JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 725/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Městu K., zastoupenému advokátkou, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 94/2003, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.12.2005, č.j. 14 Co 646/2005-215, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 29.7.2005, č.j. 8 C 94/2003-190, v odstavci I. určil, že vlastnicí st.p.č. 2775 v k.ú. K., doposud zapsané u katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště K., v katastru nemovitostí pro obec K. na LV č. 10001, je Česká republika. Současně v odstavci II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, obsaženém v rozsudku ze dne 13.7.2004, sp.zn. 28 Cdo 1227/2003, podle něhož žalobkyni v dané věci nelze upřít odůvodněný zájem na zjištění, který z uvažovaných subjektů, které míní oslovit v souvislosti s dořešením zatím otevřených otázek převodu pozemku, je legitimován k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětnému pozemku. Podle dovolacího soudu právní úpravu obsaženou v § 1 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba vyložit tak, že pro nabytí vlastnictví obce podle prvního odstavce je nutno, aby příslušné věci byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví České republiky a aby k nim měl k datu 23.11.1990 právo hospodaření příslušný národní výbor. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud vyslovil, že poslední požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem této věci. Dovolací soud zaujal názor, že pro případ prokázání tvrzení žalobkyně nesoucí se právě k podmínkám platného přechodu věci z majetku České republiky na žalované město by pak nemohl zůstat stranou žalobkyní tvrzený poukaz na důsledky plynoucí z ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastníkem předmětného pozemku se nemohl stát první žalovaný, neboť nesplňoval všechny tři podmínky ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když první žalovaný s předmětným pozemkem nehospodařil ke dni 24.5.1991. Dále vyslovil závěr, že první žalovaný nenabyl vlastnické právo k pozemku ani vydržením, neboť předmětný pozemek je pozemkem zastavěným, a to stavbou, která není a ani v minulosti nebyla ve vlastnictví prvního žalovaného, faktické ovládání takového pozemku je tedy i pojmově vyloučeno. Vyslovil, že první žalovaný předmětný pozemek nikdy neužíval ani s ním právně ani fakticky nedisponoval, formální držba pozemku (vedení v evidenci majetku obce) tedy nepostačuje k naplnění podmínky hospodaření s věcí. Uzavřel, že předmětný pozemek zůstal ve vlastnictví České republiky.

K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.12.2005, č.j. 14 Co 646/2005-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. Současně ve výroku II. odmítl odvolání prvního žalovaného do výroku III. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je nutno vyjít z výše uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí o vlastnictví předmětného pozemku, a že první žalovaný se nemohl stát vlastníkem sporného pozemku, neboť kumulativně nesplňoval všechny tři zákonné podmínky ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Podle odvolacího soudu případné promlčení nároku žalobkyně na uzavření darovací smlouvy se státem ohledně předmětného pozemku není předmětem daného řízení, přičemž není jisté, zda tato námitka bude oprávněnou osobou vznesena, proto je nutno ji považovat za bezpředmětnou. Zaujal též názor, že první žalovaný s předmětným pozemkem ke dni 24.5.1991 nehospodařil, neboť pozemek nebyl zastavěn stavbou ve vlastnictví obce, takže k plnění úkolů obce nesloužil, když potřebu bydlení občanů uspokojovalo stavební bytové družstvo. Ohledně námitky nabytí vlastnického práva prvním žalovaným případným vydržením odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dne 31.1.2006 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že závěr o nároku na bezplatný převod stavební parcely stavební parcely, kterým žalobkyně odůvodňuje naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, není správný. V dovolání odkazoval na sdělení Ústavního soudu č. 477/2005 Sb., ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb. a zákon č. 229/2001 Sb. s tím, že nárok na bezplatné nabytí majetku se promlčuje v obecné promlčecí tříleté lhůtě. Podle dovolatele tedy nárok na bezplatný převod pozemku je promlčen, proto zanikl a žalobkyni nesvědčí. Dále poukazoval na skutečnost, že pokud by podaná žaloba měla sloužit k opravě chyby v katastru nemovitostí, je otázkou, zda byla dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR (katastrálního zákona). Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v dané věci nejde.

Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).

Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. 20 Cdo 2956/2000).

Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).

Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí při nezměněném skutkovém stavu na právním názoru dovolacího soudu, jenž v předcházejícím řízení jeho dřívější rozhodnutí zrušil, respektoval tak důsledky plynoucí z vázanosti odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího. Existence předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil ke konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena. V této souvislosti se pro úplnost připomíná, že závěry vyjádřené v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, opírající se o výkladovou praxi se vztahují v plném rozsahu nadále na projednávanou věc. To se vztahuje i na námitku dovolatele, podle níž žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Ohledně námitky dovolatele, týkající se promlčení nároku žalobkyně, je třeba uvést, že pokud je nárok na bezplatný převod předmětného pozemku promlčen, tak nelze ještě dovozovat, že zanikl a oprávněnému tedy nepřísluší. Další dovolatelem nastolená právní otázka, zda žaloba měla sloužit k opravě chyby v katastru nemovitostí a zda byla dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 os.ř. ve spojení s § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR (katastrálního zákona), nemá určující význam pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že v projednávané věci schází podmínky pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 30. March 2006