JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 66/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně J. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. f. ČR, 2) M. T., 3) T. j. O. M., zastoupená advokátem, o žalobě proti rozhodnutí jiného orgánu vydaného ve správním řízení, vedené u Okresního soudu v Táboře, pod sp. zn. 4 C 134/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. května 2007, č. j. 15 Co 264/2007-64, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 2.800,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten odmítl žalobu domáhající se zrušení rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu – Okresního úřadu v T. ze dne 19. 6. 1998, č. 0 1058, č. j. PÚPr/1888/98-Ri, rozhodnutí ze dne 18. 12. 2002, č. 01605, č. j. PÚPr/2362/02-Ma, rozhodnutí ze dne 9. 3. 1995, č. j. PÚPr/1029/95/2-Ří (ÚZ 1088/00/2) a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu v P. ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. 2641/96-3152. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rozhodnutí Okresního úřadu v T. byla žalobkyni doručena dne 24. 6. 1998, 31. 3. 2003 a 14. 3. 1995 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu v P. dne 19. 10. 1996. Žalobkyně podala předmětnou žalobu u soudu dne 14. 2. 2006. Okresní soud tak žalobu odmítl pro nedodržení lhůty zakotvené v § 247 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), neboť uvedenou dvouměsíční lhůtu považoval za hmotně právního charakteru. Odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 300/2006, dovodil, že posouzení lhůty uvedené v § 247 odst. 1 o. s. ř. jakožto hmotně právní není správné. I přesto však odvolání žalobkyně nevyhověl, neboť nebyla zpochybněna skutková zjištění týkající se času doručení jednotlivých žalobou napadených rozhodnutí. Pakliže zákonná lhůta dvou měsíců pro podání žaloby dle části páté o. s. ř. počíná běžet od doručení rozhodnutí správního orgánu, je zcela nepochybné, že žaloba podaná dne 14. 2. 2006 nemůže být včasná, a to ani při právním závěru, že jde o lhůtu procesně právní. Toho si je ostatně žalobkyně vědoma, neboť požádala o prominutí zmeškání lhůty. Použití § 58 odst. 1 o. s. ř. je však v dané věci vyloučeno, neboť § 247 odst. 1 věta druhá výslovně stanoví, že „zmeškání této lhůty nelze prominout“ s tím, že § 245 o. s. ř. neumožňuje postup dle části první až čtvrté o. s. ř., obsahuje-li část pátá odlišnou úpravu. Byla-li tedy okresním soudem žaloba dle § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuta pro opožděnost, jde o správné rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je podáno z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dalších částech dovolání žalobkyně uvádí skutkové okolnosti a příčiny, které ji vedly k podání předmětné žaloby, přičemž zdůrazňuje, že se domáhá soudního přezkumu správních rozhodnutí o žádostech o vydání pozemkových parcel, které v minulosti přešly do vlastnictví státu na základě právního úkonu jejího otce (nabídky bezplatného převzetí) učiněného v tísni. V závěru dovolání žalobkyně tvrdí, že postupem, jaký soudy zvolily, byl navozen stav, jímž došlo ke schválení zásahu správních orgánů do ústavně garantovaných práv uvedených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod. Došlo rovněž k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvoinstančnímu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná 3) s tím, že dle jejího názoru není dovolání žalobkyně přípustné. Závěry soudu odvolacího jsou správné a žalobkyně je ani ve svém dovolání nezpochybňuje. Jestliže se žalobkyně domnívá, že postupem správních orgánů a následně rozhodnutím soudu došlo k zásahu do jejích ústavních práv, pak je nutné zdůraznit, že v této fázi řízení není namístě polemizovat o ústavní konformitě napadených správních rozhodnutí, neboť se jimi soudy pro opožděnost podání žaloby již nemohou zabývat. Žalobkyně zmeškala zákonem stanovenu lhůtu pro podání žaloby

a sama tak zavinila, že nemohou být předmětná správní rozhodnutí soudně přezkoumána. Žalovaná 3) navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl

a uložil jí nahradit žalované 3) náklady dovolacího řízení.

Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.

Podle ust. § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolání je přípustné dle § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).

Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě však nebyly dovolatelkou žádné vady řízení namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu.

Rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně, že žalobkyně podala žalobu dle části páté o. s. ř. proti výše citovaným správním rozhodnutím až po uplynutí lhůty uvedené v § 247 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto důvodu první soud žalobu odmítl a soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil, byť na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval tuto lhůtu za hmotně právní, nýbrž procesně právní. S touto právní kvalifikací odvolacího soudu soud dovolací souhlasí, a to i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2006, sp zn. II. Ús 300/06, v němž je lhůta uvedená v § 247 odst. 1 o. s. ř. shledána jako lhůta procesně právní povahy. Ke stejnému právnímu závěru se ostatně v souvislosti se žalobami podle části páté o. s. ř. směřujícími proti rozhodnutí pozemkového úřadu o restitučním nároku přihlásil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 28 Cdo 2098/2006, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2007, sešit č. 4. s tím, že „dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí pozemkového úřadu o restitučním nároku je lhůtou procesní, při níž postačilo nejpozději posledního dne lhůty odevzdat podání orgánu, který má povinnost je doručit.“

Citovaná rozhodnutí však rozhodně nezpochybňují to, že zmeškání lhůty uvedené v § 247 odst. 1 o. s. ř. nelze prominout, což je v tomto ustanovení ostatně výslovně zakotveno. I kdyby byly v daném případě naplněny materiální předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., nebylo by možno k prominutí ze strany soudu přistoupit, neboť to vylučuje – jak správně konstatoval odvolací soud – § 247 odst. 1 věta druhá o. s. ř. ve spojení s § 245 o. s. ř. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně – která nejsou dovolatelkou zpochybňována – vyplývá, že žaloba směřující proti výše uvedeným správním rozhodnutím byla opožděná, tj. nebyla podána v zákonem stanovené lhůtě. V takovém případě zákon připouští jediný postup soudu, a to odmítnutí žaloby pro její opožděnost (viz § 250g odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Soudy obou stupňů tak postupovaly v souladu se zákonem a jejich závěry pokládá dovolací soud za správné. Dovolací soud nepovažoval za nutné zabývat se dalšími námitkami dovolatelky, neboť závěr o opožděnosti žaloby vede sám o sobě k jejímu odmítnutí.

Dovolatelce se tedy nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné a dovolání žalobkyně dle ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 3) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (§ 10 odst. 3, § 11, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 2.800,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 3) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobkyně v dovolacím řízení neuspěla a žalovaným 1) a 2) v souvislosti s dovolacím řízením zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 26. února 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. February 2008