JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 729/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) PaedDr. H. Š., B) P. A., C) V. Z., D) E. B., E) S. Z., F) J. P., G) E. P., H) J. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. Městu D., právně zastoupenému advokátem, 2. L. ČR, s. p., 3. Č. z. svazu, ZO Ch., 4. Zemědělskému družstvu vlastníků M., zastoupenému advokátem, o nároku domnělých oprávněných osob, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 1511/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.10.2001, čj. 11 Co 105/2000-85, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.října 2001, čj. 11 Co 105/2000-85, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 8.10.1999, čj. 17 C 1511/97-45, určil, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 a § 4a odst. 3 zákona č.229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), k uplatnění nároků u Pozemkového úřadu v D. podle § 9 odst. 1 téhož zákona k pozemku č. 77 - neplodná pastvina, část sloučená do pozemku č. 396 - pastvina, část sloučená do pozemku č. 338/1 - ostatní komunikace, část sloučená do pozemku č. 384/6 - pastvina, část sloučená do pozemku č. 384/2 - pastvina, část sloučená do pozemku č. 384/1 - pastvina, k pozemku č. 82/1 - louka, část sloučená do pozemku č. 564 - lesní pozemek, část sloučená do pozemku č. 396 - pastvina, a k pozemku č. 90 - role, sloučenému do pozemku č. 564 - lesní pozemek, vše v katastrálním území Ch., obec a okres D. Soud prvního stupně dovodil, že všechny tří původní pozemky ( č. 77, 82/1 a 90 v Ch. ) byly v držení manželů R. z důvodu probíhajícího přídělového řízení, a staly se tak součástí přídělu č. 1 v Ch., posléze pak je tito přídělci prodali v rámci všech nemovitostí tvořících uvedený příděl právním předchůdcům žalobců.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce lze považovat za domnělé oprávněné osoby ve smyslu § 4a odst. 3 písm. a) zákona o půdě; podle jeho názoru aplikace citovaného ustanovení zákona o půdě na daný případ nedopadá, neboť se týká jen případů, kdy přechod vlastnického práva k nemovitostem ke své platnosti vyžadoval podle tehdy platného právního stavu zápisu do pozemkové knihy, přičemž tento intabulační princip nebyl v daném případě realizován. Vlastnické právo k zemědělské usedlosti č. 1 v Ch., která byla původně přidělena přídělovou listinou ze dne 15.12.1947, čj. I 421/47, manželům A. a F. R. a prodána podle kupní smlouvy ze dne 20.9.1955 manželům P., podléhalo intabulačnímu principu, zápisové řízení také v obou případech řádně proběhlo a jeho nedostatku se proto žalobci nemohou dovolávat. K uplatnění žalovaného nároku nejsou tedy žalobci aktivně legitimováni. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žaloba se týká jen v ní označených pozemků č. 77, 82/1 a 90 v katastrálním území Ch., neboť jestliže tyto parcely byly součástí zemědělských pozemků označených jako příděl č. 1 tamtéž, jak tvrdí žalobci, pak přešlo vlastnické právo i k nim na základě zápisového řízení na právní předchůdce žalobců. Ani to však žalobce neopravňovalo k uplatnění postupu podle ustanovení § 4a odst. 3 písm. a) zákona o půdě, neboť v takovém případě jim nic nebránilo, aby jako oprávněné osoby uplatnily nárok na vydání těchto pozemků u příslušného orgánu či soudu, a to ve lhůtě v zákoně uvedené (§ 9 odst. 1, odst. 2 a § 4 a § 13 zákona o půdě). V případě, že označené parcely nebyly součástí uvedeného přídělu, jak tvrdili žalovaní, pak vlastnické právo k nim ani nemohlo přejít na právní předchůdce žalobců, nikoli však pro neexistenci zápisového řízení, ale proto, že zápis do pozemkové knihy se na tyto pozemky nemohl vztahovat. Při nepřesné evidenci tehdejších zápisů, zejména odporujících si záznamů v návrzích přídělů, jde o otázku skutkovou a záležitost důkazního řízení, nikoli o důsledek nedostatku převodu vlastnického práva k těmto pozemkům pro neexistenci zápisového řízení opravňujícího k uplatnění nároků podle ustanovení § 4a odst. 3 písm. a) zákona o půdě. Pro úplnost odvolací soud dodal, že přídělová listina vydaná ONV v D. ze dne 29.8.1972, jíž se žalobci dovolávají, je právně zcela irelevantní a nelze z ní dovozovat, že na právní předchůdce žalobců přešlo vlastnictví k souboru pozemků označenému jako příděl č. 1, když žalobci současně dovozují, že na jejich právní předchůdce přešlo vlastnictví k těmto pozemkům na základě kupní smlouvy; za této situace nemělo vydání přídělové listiny žádný právní podklad. Rozhodnutí státního notářství pak jen převzalo uvedené nedoložené údaje právě z této listiny; přitom má samo o sobě jen deklaratorní význam a nemůže být věrohodným dokladem o náplni přídělu č. 1 katastrální území Ch.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu dovoláním ze dne 3.1.2002, které nebylo sepsáno a podepsáno advokátem. K výzvě soudu, aby si zvolili zástupcem pro dovolací řízení advokáta, pak dovolání shodného obsahu zaslal zástupce žalobců, advokát, dne 4.3.2002. Přípustnost dovolání žalobci opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 OSŘ písm.a) /ve znění platném do 31.12.2000/, a jeho důvody založili na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b),c) a d) OSŘ /i když je nesprávně je podřadili pod § 241a odst. 2 písm.a) a b) a odst. 3 OSŘ, ve znění účinném od 1.1.2001/. Dovolatelé především vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tu spatřují ve skutečnosti, že odvolací soud připustil, aby v jednání dále vystupovali všichni žalovaní, přestože odvolání podal pouze žalovaný ad 1/. Poukázali na ustanovení § 206 odst. 2, věty druhé OSŘ, z něhož vyplývá, že týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe, a odvolání se vztahuje výslovně jen na některá práva nebo jen na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčen. Podle žalobců není opodstatněný závěr, že žalovaní měli postavení nerozlučných společníků, protože žalobci mohli uplatnit svůj žalobní návrh vůči nim jednotlivými dílčími žalobami, o nichž by soud musel samostatně rozhodnout. Žalobci mají zato, že rozsudek soudu prvního stupně měl nabýt právní moci vůči žalovaným ad 2/ až ad 4/. Odvolací soud podle nich rovněž pochybil, když sice aplikoval na daný vztah správný předpis, ale nesprávně jej vyložil v souvislosti s posouzením zápisového řízení k přídělu č. 1. Dovolatelé na rozdíl od odvolacího soudu zastávají názor, že "zápisové řízení k předmětným třem pozemkovým parcelám neproběhlo, i přes to, že proběhnouti mělo, a to z toho důvodu, že pozemkové parcely byly dokumentem zčásti neplatným, tj. přídělovou listinu číslo přídělu 15 ze dne 25.7.1947 převedeny a zapsány pro obec D. poté, co byly již předtím převedeny přídělem č. 1, dne 1.3.1946 na manžele R., od kterých pak rodiče dovolatelů a sám žalobce (zemřelý M. K.) kromě jiných nemovitostí i předmětné tři parcely kupní smlouvou ze dne 20.9.1955 koupili“. Nemůže být přitom přičítáno k tíži dovolatelů, že správní orgány obou stupňů pochybily, když neuznaly nárok dovolatelů jako domnělých oprávněných osob, neboť všechny doklady předpokládané zákonem k uznání jejich nároku jim dovolatelé předložili. Dovolatelé konečně vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle nich totiž nemůže obstát závěr soudu, že předmětné tři pozemkové parcely žalobci řádně nespecifikovali, neboť z důkazních materiálů a z písemných žádostí podaných podle příslušných ustanovení zákona o půdě vyplývá, že o tři předmětné pozemkové parcely bylo požádáno. Mají zato, že závěr soudu, že rozhodnutí bývalého Státního notářství v Děčíně ze dne 27.8.1972 má pouze deklaratorní význam, nemá rovněž oporu v provedeném dokazování; podkladem pro toto usnesení byl dokument vypracovaný ONV v D. ze dne 17.11.1972 na základě žádosti Státního notářství v Děčíně, ve kterém jsou předmětné tři pozemkové parcely uvedeny, nikoli přídělová listina. Usnesení Státního notářství v Děčíně ze dne 27.8.1972 je veřejnou listinou, z níž je nutno vycházet, a skutečnosti v ní tvrzené považovat za pravdivé až do doby, než je prokázán opak. Skutečnosti, které toto usnesení osvědčuje, nelze mít přitom za vyvrácené pouhou pochybností o tom, zda k určitému aktu státního orgánu došlo, popřípadě zda tento akt byl vydán v souladu s předpisy. Navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému rozhodnutí.

K dovolání se vyjádřil první žalovaný podáním ze dne 11.2.2002. V něm především namítá, nejde o procesní vadu, když soud připustil, aby v jednání vystupovali všichni žalovaní. Argumentace použitá dovolatelem je nepoužitelná, neboť se týká účinku odvolání, nikoli určení okruhu účastníků řízení. Jinak má žalovaný zato, že odvolací soud přesvědčivě a správně odůvodnil dovoláním napadený rozsudek a zcela na něj proto odkazuje. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a dovolatelům bylo uloženo nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „OSŘ“), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1. 2001.

Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, a je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání se opírá o přípustné dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 věta první OSŘ), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud v prvé řadě nesdílí názor odvolacího soudu, že v dané věci jde o „obdobu úpravy vzájemných vztahů mezi účastníky vyplývajícího z právních předpisů“, jestliže se žalobci domáhají určení svého postavení oprávněných osob podle § 4a zákona o půdě k různým nemovitostem, k jejichž vydání jsou povinny (a tedy pasivně věcně legitimovány) různé subjekty. Dovolatelé za této situace mají pravdu v tom, že jde o samostatné vztahy, a že odvolání jednoho z účastníků, který není povinnou osobou ve vztahu ke všem nemovitostem, není nerozlučně spjato s právními vztahy týkajícími se dalších povinných osob a dalších nemovitostí. Z rozsudku odvolacího soudu ovšem není patrné, kteří ze čtyř žalovaných jsou pasivně věcně legitimováni ve vztahu k jednotlivým pozemkům, o nichž rozhodl soud prvního stupně, a rozsudek není proto z tohoto hlediska přezkoumatelný. To představuje vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm.b) OSŘ, pro kterou musel být rozsudek zrušen, protože by v dovolacím řízení nemohl být učiněn závěr o tom, v jaké části nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci a nebyl přezkoumatelný v odvolacím řízení.

Odvolací soud založil zamítnutí žaloby na právním názoru, že v dané věci nejde o nárok uplatnitelný podle § 4a odst. 3 zákona o půdě, protože příděl č. 1 v Ch. ve prospěch manželů R. byl řádně zaknihován, a stejně tak i kupní smlouva, kterou byly nemovitosti z tohoto přídělu prodány právním předchůdcům žalobců, manželům P. Nebyla tak splněna podmínka stanovená v § 4a odst. 3 písm. a) zákona o půdě, totiž nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo do evidence nemovitostí. Tento závěr dovolací soud nepovažuje za správný a s ohledem na svou dřívější judikaturu vykládá pojem „nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo do evidence nemovitostí“ tak, že nejde o pouhou neexistenci zápisu, ale nedostatkem zápisu je např. jeho nejasnost v tom, čeho se zápis týká. Např. ve věci sp. zn. 26 Cdo 724/2000 Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 14.3.2001, že skutková podstata popsaná v ustanovení § 4a odst. 1 písm.a) zákona o půdě je naplněna i v případě, kdy zápisové řízení nebylo provedeno dostatečně jasným způsobem, takže bylo nutno prokázat, co bylo předmětem přídělu. V dané věci jde nesporně o nejasný zápis, jestliže byl do pozemkové knihy zapsán příděl č. 1 bez vyznačení pozemků, jichž se týkal.

Dovolací soud se neztotožňuje ani s dalším argumentem odvolacího soudu, že žalobci mohli uplatnit svůj nárok u pozemkového úřadu, a pokud svůj nárok učiněný u tohoto úřadu řádně nespecifikovali, není nutno se touto věcí zabývat. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že žalobci svůj nárok na vydání nemovitostí jako celku bývalé zemědělské usedlosti uplatnili. Za situace, kdy vlastnické a užívací vztahy k zemědělským nemovitostem byly po 40 letech mocenských zásahů státu zcela nepřehledné a evidence nedostatečná, bylo možno často až v průběhu řízení u pozemkového úřadu, zahájeného podle § 9 zákona o půdě, zjistit stav evidence pozemků a jejich uživatele. Ostatně ani pozemkový úřad, který ve věci rozhodoval 16.1.1996, a pokud jde o postavení oprávněných osob ve vztahu k původním pozemkům č. 77, 82/1 a 90 v katastrálním území Ch. odkázal žalobce na soudní řízení, neměl zřejmě pochybnosti o tom, že žalobci nárok k těmto pozemkům u něj uplatnili. Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí zaujal i právní názor na nárok žalobců na vydání těchto pozemků s odkazem výsledek přídělového řízení, sám ovšem ve věci vlastnictví nerozhodl. Je proto věcí soudu, aby rozhodl, zda žalobci jsou ve vztahu k předmětným pozemkům oprávněnými osobami.

Dovolací soud tedy neshledal rozhodnutí odvolacího soudu správným a podle § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ je zrušil. Podle § 243b odst. 2 a § 243d odst. 1 OSŘ věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu, který ve věci rozhodne nově, vázán právními závěry dovolacího soudu. Nově rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. srpna 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 22. August 2002