JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 70/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele – společnosti s ručením omezeným S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7. 9. 2005, sp. zn. 12 Co 336/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 205/2003 (žalobce S., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalující společnosti s ručením omezeným, která se domáhala určení, že je vlastníkem domu čp. 286 se stavebními pozemky parc. č. 164 a 163 v katastrálním území P., bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město z 22. 2. 2002, čj. 14 C 275/2001-84. Uvedené určovací žalobě bylo vyhověno a žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na nákladech řízení 13.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem z 27. 8. 2002, sp. zn. 12 Co 396/2002, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 22. 2. 2002 v části týkající se parcely č. 163 v katastrálním území P. (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) a řízení ohledně tohoto nároku zastavil; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v ostatních výrocích potvrzen. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení byl žalovaný zavázán uhradit žalobkyni 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

K dovolání žalovaného byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003, 28 Cdo 160/2003, zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni z 27. 8. 2002, sp. zn. 12 Co 396/2002, i rozsudek Okresního soudu Plzeň – město k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno: „Za situace, kdy bylo žalovanému na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. ke dni 1. 11. 1994 ve vztahu ke sporným nemovitostem založen restituční nárok ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a kdy žalovaný tento svůj nárok včas uplatnil u povinné osoby výzvou k vydání věcí podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. dne 27. 4. 1995, neměl být dne 1. 2.1995 schválen ohledně týchž nemovitostí privatizační projekt a nemohla být – pro rozpor s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. – uzavřena dne 1. 12. 1995 smlouva o prodeji privatizovaného majetku. Pokud tedy odvolací soud určil vlastnické právo žalobce, který je odvíjel od uvedeného převodu ze státu na privatizovaný subjekt, zatížil své rozhodnutí rozporem s hmotným právem“.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní soud Plzeň – město rozsudek z 24. 9. 2004, čj. 14 C 205/2003-220, jímž určil, že žalobkyně S. P., s.r.o., je vlastníkem domu čp. 286, postaveného na stavební parcele č. 164, a stavební parcely č. 164 v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 9161 u Katastrálního úřadu P. kraje, katastrálního pracoviště P.. Žalovanému J. K. bylo uloženo nahradit žalobkyni S. P., s.r.o., 29.133,85 Kč na náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že respektuje tento soud dovolacím soudem vyslovený právní názor, avšak má za to, že tento názor vychází z předpokladu (hypotézy), že určité osobě vznikne restituční nárok. Takový předpoklad však, podle názoru soudu prvního stupně, v dané věci není naplněn, neboť restituční nárok žalovanému nevznikl a ani vzniknout nemohl. Soud prvního stupně byl toho názoru, že nález č. 164/1994 Sb. rozšiřuje okruh oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. a prodlužuje lhůtu pro uplatnění restitučních nároků, ale základní principy zákona č. 87/1991 Sb. nemění, takže nemění jeho účel a podstatu. Jestliže tedy žalovanému od počátku restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. nenáleží, pak nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. na situaci žalovaného nemůže nic změnit. Ani dovolací soud se podle názoru soudu prvního stupně, ve svém zrušovacím rozsudku nevyjádřil zejména k otázce, zda v případě žalovaného je vyloučena aplikace zákona č. 87/1991 Sb. s ohledem na provedené odškodnění jeho matky v USA, ačkoli na tomto závěru jsou založena předchozí soudní rozhodnutí. Soud prvního stupně měl za to, že „v tomto směru soud prvního stupně nebyl zavázán názorem dovolacího soudu a v rámci této volnosti pak znovu dospěl k témuž závěru, o jehož správnosti je přesvědčen“, že totiž žalobní návrh žalující společnosti S. P., s.r.o., na určení jejího vlastnictví k domu čp. 286 a k pozemku parc. č. 164 v katastrálním území P. je opodstatněný.

O odvolání žalovaného J. K. proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město z 24. 9. 2004, čj. 14 C 205/2003-220, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 7. 9. 2005, sp. zn. 12 Co 336/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba o určení, že žalující společnost s ručením omezeným S. P. je vlastníkem domu čp. 286 a pozemku parc. č. 164 v katastrálním území P. byla zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 58.594,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.078,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného bylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí z 27. 8. 2003 (28 Cdo 160/2003 Nejvyššího soudu) vycházel z uveřejněné judikatury obecných soudů i nálezů Ústavního soudu ČR (z rozsudku uveřejněného pod č. 6/2000 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, a z nálezů Ústavního soudu ČR III. ÚS 17/01, uveřejněného pod č. 152 ve svazku 24 Sbírky nálezů, a usnesení Ústavního soudu ČR, a IV.ÚS 310/59, uveřejněného pod č. 76 ve svazku 18 téže Sbírky).

Odvolací soud proto sdílel názor dovolacího soudu, že za situace, kdy žalovanému na základě nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. byl ke dni 1. 11. 1994 založen ve vztahu k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. a žalovaný tento svůj nárok včas uplatnil u povinné osoby výzvou podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. dne 27. 4. 1995, neměl být dne 1. 2. 1995 schválen ohledně týchž nemovitostí privatizační projekt a nemohla být pro rozpor s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. uzavřena dne 1. 2. 1995 ani smlouva o prodeji privatizovaného majetku.

Odvolací soud dále poukazoval i na to, že žalobce podal u povinné osoby dne 27. 4. 2005 výzvu k vydání nemovitostí a protože mu nebylo vyhověno, domáhal se svého nároku žalobou, podanou u soudu dne 30. 10. 1995. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město z 22. 7. 1999, čj. 11 C 328/95-99, byla uložena Správě budov města Plzně povinnost vydat J. K. dům čp. 286 s pozemky parc. č. 164 a 163 v katastrálním území P. ve lhůtě 14 dnů od právní moci rozsudku; tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. 11. 1999. Vzhledem k tomu bylo při privatizaci nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, naloženo s nemovitostmi v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť předmětem tohoto zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby není majetek, který má být vrácen oprávněným osobám podle zvláštních předpisů. Žalovanému svědčí, podle názoru odvolacího soudu, vlastnictví žalobkyní uváděných nemovitostí, a to podle již uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň – město z 22. 7. 1999, čj. 11 C 328/95-99, jenž nabyl právní moci, a proto žalovaný musí být v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu čp. 286 a stavební parcely č. 164 v katastrálním území P.

Odvolací soud proto z těchto důvodů změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek prvního stupně, neboť tento soud rozhodl ve věci nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav; žaloba žalobkyně byla zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující společnost s ručením omezeným v řízení zastupoval, dne 26. 9. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu Plzeň – město dne 14. 11. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se společnost s ručením omezeným navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení,. Své dovolání považovala dovolatelka za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).

Dovolatelka zdůrazňovala, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí především z pravomocného rozsudku, vydaného v právní věci, jež byla vedena u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 11 C 328/95, ale dovolatelka pokládá za důležitou tu okolnost, že rozsudek vydaný v této právní věci není ve smyslu ustanovení § 159 občanského soudního řádu pro žalující společnost s ručením omezeným závazný. Tento rozsudek je závazný jen pro účastníky tohoto řízení (sp. zn. 11 C 328/95 Okresního soudu Plzeň – město) a pro všechny orgány, nikoli však pro žalující společnost s ručením omezeným S. P. Soud prvního stupně (odlišně od právního závěru odvolacího soudu) dospěl (podle názoru dovolatelky správně) k závěru, že žalovaný tu neměl nárok na vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný respektive jeho právní předchůdkyně (tj. matka žalovaného E. K.) byla totiž v souladu s dohodou mezí vládou Československa a vládou USA z roku 1982 (o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek) odškodněna; tím byla napravena majetková křivda, jejíž nápravu má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalovanému tu tedy nemohl vzniknout nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., takže tu nebylo možné použít ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., které lze použít jen tehdy, kdy oprávněné osobě může vzniknout nárok na vydání majetku; u žalovaného tu totiž došlo k odškodnění podle již uvedené mezinárodní mezivládní dohody a přesto mu ještě byly nemovitosti vydány. Podle názoru dovolatelky proto nic nebránilo tomu, aby nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení, byly zahrnuty do privatizace.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uváděl, že rozsudek odvolacího soudu, napadený tímto dovoláním, byl vydán v řízení, které je prosto procesních vad, a tento rozsudek vychází z nezměněného skutkového stavu od doby zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu v této právní věci, přičemž se řídí právním názorem dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolávající se společnost s ručením omezeným S. P. se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu jako rozhodnutí nesprávného, spočívajícího na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu, že tento soud při rozhodování o určení jejího vlastnictví podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu neměl brát zřetel na ustanovení § 243d odst. 1, § 226, ani § 159 odst. 2 občanského soudního řádu a měl, stejně jako soud prvního stupně, „znovu posoudit, zda vlastnický titul žalobkyně, obstojí vedle vlastnického titulu žalovaného, a tedy přezkoumat, zda má žalovaný nárok na vydání nemovitosti v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb.“. Dovolatelka měla za to, že je to rozhodné, že pro ni, jako žalobkyni v řízení o určení jejího vlastnictví „není v souladu s ustanovením § 159 občanského soudního řádu závazný“ pravomocný výrok rozhodnutím soudu o tom, že žalovanému byly vydány nemovitosti podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jak tato povinnost k vydání věcí byla uložena jiné povinné osobě v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město vedeném pod sp. zn. 11 C 328/95.

Podle ustanovení § 159 odst. 2 občanského soudního řádu je výrok pravomocného rozsudku soudu závazný pro účastníky řízení, v němž byl rozsudek vynesen, ale také pro všechny orgány (tedy i pro soudy).

Podle ustanovení § 243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), platí pro jednání o věci u soudu, jemuž byla věc vrácena, obdobně ustanovení § 226 občanského soudního řádu, stanovící vázanost právním názorem odvolacího soudu, a tedy i dovolacího soudu.

V daném případě byl ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 27.8. 2006 (28 Cdo 160/2003 Nejvyššího soudu) zaujat právní názor: „Za situace, kdy byl žalovanému J. K. na základě nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. ke dni 1. 11. 1994 ve vztahu ke sporným nemovitostem založen restituční nárok ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a kdy žalovaný tento svůj nárok včas uplatnil u povinné osoby výzvou k vydání věci podle § 5 odst. 1 citovaného zákona dne 27. 4. 1995, neměl být dne 1. 2. 1995 schválen ohledně týchž nemovitostí privatizační projekt a nemohla být – pro rozpor s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. (§ 1 odst. 3, § 3 odst. 2 a § 47) – uzavřena dne 1. 12. 1995 smlouva o prodeji privatizovaného majetku“.

Za těchto uvedených okolností konstatovaných v tomto občanském soudním řízení (vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 273/2001 a pak pod sp. zn. 14 C 205/2003) nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že odvolací soud postupoval v řízení nesprávně, když vycházel z toho, že „odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu“ a když „změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně, když ten rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, třebaže soud prvního stupně měl za to, že tu „nebyl zavázán právním názorem dovolacího soudu a v rámci této volnosti dospěl k jinému závěru, o jehož správnosti je přesvědčen“; soud prvního stupně při tomto postupu bral na rozdíl od dovolacího soudu v úvahu jako rozhodnou otázku „vyloučení aplikace zákona č. 87/1991 Sb. v případě žalovaného“, jež však nebyla novou skutečností v tomto řízení, kterou by nemohl zohlednit dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí (srov. k tomu např. stranu 2 tohoto rozsudku odvolacího soudu – Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003, 28 Cdo 160/2003).

Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, bylo nesprávné (srov. § 243b odst. 2 občanského soudního řádu), aby tu byl splněn zákonný předpoklad pro zrušení rozsudku odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu. Nemohl tedy dovolací soud u přípustného dovolání dovolatelky shledat důvodnost tohoto dovolání; přikročil proto k zamítnutí tohoto dovolání.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. dubna 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. April 2006