JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 781/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce I. – i. a r. o. P., za účasti 1) A. Š., a 2) Ing. J. N., zastoupených advokátem, 3) H. m. P., zastoupeného advokátem, 4) M. č. P. 13, a 5) P. f. Č. r., o určení vlastnictví podle páté části o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 79/2005, o dovolání účastníka ad 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007, č. j. 16 Co 229/2007-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 8. 2005, č. j. 6 C 79/2005-21, zamítl žalobu na určení, že A. Š. a Ing. J. N. nejsou vlastníky pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 24 Co 428/2005-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky tvoří část parkoviště, které bylo zkolaudováno jako zatravňovací parkoviště v rámci stavby obytného sídliště J. M. – L. a nachází se tedy v areálu tohoto sídliště. Na rozdíl od soudu prvního stupně z toho dovodil, že nastaly okolnosti, na něž pamatuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), pro jehož výstavbu byly pozemky smlouvou z 22. 5. 1978 vykoupeny. Sídliště je třeba chápat jako celek zahrnující nejen obytné objekty, objekty občanské a technické vybavenosti, ale i plochy nacházející se mezi těmito objekty, pokud v sídlišti plní nějakou funkci. Restriktivní výklad ustanovení § 11 zákona o půdě, zahrnující jen sídlištní pozemky zastavěné obytnými budovami, nikoli však pozemky s nimi bezprostředně souvisejícími (např. parkovací plochy, místa s klepadly, popelnicová stání, pískoviště pro děti atd.) by byl v rozporu s účelem tohoto ustanovení. Odvolací soud považoval pozemky za bezprostředně související se stavbou sídliště. Dospěl k závěru, že je nelze vydat s ohledem na § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem 9. 5. 2007, č. j. 28 Cdo 821/2007-91, rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2006, č. j. 24 Co 428/2005-76, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud pokládal za rozhodující dovolací důvod, který se týká správnosti právního posouzení věci, a to výkladu ustanovení § 11 zákona o půdě, upravujícího případy, kdy osoba povinná není povinna pozemek vydat osobě oprávněné. Zaujal názor, že z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Podle dovolacího soudu zákonodárce vyjádřil v § 11 odst. 1 veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovy, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a pozemků, a konečně i pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Dovolací soud zdůraznil, že pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil. Dle názoru dovolacího soudu je proto nutno vykládat ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tak, jak je vyjádřeno zákonodárcem, a nepoužívat extenzivního výkladu pojmu „zastavěný pozemek“. V dané souvislosti odkazoval dovolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR. Dovolací soud vyslovil, že Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03 dospěl k závěru, že pozemek, který je samostatnou parcelou, nelze považovat za součást stavby, která se nachází na jiném pozemku, neboť takový pozemek sám o sobě není zatížen stavbou a představuje samostatně způsobilý předmět majetkových vztahů. Nelze tedy tvrdit, že takové pozemky tvoří nedílnou součást věci jiné. Dále v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 754/01 Ústavní soud zdůraznil, že vůdčím principem při výkladu restitučních předpisů musí být účel restitučního zákona, při němž je nutno preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují, a pokud to zákon nevylučuje. Zákon o půdě totiž v prvé řadě sleduje cíl, aby původní majetek byl oprávněným osobám vydán a pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady uvedené v § 11 tohoto zákona, pozemek vydat nelze. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) nelze vykládat extenzivně tak, že pozemek nelze vydat, jestliže jde o ucelený rekreační areál o zpevněnou asfaltovou plochu parkoviště. Podle dovolacího soudu názor odvolacího soudu, který výslovně neaplikoval v dané věci judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, týkající se zastavěnosti pozemku parkovištěm, představuje extenzivní výklad, který v restitučních věcech nelze připustit.

Městský soud v Praze jako soud odvolací poté rozsudkem ze dne 18. 9. 2007, č. j. 16 Co 229/2007-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zaujal názor, že v daném případě je třeba vycházet z právního závěru shora citovaného rozhodnutí dovolacího soudu, který je pro odvolací soud závazný. Vyslovil závěr, že zákon o půdě sleduje cíl, aby původní majetek byl oprávněným osobám vydán a ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze vykládat extenzivně tak, že pozemek nelze vydat, jestliže jde o ucelený stavební areál, jehož součástí je zpevněná asfaltová plocha parkoviště. Podle odvolacího soudu tato plocha je samostatnou věcí, a pokud jako taková není sama o sobě zastavěna stavbou, nic nebrání jejímu vydání.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal účastník ad 3) včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, spočívající v tom, zda předmětné pozemky s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě lze vydat oprávněným osobám. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že na danou věc dopadá ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se jedná o pozemky bezprostředně související a nutné k provozu okolních staveb, přestože tyto pozemky zákonodárce explicitně nespecifikoval v rámci veřejného zájmu, resp. ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě. Dovolatel v dovolání poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 176/03, v němž Ústavní soud zdůraznil, že institut překážek ve vydání nemovitostí podle § 11 zákona o půdě je institutem stanovícím výjimku z účelu restitucí. Podle dovolatele důvodem působení těchto výluk je konkrétní veřejný zájem nebo práva třetích subjektů, které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků. Dále konstatoval, že v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 159/03 byl vyjádřen názor, že stavbu sídliště je nutno vždy posuzovat jako celek a jednotlivé objekty sídliště nelze posuzovat odděleně, přičemž restriktivní interpretace pojmu stavba ve smyslu § 11 zákona o půdě by byla v rozporu s účelem tohoto ustanovení. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastníci ad 1) a 2) navrhli odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v dané věci nejde.

Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí při nezměněném skutkovém stavu na právním názoru dovolacího soudu, jenž v předcházejícím řízení jeho dřívější rozhodnutí zrušil, respektoval tak důsledky plynoucí z vázanosti odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího. Existence předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil ke konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena. V této souvislosti se jen pro úplnost připomíná, že závěry vyjádřené v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, opírající se o výkladovou praxi Ústavního soudu České republiky, vztahují se v plném rozsahu nadále na projednávanou věc.

V daném případě tak schází podmínky pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření účastníků ad 1) a 2) k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. července 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu

Vydáno: 01. July 2008