čp. 65 a pozemku parc. č. 2686 v katastrálním území Ú.) ke dni 31.12.1949 (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.), a zda k nabytí vlastnického práva obce byl tu nutný vklad do pozemkových knih.

Soud prvního stupně poukazoval na ustanovení zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, který se výslovně vztahoval také na provedení knihovního pořádku ohledně majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně se zákon č. 90/1947 Sb. vztahoval i na případy přechodu konfiskovaného majetku na nového nabyvatele, provedené jinak než přídělem; vkladovými listinami podle ustanovení § 11 zákona č. 90/1947 Sb. tu byla také rozhodnutí fondu nebo jiného příslušného úřadu o přechodu konfiskovaného majetku na nového nabyvatele podle rámcových plánů ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 3 dekretu č. 108/1945 Sb.

Dekret č. 108/1945 Sb. v § 6 rozlišoval jednak příděl jako hlavní formu rozdělení konfiskovaného majetku, ale také jiné naložení s konfiskovaným majetkem podle rámcového plánu. Osídlovacímu úřadu bylo dáno zmocnění, aby stanovil, který majetek bude přidělen, ale také jak bude naloženo s majetkem ostatním; podmínkou bylo vyhlášení rámcového plánu. Jiné naložení s konfiskovaným majetkem podle rámcového plánu upravovala např. vyhláška č. 1587/1946 Úředního listu, podle níž se konfiskovaného majetku používalo k uspokojení důležitých veřejných národohospodářských zájmů; konfiskovaný majetek tu přecházel na národní podniky, obce atd. V ustanoveních § 4 a § 3 odst. 2 vyhlášky č. 1587/1946 Úředního listu se v tomto smyslu uváděl příděl nemovitostí na uvedené subjekty. Vyhláška Osídlovacího úřadu v Praze z 12.10.1949 č. 714, kterou byl vydán souhrnný rámcový plán, pak stanovila přechod vlastnického práva ke konfiskovaným věcem ze státu na uvedené kvalifikované nabyvatele, provedený podle rámcového plánu a administrativními rozhodnutími; nemovitosti měly být odvedeny do vlastnictví obcí do 31.12.1949.

Podle názoru soudu prvního stupně bylo i v daném případě postupováno podle vyhlášky č. 1587/1946 Úředního listu, kterou se vyhlašoval rámcový plán pro způsob naložení s určitou částí konfiskovaného majetku ve prospěch veřejných úkolů nebo pro hospodářskou výstavbu státu, a podle vyhlášky Osídlovacího úřadu v Praze z 12.10.1949 č. 714, kterou byl vydán souhrnný rámcový plán. Podle těchto norem bylo vydáno rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze z 9.12.1949, čj. U III 193-1949. Šlo tu tedy o jiné naložení s konfiskovaným majetkem podle rámcového plánu ve smyslu uvedené vyhlášky č. 1587/1946 Úředního listu. Rozhodnutí osídlovacího úřadu o odevzdání konfiskovaného majetku obci tu bylo rozhodnutím správního orgánu, které bylo vydáno podle § 67 a násl. správního řádu (vládního nařízení č. 8/1928 Sb.) a šlo tu o veřejnou listinu, u níž se vkladní doložka nevyžadovala pro vklad do pozemkové knihy. V daném případě tedy, podle názoru soudu prvního stupně, nastaly účinky rozhodnutí osídlovacího úřadu dnem 31.12.1949 a obec Ú. se k tomuto datu stala vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení jde. Shledal proto soud prvního stupně správným i postup Katastrálního úřadu v Ú., který v daném případě provedl v katastru nemovitostí záznam vlastnického práva žalovaného města, na které přešlo vlastnické právo ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. v době v tomto ustanovení uváděné.

Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalující České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 12.11.2003 (čj. 12 C 435/94-157 Okresního soudu v Ústí nad Labem), podaném za žalující Českou republiku-Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 24.5.2005, sp.zn. 18 Co 666/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen „v tom znění, že se zamítá žaloba o určení, že dům čp. 65 a pozemek parc. č. 2686 zastavěná plocha (o výměře 909 m2) v katastrálním území Ú., zapsané na listu vlastnictví č. 2 u Katastrálního úřadu v Ú., jsou vlastnictvím České republiky“. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.039,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud byl toho názoru, že na straně žalobkyně byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, ale žalobu žalobkyně neposoudil jako důvodnou, když bylo v řízení doloženo, že žalované Město Ú. bylo ke dni 31.12.1949 vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo (když totiž uvedené datum souviselo s tím, že od 11.1.1950 nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, podle něhož napříště majetek, s nímž národní výbory hospodařily, tvořil součást národního majetku).

V řízení před soudy obou stupňů bylo v daném případě zjištěno, že tu šlo původně o německý majetek, který byl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb. a jeho vlastníkem se stala Československá republika. S tímto majetkem bylo nakládáno rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 9.12.1949, čj. U III-193-1949, přičemž bylo postupováno podle vyhlášky č. 1587/1946 Úředního listu, kterou se vyhlašoval rámcový plán pro způsob naložení s určitou částí konfiskovaného majetku ve prospěch veřejných úkolů nebo pro výstavbu státu, a také podle vyhlášky Osídlovacího úřadu v Praze z 12.10.1949 (uveřejněné pod č. 714 ve Věstníku Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze), kterou byl vydán tzv. souhrnný rámcový plán. Šlo tedy o jiné naložení s konfiskovaným majetkem, při němž byly nemovitosti (které jsou předmětem tohoto soudního řízení) přiděleny obci Ú. s tím, že držba, užívání a správa nemovitostí přechází na obec dnem 31.12.1949; v pozemkové knize bylo vlastnické právo pro obec Ú. vloženo dne 16.1.1950.

K otázce, zda tu k nabytí vlastnictví obcí Ú. se vyžadoval vklad do pozemkových knih ve smyslu ustanovení § 431 tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, byl odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) toho názoru, že tu nebyl nutný vklad do pozemkové knihy, protože tu šlo o přechod nemovitosti na obec v důsledku úředního výroku rozhodnutí orgánu státní správy, podle něhož vlastnictví bez zřetele na zaknihování přecházelo na nabyvatele. Vlastnictví se tu nabylo již dnem rozhodnutí o odevzdání konfiskované nemovitosti a podmínkou tu nebyl zápis do pozemkových knih. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalované město tu bylo ke dni 31.12.1949 vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení šlo, takže tu byla splněna základní podmínka pro přechod vlastnictví podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. Žalované město se tedy stalo vlastníkem těchto nemovitostí podle uvedeného zákona dnem 24.5.1991 (dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.).

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dne 5.8.2005 a dovolání ze strany žalující České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo podáno u Okresního úřadu v Ú. dne 3.10.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam, když řeší základní právní otázku tohoto sporu v rozporu s hmotným právem, a jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v dovolání uváděl svůj názor, že v daném případě bylo k přechodu vlastnictví nemovitostí na obec třeba vkladu do pozemkové knihy. Tento závěr je uvedeným Úřadem dovozován z toho, že tu šlo o nabytí nemovitostí na základě veřejné listiny v pojetí ustanovení § 436 obecného zákoníku občanského z roku 1811. U tohoto nabytí vlastnického práva k nemovitosti byla stanovena povinnost intabulace jak podle obecného zákoníku občanského , tak i podle obecného zákona knihovního č. 95/1871 ř.z. (jeho ustanovení § 4 a § 9), protože tu šlo o tzv. práva knihovní, jimiž byla především věcná práva, tedy nepochybně právo vlastnické. Vlastnictví k nemovitostem se tu mohlo nabýt před zápisem do pozemkové knihy buď jen na základě zákona nebo na základě skutečností v zákoně uvedených. U majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. nebyla žádná taková skutečnost, jež by byla výjimkou ze zásady intabulace, stanovena nebyla. O nutnosti intabulace se zmiňovalo i ustanovení § 5 odst. 3 vyhlášky č. 1587/1946 Úředního listu.

V tomto dovolání České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových byl vyjádřen i právní názor, že rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 9.12.1949, čj. U III 193/1949, je vadným (nicotným) právním aktem, které nevyvolalo žádné účinky, a to pro rozpor s ustanovením § 4 zákona č. 279/1949 Sb. Dovolatelka v této souvislosti uváděla, že „zřejmá nerealizovatelnost správního rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze z 9.12.1949, čj. U III 193-1949, v daném případě vyplývala rovněž ze skutečnosti, že ačkoli rozhodnutí hovořilo o tom, že držba, užívání a správa přechází na obec dnem 31.12.1949, knihovnímu soudu došlý návrh zněl jinak, a to že v souladu s tehdejšími předpisy má být do pozemkové knihy vloženo vlastnické právo pro Československý stát – Sdružený komunální podnik Jednotného národního výboru v Ú.“. Dne 26.2.1951 bylo pak dále vloženo vlastnické právo k předmětným nemovitostem pro Čs. stát-S., národní podnik. Národní podnik S. získal sporné nemovitosti jiným nakládáním, tj. konkrétním výčtem v souladu s ustanovením § 3 zákona č. 31/1947 Sb., o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb., přičemž v jeho prospěch byly předmětné nemovitosti vyškrtnuty ze seznamu pořízeného podle § 1 vyhlášky č. 714 Osídlovacího úřadu všeobecným označením majetku, a to jako do seznamu nepřidělených podstat nepatřící.

Dovolatelka proto trvala na svém názoru, že žalované Město Ú. nebylo vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení jde, k rozhodnému datu 31.12.1949 a nemohlo se tedy stát znovu vlastníkem nemovitostí k 24.5.1991, protože tu nebyly splněny podmínky podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/+991 Sb.

Přípustnost dovolání v tomto případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 11 C 435/94 Okresního soudu v Ústí nad Labem), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 35/1993 sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: V občanském soudním řízení je nutno pokládat za rozhodující nabytí práv podle rozhodnutí tehdy příslušných orgánů (např. Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy), i když o tomto nabytí, k němuž došlo v období roku 1945 a následujících roků, nebyl proveden zápis do pozemkové knihy (popřípadě byl proveden později).

V usnesení Ústavního soudu ČR z 10.11.1994, IV. ÚS 89/94, uveřejněném pod č. 20 (usnesení) ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že Ústavní soud ČR sdílí stanovisko zastávané obecnými soudy (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že k přechodu majetku tu docházelo bez ohledu na intabulační princip.

Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 21.10.19998, III. ÚS 423/97, uveřejněném pod č. 127 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. bylo veřejnoprávní povahy a rozhodnutí o něm pravomocným rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy bylo o tomto nabytí rozhodnuto. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzv. intabulace práv neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotné odevzdání nemovitosti.

Podle ustanovení § 243d odst. 1 občanského soudního řádu zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), ustanovení § 226 občanského soudního řádu (o vázanosti soudu právním názorem soudu, který rozhodnutí zrušil) tu platí obdobně.

Uváděná ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (zejména uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), jsou použitelné i na daný případ. Také odvolací soud z nich ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, vycházel a řídil se i právními závěry, obsaženými ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 30.1.2001 (29 Cdo 1277/99 Nejvyššího soudu), který byl vydán k dovolání podanému v této právní věci (sp.zn. 11 C 435/94 Okresního soudu v Ústí nad Labem). Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno, nešlo tu v rozhodování odvolacího soudu ani o řešení otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.

Dovolávající se Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému městu Ú. v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. února 2006

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 23. February 2006