JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 764/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky v právní věci žalobce Č. p. k.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. b. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, o vyklizení skladu propan-butanu, pozemků a čerpací stanice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 278/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2003, č.j. 36 Co 42/2003-226, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20.1.2003, č.j. 6 C 278/2001-188, který uložil žalovanému povinnost vyklidit prodejní sklad propan – butanu, pozemky a čerpací stanici LPG v P. a předat je žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení, vzniklých žalobci.

Odvolací soud dovodil ve shodě se soudem prvního stupně, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená mezi účastníky dne 24.3.1999 na dobu pěti let, je neplatná pro nedostatek souhlasu správního orgánu (§ 3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Předmětem nájmu podle této smlouvy sice nebyly jen nebytové prostory (též pozemky a čerpací stanice), ale těžištěm obchodní činnosti žalovaného byl především provoz prodejního skladu; ostatní nemovitosti provozně souvisí se skladem a plní podpůrnou funkci. Nájemní smlouva se tedy stala neplatnou jako celek a žalobci svědčila ochrana vlastnického práva podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku.

Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a současně tvrdil dovolací důvody podle § 241a odst.2 písm a/, b/ o.s.ř. (procesní vada řízení, nesprávné právní posouzení věci). Podle dovolatele je rozhodné, že skladovací prostory nelze ztotožnit s „místnostmi určenými k provozování obchodu a služeb“. Tento legální termín se vztahoval v souladu s dovolatelem vypočtenými stavebními předpisy ke stavbám občanského vybavení, určeným pro službu, obchod a veřejné stravování, jak judikoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 2 Cdon 662/96 a 30 Cdo 1955/2000. Nájemní smlouva byla navíc sjednána jen krátce před nabytím účinnosti zákona č. 302/1999 Sb., jenž podmínku souhlasu obecního úřadu z textu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. odstranil. Nejvyšší soud kromě toho označil tuto podmínku v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 a 28 Cdo 1134/2002 za diskriminační. Podle § 267 obchodního zákoníku by se též neměl dovolávat neplatnosti právního úkonu ten, kde z něho těžil a přijímal plnění. I při negaci všech zmíněných argumentů by nájemní smlouva mohla být platná i částečně, tedy mimo pasáž o skladovacích prostorech (vázaných na souhlas správního orgánu), s ohledem na možnost samostatného užívání čerpací stanice LPG. Dovolatel konečně považoval napadený rozsudek za nevykonatelný, a to pro označení nemovitostí v rozsudku v rozporu se zákonem č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí. Navrhoval (spolu s odkladem vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), aby byl kromě rozsudku odvolacího soudu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena první instanci k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas a účastníkem zastoupeným advokátem (§ 240 odst.1, § 241 odst.1 o.s.ř.). Při konformitě rozhodnutí nižších instancí bez přímusu první instance odlišným právním názorem odvolacího soudu se však stalo předmětem dalšího přezkumu, zda je dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Podle § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. ve znění před nabytím účinnosti novely č. 302/1999 Sb. (tj. před 3. 12. 1999) bylo možno, pod v odstavci 4 stanovenou sankcí neplatnosti smlouvy, pronajímat místnosti určené k provozování obchodu a služeb jen po předchozím souhlasu národního výboru (roz. obecního úřadu).

Velký senát Nejvyššího soudu vyslovil ve svém rozsudku ze dne 20.1.2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, při řešení rozporné judikatury dovolacího soudu závazný právní názor, že nedostatek souhlasu obecního úřadu se smlouvou o nájmu nebytových prostor, uzavřenou před účinností zákona č. 302/1999 Sb. a spadající obsahově pod § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., způsobil (s výjimkou probíhajícího správního řízení o udělení souhlasu) absolutní neplatnost nájemní smlouvy. V podrobném odůvodnění rozsudku současně velký senát odmítl předchozí právní názor senátu 28 Cdo, na který se odvolává žalovaný ve svém dovolání. Tím odpadla důvodnost jedné z dovolacích námitek žalovaného.

Se žalovaným nelze souhlasit též ohledně argumentace o eventualitě částečné neplatnosti nájemní smlouvy (jen pasáž o skladovacích prostorách s chybějícím administrativním souhlasem). Dovolací soud se v této souvislosti cítí být vázán zjištěním odvolacího soudu, že areál představuje funkční jednotku s východiskem činnosti v prodejním skladě a že čerpací stanice a pozemky jsou na tomto skladě provozně závislé. Tvrzení dovolatele o možném samostatném resp. nezávislém užívání čerpací stanice již nemohou být, vzhledem ke své skutkové povaze, předmětem dovolacího přezkumu. Výsledkem tohoto shrnutí pak nemůže být jiný závěr, než – v rámci limitů dovolacího přezkumu – přisvědčit pojetí odvolacího soudu o nájemní smlouvě jako nedělitelném celku a konstatovat, že jen částečná neplatnost této smlouvy nepřichází v úvahu.

Při posouzení relevance dovolatelem citovaných judikátů Nejvyššího soudu, údajně omezujících výkladový prostor pojmu „místností určených k provozování obchodu a služeb“, nesdílí dovolací soud tezi dovolatele, že by mělo jít jen o prostory tzv. občanské vybavenosti. Judikatura NS nevyloučila širší chápání uvedeného pojmu; ostatně stačí i poukázat na obecně přijímanou interpretaci např. obchodních živností jako termínu blízkého, jejichž rozsah je z praktického pohledu i podle výčtových příloh k živnostenskému zákonu č. 455/1991 Sb. podstatně širší.

Okolnosti užívání věcí pak nebyly takové, aby se mohl žalovaný důvodně dovolávat prospěchu protistrany ve smyslu § 267 obchodního zákoníku, jenž by žalobci zabraňoval tvrdit neplatnost nájemní smlouvy (ostatně podle občanského zákoníku absolutní) či, jinými slovy, dovolávat se legitimního očekávání platnosti smlouvy. Ač totiž byla nájemní smlouva sjednána na dobu pěti let, žalobce ji podle zjištění soudu prvního stupně vypověděl již po jednom roce platnosti, dne 24. 3. 2000. Bez ohledu na účinnost výpovědi je tím prokázáno, že srozumění smluvních partnerů s textem vzájemného ujednání trvalo jen relativně velmi krátkou dobu.

Identifikace předmětu vyklizení resp. nemovitostí ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je náležitá a umožňuje výkon rozhodnutí. Dovolací soud navíc, zkoumal-li „jen“ přípustnost dovolání pro zásadní právní význam, nemohl reflektovat zbylé - procesní - námitky dovolatele, představující již dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Z výše řečeného je patrno, že žádná z alternativ zásadního právního významu napadeného rozsudku (novost či kontradikce judikatury, rozpor určující právní otázky s hmotným právem), nebyla v porovnání s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 naplněna. Dovolací soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. listopadu 2004

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. November 2004