JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 725/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. G., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. G., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 56.952,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 213/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2007, č. j. 11 Co 177/2007-40, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2007, č. j. 11 Co 177/2007-40, se vyjma potvrzujícího výroku I. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 3. 10. 2006, č. j. 18 C 213/2006-14, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 62.952,- Kč ze strany žalovaného, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ten se měl na její úkor obohatit tím, že od dubna 2004 do března 2006 užíval sám celý byt, který mají účastníci v podílovém spoluvlastnictví při velikosti podílu ideální ½. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto případě nemohlo jít o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen o. z.), protože žalobkyně neprokázala, kterou část nemovitosti v jejím vlastnictví žalovaný užíval a tím se na její úkor obohatil. Podle právního názoru okresního soudu není možné prokázat, co druhý spoluvlastník užívá z nemovitosti nad rámec svého práva vyplývajícího ze spoluvlastnictví, pokud mezi spoluvlastníky nedošlo k dohodě o reálném rozdělení nemovitosti.

Odvolací soud na základě odvolání žalobkyně přezkoumal danou věc, vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a došel k závěru, že bylo-li v tomto případě prokázáno, že byt ve spoluvlastnictví obou účastníků byl užíván výlučně žalovaným, užíval ho tak nad rámec jeho spoluvlastnického podílu bez ohledu na důvod neužívání bytu žalobkyní, a proto získal prospěch plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 o. z. na úkor žalobkyně a je povinen vydat žalobkyni peněžní náhradu za takto získaný prospěch odpovídající polovině tržního nájemného snížené o polovinu úhrady do fondu oprav. Krajský soud v Ostravě tedy rozsudkem ze dne 22. 6. 2007, č. j. 11 Co 177/2007-40, potvrdil zamítavý výrok rozsudku okresního soudu o věci samé pouze v částce odpovídající úhradě do fondu oprav (6.000,- Kč), kterou poskytoval výhradně žalovaný, změnil jej do částky 56.952,- Kč tak, že přiznal žalobkyni právo na její zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání (podle jeho obsahu toto nesměřuje proti potvrzujícímu výroku o věci samé), neboť se domnívá, že vychází z nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zdůrazňuje, že žalobkyně nebyla schopna vymezit konkrétní části předmětné bytové jednotky, které by žalovaný měl užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Shodně se soudem prvního stupně vychází z toho, že pokud byt nebyl nějak reálně rozdělen, nelze říci, že by nějakou část z něj užíval způsobem přesahujícím práva pramenící z vlastnictví ideální ½ bytu a nabyl tak neoprávněného prospěchu užíváním bytu. Na základě těchto skutečností proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu Ostravě ze dne 22. 6. 2007, č. j. 11 Co 177/2007-40, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem Krajského soudu v Ostravě a považuje věc za správně věcně i právně posouzenou. Navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání jako zjevně bezdůvodné a stanovil žalovanému povinnost uhradit náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je i důvodné.

Nejvyšší soud se již vícekrát vyjadřoval k otázce bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, ze dne 30. října 2005, sp. zn. 33 Odo 772/2005, ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, a ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99). Ve svých rozhodnutích vycházel Nejvyšší soud z § 137 odst. 1 o. z., který stanoví, že podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podle § 139 odst. 2, věty první, o. z. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Na základě těchto ustanovení Nejvyšší soud uzavřel, že spoluvlastník má právo na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu. Již v dřívějších rozhodnutích však Nejvyšší soud vázal vznik bezdůvodného obohacení na situaci, kdy existující poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci jeho práva. Spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu a který zároveň neplatí úhrady za takové užívání, může vznikat tímto způsobem majetkový prospěch nabývaný bez právního důvodu coby jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 o. z.

Tvrzení a důkazy uplatněné v tomto případě dosud neumožňují pro shora uvedený nesprávný právní názor odvolacího soudu dojít k přesvědčivému závěru o tom, zda žalovaný užíval byt nad rámec jeho spoluvlastnického podílu a zda bylo žalobkyni nějakým způsobem znemožněno a nadále pak bráněno užívat byt, jehož ideální polovinu vlastní, a zda se nejedná o situaci, kdy byla uzavřena dohoda či učiněno rozhodnutí, které by jí bránily v užívání bytu. Pokud by však šlo o situaci, kdy žalobkyně pouze nerealizovala svá vlastnická práva, aniž by existovala překážka, která by jí v tom bránila, nemohlo by užívání části bytu, odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, samotným žalovaným vést bez dalšího ke vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Odvolací soud přitom, jak již bylo výše uvedeno, shledal důvod neužívání bytu jedním ze spoluvlastníků i to, zda druhý spoluvlastník byt skutečně užíval nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, při posuzování vzniku bezdůvodného obohacení na straně druhého spoluvlastníka zcela nepodstatným.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu za použití § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu

Vydáno: 07. January 2009