JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 723/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání W. T. B. a. T. S. – S. v., biblická a traktální společnosti, č. v., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 131/2003, vydanému v právní věci věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 102/96 (žalující W. T. B. a. T. S. – S. v., biblická a traktátní společnost, zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. Městské části P. – S.-, a 2. městu P., zastoupeným JUDr. J. H., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 6. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 131/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 23. 4. 2002, čj. 9 C 102/96-103.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u soudu 23. 5. 1996, se žalující biblická společnost domáhala, aby soud svým rozsudkem určil, že dům čp. 684 se stavební parcelou č. 1605 (o výměře 190 m2) a zahradou parc. č. 1606 (o výměře 867 m2) v P. – S. jsou jejím vlastnictvím. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti získala žalující společnost trhovou smlouvou z 28. 11. 1946, která byla schválena výměrem rady bývalého Okresního národního výboru P. z 25. 3. 1947. Proti zaměstnancům žalující společnosti a obyvatelům domu čp. 684 v P. – S. bylo v roce 1948 zahájeno trestní stíhání, které pak bylo předmětem trestního řízení soudního, vedeného u bývalého Státního soudu v Praze pod sp. zn. Or I 383/49; výměrem Ministerstva vnitra ze 4. 4. 1949 byla žalující společnost rozpuštěna; i když zmíněné trestní řízení bylo zastaveno, zaměstnanci společnosti i obyvatelé domu byli dále zadrženi a internování. V domě čp. 684 v P. – S. byla zřízena ubytovna pro příslušníky Státní bezpečnosti. Na uvedené nemovitosti byla zavedena národní správa a v roce 1965 bývalý Okresní národní výbor P. prohlásil, že tyto nemovitosti připadly jako opuštěné do vlastnictví státu podle ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku a operativní správa byla převedena na Domovní správu v S.; později byly nemovitosti převedeny na Obvodní podnik bytového hospodářství v P. Podle zákona č. 172/1991 Sb. pak uvedené nemovitosti přešly do vlastnictví obce. Dne 7. 2. 1995 Ministerstvo vnitra ČR zaregistrovalo žalující biblickou společnost jako sdružení, které je pokračovatelem činnosti stejnojmenného spolku, ustaveného 12. 6. 1933, zakázaného 3. 2. 1941, opět utvořeného 13. 12. 1945 a znovu rozpuštěného 4. 4. 1949. Dne 10. 2. 1995 vyzvala žalující společnost k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně, třebaže žalovaná městská část sama dne 28. 4. 1995 sdělila, že pokládá přechod vlastnictví k nemovitostem, uváděným žalující společností, na stát „na základě přípisu finančního odboru bývalého ONV P. za neplatný“.

Žalovaná Městská část P. – S. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že i když žalující sdružení je pokračovatelem činnosti někdejšího stejnojmenného spolku, jeho vlastnické právo ke sporným nemovitostem se automaticky nerestituovalo a podle názoru žalované městské části není na straně žalující společnosti dán žádný právní důvod k vydání nemovitostí podle některého restitučního nebo jiného předpisu.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 1. 12. 1999, čj. 9 C 102/96-44, byla zamítnuta žaloba žalující společnosti W. T.r B. a T. S. – S. v., aby bylo určeno, že je jejím vlastnictvím dům čp. 684 s pozemky parc. č. 1605 (o výměře 190 m2) a parc. č. 1606 (o výměře 867 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území S. (obec P.). Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že „navrhovatel je vlastníkem domu čp. 684 se stavební parcelou č. 1605 (o výměře 190 m2) a parcely č. 1606 zahrady (o výměře 867 m2) v katastrálním území S. (obec P.)“. Žalované Městské části P. – S. bylo uloženo zaplatit žalující společnosti na náhradu nákladů řízení 3.910,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalované Městské části P. – S. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 31. 8. 2000, sp. zn. 58 Co 241, 242/2000, zrušil rozsudek Obvodního sodu pro Prahu 6 z 1. 12. 1999, čj. 9 C 102/96-44 (ve znění opravného usnesení ze 14. 2. 2000, čj. 9 C 102/96-54) „ve vyhovujícím výroku rozsudku a ve výroku o nákladech řízení“ a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v řízení byla objasněna otázka, zda spolek, který nesl kdysi stejný název jako žalující biblická společnost, který vlastnil nemovitosti, jež jsou mezi účastníky sporné v tomto řízení, zanikl nebo nevznikl, zda přestal nebo nepřestal jako právní subjekt existovat a zda tedy jako takový může se domáhat ochrany vlastnického práva určovací žalobou.

V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením z 5. 2. 2002, čj. 9 C 102/96-89, připustil, aby do tohoto řízení přistoupil na straně žalované městské části další účastník řízení, a to město P.

Žalované město P. navrhlo zamítnutí žaloby žalující biblické a traktátní společnosti s tím, že na straně žalobkyně nejde o přímou kontinuitu nyní existujícího sdružení v jeho činnosti navazující na činnost dříve působícího spolku stejného názvu. Podle názoru žalovaného města je nutno nárok žalující biblické společnosti posoudit podle zákona č. 298/1990 Sb. (ve znění zákona č. 338/1991 Sb.), podle něhož církevní subjekty mohou uplatnit vlastnické právo pouze k majetku, který je uveden v příloze k zákonu č. 298/1990 Sb.

Obvodní soud pro Prahu 6 pak vynesl rozsudek z 23. 4. 2002, čj. 9 C 102/96-103, jímž zamítl žalobu biblické a traktátní společnosti S. v. (W. T. B. a. T. S.) o určení, že žalobkyně je vlastníkem domu čp. 684 se stavební parcelou č. 1605 (o výměře 190 m2) a č. 1606 (zahradou) o výměře 867 m2 v katastrálním území S. (obec P.). Žalobkyni bylo uloženo zaplatiti Městské části P. – S. na náhradu nákladů řízení 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo dále uloženo zaplatit žalovanému městu P. na náhradu nákladů řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle zjištění učiněného v tomto řízení původní vlastník sporných nemovitostí, tj. spolek, který byl registrován 13. 12. 1945 pod názvem W. T. B. a. T. S. byl rozpuštěn výměrem Ministerstva vnitra ČR ze 4. 4. 1949; šlo o spolek občanský, nikoli církevní, jehož právní režim se řídil zákonem č. 134/1887 ř. z., o právu spolčovacím. Po nabytí účinnosti zákona č. 63/1990 Sb., o sdružení občanů, nedostál původní spolek podmínce stanovené v § 19 odst. 2 tohoto zákona a příslušnému ústřednímu orgánu státní správy neoznámil, že pokračuje v činnosti. Uvedený spolek W. T. B. a. T. S. – S. v., biblická a traktátní společnost, č. v., zanikl nejpozději dne 31. 12. 1990. Naproti tomu žalující společnost vznikla jako nový subjekt registrací podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. dne 7. 2. 1995; jde tu o sdružení, nikoli o náboženskou společnost (podle zákona č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností). Dospěl proto soudu prvního stupně k výslednému závěru, že žalující společnost je odlišným subjektem od původního vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, a proto nemůže být v tomto sporu aktivně věcně legitimována.

Soud prvního stupně proto žalobu žalující společnosti zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Na základě odvolání žalující společnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 23. 4. 2002, čj. 9 C 102/96-103, vydal Obvodní soud pro Prahu 6 usnesení z 5. 11. 2002, čj. 9 C 102/93-113. Tímto usnesením rozhodl, že odvolání žalobce se odmítá. Bylo také tímto usnesením rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí P. – S. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. A však usnesením z 3. 1. 2003, čj. 9 C 102/96-118, Obvodní soud pro Prahu 6 pak opět své předchozí usnesení z 5. 11. 2002, čj. 9 C 102/96-113, zrušil.

Pak bylo odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 23. 4 2002, čj. 9 C 102/96-103, předloženo k rozhodnutí Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze 6. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 131/2003, rozhodl tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení a stanovil je ve vztahu mezi žalující společností vůči žalovanému městu P. částkou pouze 3.225,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí S. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným městem P. je žalobkyně povinna zaplatit tomuto žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalující společnosti nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož spolky vzniklé před 1. 10. 1951 se považovaly za vzniklé podle tohoto zákona, pokud nezanikly. Byly však povinny do 30. 6. 1990 oznámit příslušnému ministerstvu svůj název a sídlo. Pokud toto neučiní, ministerstvo se jich dotáže, zda hodlají nadále vyvíjet činnost. Nesplní-li spolek svou oznamovací povinnost ani do 31. 12. 1990 bylo v uvedeném zákoně stanoveno, že se bude mít za to, že tímto dnem spolek zanikl. Vdaním případě původní spolek W. T. B. a. T. S. nesplnil svou oznamovací povinnost vůči Ministerstvu vnitra ČR ani do 31. 12. 1990. Nebylo tu rozhodné, podle názoru odvolacího soudu, že původní spolek v tomto případě poslal dne 29. 12. 1989 oznámení o obnovení činnosti předsednictvu vlády ČSSR. Odvolací soud měl také za to, že tu nebylo rozhodné rovněž to, že se příslušné ministerstvo nedotázalo původního spolku, zda hodlá nadále vyvíjet činnost (§ 19 odst. 2, věta třetí, zákona č. 83/1990 Sb.), neboť uvedená skutečnost není zákonem formulována jako podmínka fikce zániku spolku, který sám svou oznamovací povinnost neplnil. K zániku spolku k 31. 12. 1990 tu tedy došlo tehdy, pokud spolek neoznámil Ministerstvu vnitra ČR svůj název a sídlo do 31. 12. 1990. V daném případě tedy žalující společnost vznikla jako nový subjekt až dnem 7. 2. 1995, kdy žalující společnost byla zaregistrována jako sdružení podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Žalující společnost jako subjekt odlišný od původního vlastníka není ani právním nástupcem původního spolku, takže tu není aktivně legitimována k podání návrhu na určení vlastnictví.

Odvolací soud proto rozsudek sodu prvního stupně ve věci samé i v akcesorickém výroku o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil; změněna byla jen nesprávně stanovená výše nákladů řízení ze strany žalující společnosti vůči žalovanému městu P. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující společnost v řízení zastupoval, dne 18. 6. 2003, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka pokládala své dovolání za přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka i v dovolání poukazovala na to, jak původní spolek, který nesl stejný název, jaký nese nyní i žalující biblická společnost, ztratil právní subjektivitu v roce 1941 v důsledku nacistické perzekuce, která vůči tomuto spolku trvala už od roku 1939, a dále v poválečném období, i když spolek obnovil činnost již po květnu 1945, po právu tu došlo k obnově činnosti spolku zase jeho novou registrací dne 13. 12. 1945. Také již v roce 1948 došlo k perzekuci spolku zatknutím jeho 16 představitelů a jejich spolupracovníků ze strany komunistického režimu, i když formálně byl výměr o rozpuštění původního spolku vydán až 4. 4. 1948; dovolatelka v této souvislosti zdůrazňovala, že řádné doručení výměru o rozpuštění spolku statutárním zástupcům původního spolku však není nijak doloženo. Činnost spolku však i po tomto rozpuštění nadále pokračovala, za což byli členové spolku v řadě soudních procesů postihování. Ihned po listopadu 1989 usiloval původní spolek o legalizaci existence spolku. Již 28. 12. 1948 vzalo předsednictvo vlády ČSSR na vědomí (pod čj. 1066/89-22 C), že s. J. obnovili svou činnost, která byla „přerušena fašistickým režimem v roce 1939 a opětovně zakázána byla 4. dubna 1949“ (což je právě datum výměru o rozpuštění spolku W. T. B. a. T. S.). Tento původní spolek usiloval opakovaně o zrušení výměru Ministerstva vnitra ze 4. 4. 1949, ale byl poučován a ujišťován, že jedinou cestou je tu nová registrace společnosti W. T. B. a. T. S.

Dovolatelka zdůrazňovala, že nepokládá za správný právní názor odvolacího soudu, že původní spolek tu zanikl výměrem Ministerstva vnitra ČR ze 4. 4. 1949 a že žalující společnost je odlišným subjektem, vzniklým až 7. 2. 1995 „bez ohledu na totožnost názvu a na prohlášení ve stanových společnosti a pokračování činnosti a členství některých původních členů“. Tento názor vychází „z přepjatého pozitivně právního pohledu na celou záležitost a nezohledňuje mimořádné okolnosti tohoto případu. V daném případě žalující společnosti měla být zvážena mimořádnost situace a právního prostředí po komunistickém převratu a jen faktické možnosti, kterou tu měla žalobkyně k dispozici pro svou činnost“ po 25. 2. 1948. Původní spolek stejného názvu tu i po výměru o rozpuštění spolku pokračoval ve své činnosti, členové společnosti vykonávali nadále činnost původního spolku, vydávali ilegálně časopis S. v. a udržovali kontakt se sesterskými organizacemi v zahraničí. Byla tu tedy fakticky zachována vedle totožnosti názvu spolku i totožnost jeho stanov, metod, cílů, i osob původního spolku. Nové právní uspořádání po roce 1989 dalo však členům spolku jedinou možnost obnovit svá práva jen novou registrací.

Podle názoru dovolatelky měl odvolací soud uvážit, zda výměr Ministerstva vnitra ze 4. 4. 1949 je správním aktem způsobilým k rozpuštění spolku podle ustanovení § 25 tehdy platného zákona č. 134/1867 ř. z. a zda jej lze považovat za vydaný ve smyslu tehdy platného ustanovení § 72 odst. 2 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o správním řízení. Dovolatelka zastává názor, že perzekvoval-li tehdejší režim občany, které považoval za nebezpečné kvůli jejich náboženskému přesvědčení, pak šlo o režim nelegitimní a zavrženíhodný, takže bylo vlastně nadbytečné hodnotit legalitu jednoho správního aktu, vydaného v tomto systému. V daném případě se původní spolek obrátil na Federální ministerstvo vnitra ČSSR, na Ministerstvo vnitra ČSR a Ministerstvo kultury ČSR s podnětem ke zrušení výměru ze 4. 4. 1949, ale dostalo se mu poučení, že přijaté zákony neřeší zrušení opatření státních orgánů, jimiž byly rozpouštěny bývalé spolky. Dovolatela je však přesvědčena, že tu byla v těchto podaných podnětech a žádostech a pak i v soudním řízení doložena kontinuita původního spolku s nyní působící žalující společnosti, a to zejména svědectvím 70 osob, které byly spojeny s původním spolkem a jsou nyní i nyní členy působící biblické a traktátní společnosti.

Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „skutečnost, že se ministerstvo nedotázalo původního spolku, zda bude nadále vyvíjet činnost podle věty třetí ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. je irelevantní a nemá vliv na existenci spolku, neboť není zákonem formulována jako podmínka fikce zániku spolku“. Odvolací soud byl proto toho názoru, že „k zániku spolku k 31. 12. 1990 dochází vždy tehdy, pokud spolek neoznámil Ministerstvu vnitra ČR svůj název a sídlo do 31. 12. 1990“. Podle názoru žalobkyně však nesplnil-li stát k žalobkyni uvedenou povinnosti podle ustanovení § 19 odst. 2, věty třetí, zákona č. 83/1990 Sb., neměla by následovat pro žalobkyni sankce spojená s větou čtvrtou téhož ustanovení; žalobkyně by na učiněný dotaz nepochybně odpověděla a potvrdila by, že hodlá činnost nadále vyvíjet, a sdělila by i v dotazu dále požadované náležitosti oznámení. Podle názoru žalobkyně nelze přisvědčit názoru, že stát své zákonné povinnosti plnit nemusí, ale přesto nepříznivé dopady nesplnění této povinnosti mají dopadat na žalující společnosti. Nelze také souhlasit s názorem, že tu cesta k nápravě je možné výlučně způsobem splnění podmínky zaslání oznámení spolku vůči Ministerstvu vnitra ČR a že tu nelze domoci se práva jinými zákonu odpovídajícími cestami.

Žalované město P. ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedlo, že v řízení byla prokázána neexistence kontinuity mezi původním spolkem, který byl téhož názvu jako nynější žalující společnost, a mezi touto společností.

Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení téhož zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001); výjimky z této zásady, obsažené v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., se na daný případ nevztahují.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo nutno posoudit jako přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, kterým rozhodl uvedený soud jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem z 1. 12. 1999, čj. 9 C 102/96-44, vyslovil, že „navrhovatel (W. T. B. a. T. S.) je vlastníkem domu čp. 684 se stavební parcelou č. 1605, o rozměru 190 m2, a parcely č. 1606 (zahrady) o rozměru 867 m2, v katastrálním území S. (obec P.)“; tento výrok rozsudku soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 31. 8. 2000, sp. zn. 58 Co 241, 242/2000, a poté Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem z 23. 4. 2002, čj. 9 C 102/96-103, žalobu žalobkyně zamítl a tento rozsudek byl ve věci potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze 6. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 131/2003.

Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud uvedl ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, dovolání dovolatelky, že v tomto řízení jde o žalobní návrh na určení, že žalující biblická a traktátní společnost je vlastníkem domu čp. 684 a pozemků parc. č. 1605 a parc. č. 1606 v katastrálním území S. (obec P.). Odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu ze 6. 5. 2003 neobsahuje aplikaci a výklad ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl také ničeho k aplikaci a výkladu ustanovení § 123 a násl. občanského zákoníku (o vlastnickém právu). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahuje pouze aplikaci a výklad ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružení občanů.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl názor, že „žalobkyně směšuje nepřípustné postižení fyzických osob s nárokem právnické osoby na navrácení majetku“. Tento právní závěr neodpovídá žalobnímu návrhu žalující společnosti, která se, jak bylo uvedeno i v rozsudku odvolacího soudu, domáhala „určení, že je vlastníkem domu čp. 684 s pozemky parc. č. 1605 a parc. č. 1606 v katastrálním území S.“; nebyl tu tedy ze strany žalobkyně uplatňován procesní návrh „na navrácení majetků, podle některého z přepisů restituční (rehabilitační) povahy, takže pro posouzení opodstatněnosti žalobního návrhu žalobkyně v daném případě nebyla výchozí a rozhodující úvaha odvolacího soudu, obsažená v jeho rozsudku, že totiž „princip restitučních předpisů je založen na nápravě jen zákonem výslovně identifikovaných křivd“. Na místě by tu bylo pouze ověření si toho, zda v daném případě přichází eventuálně v úvahu nárok žalující společnosti na vydání věci (věcí) anebo na uložení povinnosti žalovaných (anebo některého z nich) uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí podle některého z restitučních (rehabilitačních) předpisů; avšak bližší objasňování této okolnosti by bylo na místě jen tehdy, pokud by takový žalobní návrh byl v řízení uplatněn.

Bylo však nutné v odvolacím řízení náležitě a všestranně přezkoumat ve smyslu ustanovení § 212c a § 219 občanského soudního řádu, zda je správné odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně určení vlastnictví k nemovitostem, a to z toho hlediska, zda je na straně žalující společnosti dán naléhavý právní zájem (viz § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení a zda lze pokládat za doložené tvrzené vlastnické právo žalující společnosti, opírající se o nabytí vlastnictví trhovou smlouvou z 28. 11. 1946, přičemž toto nabytí vlastnictví bylo vloženo do pozemkové knihy, do vložky č. 989, pro katastrální území S. zápisem podle návrhu z 9. 4. 1947, Čd 7681/47, a to pro spolek „W. T. B. a. T. S. – S. v., biblická a traktátní společnost, č. v.“.

Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na právní závěry z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, podle nichž nebylo, jak má dovolací soud za to, v tomto řízení důsledně posupováno.

„Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pod č. 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 195), že základním předpokladem úspěchu žaloby žalobce ve věcech vlastnického práva je to, aby bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem věci, který není omezen ve svém právu nakládat např. s nemovitou věcí, o niž v řízení jde. Je tu nutné provedení výslechu účastníků řízení, je tu třeba předložit např. zápis z pozemkové knihy k doložení vlastnického práva a je nutno provádět podle potřeby i další důkazy, zejména listinami (např. smlouvami), spisy soudními i jinými a výslechem svědků.

Pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 13 odst. 2, 3, 4 a 5), že opuštění věci, jako každý právní úkon, musí mít všechny náležitosti předepsané zákonem (srov. např. § 37 občanského zákoníku) pro platnost právního úkonu. V soudním řízení nebylo tu možné navrhovat, aby soud rozsudkem vyslovil, že věc má jako opuštěná připadnout státu, ale za předpokladu, že šlo skutečně o věc opuštěnou, bylo možné žalovat o vydání věci, bylo-li možné doložit, že ze zákona připadá opuštěná věc státu.

V daném případě bylo zatím v řízení před soudy obou stupňů pouze zjištěno, že bývalý Okresní národní výbor P. postupoval ohledně majetku spolku W. T. B. a. T. S. – biblická a traktátní společnost S. v., č. v., tak, že přípisem z 15. 10. 1965, čj. Fin/4-2596/65-Ko, adresovaným jen Místnímu národnímu výboru S. u P. a Domovní správě S. pouze konstatoval; „Protože spolek, v jehož vlastnictví se nacházely nemovitosti (dům čp. 684 a parcely č. kat. 711, č. kat. 198/13 a č. kat 198/14 v katastrálním území S.) byl rozpuštěn, nutno považovat shora uvedený majetek za opuštěný a proto ve smyslu ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) připadly do vlastnictví státu“. Z obsahu tohoto přípisu nevyplývá, že by nějakým způsobem došlo k ověřování toho, zda tu došlo k opuštění věcí jako k právnímu úkonu s náležitostmi podle občanského zákoníku, přičemž šlo o věci, které byly od 21. 5. 1962 pod národní správou podle § 5 a § 7 dekretu č. 4/1945 Sb. s ustanoveným národním správcem (J. P.). Tento způsob připadnutí nemovitostí do vlastnictví státu nebylo možné bez dalšího pokládat za zákonu odpovídající pozbytí vlastnictví nemovitostí (zapsaného pro vlastníka v pozemkové knize) a jako nabytí vlastnictví státem. K pozbytí vlastnictví na straně knihovního vlastníka nemovitostí pak nemohlo dojít převzetím věci státem bez právního důvodu (tj. pokud by nebylo bezpečně doloženo opuštění věcí jako právního úkonu s jeho subjektivními a objektivními stránkami).

K pozbytí vlastnictví knihovního vlastníka nemovitostí nemohlo také dojít samotnou skutečností, že nemovitosti vlastnící spolek byl rozpuštěn; takový právní důsledek správního rozhodnutí o rozpuštění spolku nebyl zatím řízení ničím doložen.

K přechodu věcí ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. mohlo dojít jen u věcí, které prokazatelně náležely státu.

Za těchto uvedených okolností nebylo možné dospět k přesvědčivému závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se biblické a traktátní společnosti, zdůrazňující z hlediska úvahy o existujícím nebo neexistujícím vlastnickém právu spolku jako rozhodné jen nevyužití možnosti spolku (jako knihovního vlastníka nemovitostí) zachovat svou spolkovou identitu podle předpisů o sdružování občanů, lze považovat za správné a že přípustné dovolání dovolatelky je nedůvodné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Proto přistoupil dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu rovněž podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu) posoudí soud prvního stupně znovu určovací žalobu žalující společnosti jednak podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a jednak podle dříve platného ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění platném v roce 1964 a 1965) s uvážením i výkladu tohoto ustanovení, obsaženého v uveřejněné judikatuře soudů, citovaného i v tomto rozsudku dovolacího soud.

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 24. September 2004