JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 619/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované

A. H. D., a.s., zastoupené advokátem, o odstranění stavby

a vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1383/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2007, č.j.

17 Co 147/2006-380, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 25.9.2003 se žalobce domáhal vyklizení pozemků parc. č. 1494/4, 1494/5, 1494/6 a 1524/3, zapsaných na LV č. 527, k.ú. T., obec T., vedených v kat. nem. u Katastrálního úřadu ve Z., na kterých žalovaná zřídila celkem 8 řádků vinic včetně trvalého porostu, a dále předání předmětných vyklizených pozemků žalobci. Vinice byly podle názoru žalobce zřízeny bez souhlasu vlastníka pozemku (právní předchůdkyně žalobce); došlo tedy k závažnému porušení smlouvy ze strany nájemce formou neplacení nájemného a na základě toho žalobce dopisem od nájemní smlouvy odstoupil. V důsledku toho měl zaniknout i podnájem pozemků žalované A. H. D., která hospodaří na pozemcích žalobce bez právního titulu.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 9. ledna 2006, č.j. 4 C 1383/2003-234, zamítl návrh, aby žalovaná byla zavázána odstranit na vlastní náklady stavby – čtyři řádky vinice zbudované z dřevěných sloupků na pozemku parc. č. 1494/4 a čtyři řádky vinice zbudované z dřevěných sloupků na pozemku par. č. 1494/5, vše v k.ú. T., včetně veškerého trvalého porostu do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); zamítl též návrh, aby byl žalovaný zavázán předat žalobci vyklizené pozemky parc. č. 1494/4, 1494/5,1494/6 a 1524/3 v k.ú. T. do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalovanému uhradit náklady řízení (výrok III.).

Ve svém rozhodnutí se Okresní soud ve Znojmě zabýval dvěmi otázkami, a sice, zda nájemní smlouva uzavřená se Z.D. H. D., na straně jedné, a žalobcem, resp. právní předchůdkyní žalobce, na straně druhé, je platná, a jaký je právní důvod užívání pozemků žalovanou A. H. D., a.s., jejímž akcionářem je Z.D. H. D.

Co se týče platnosti nájemní smlouvy, odkázal na své dřívější rozhodnutí ze dne 8. března 2004, č.j. 4 C 1383/2003-41, kdy dospěl k závěru, že smlouva je platná

a odstoupení žalobce od této smlouvy právně neúčinné. Žalobci se tehdy nepodařilo prokázat, že by H. S., teta a právní předchůdkyně žalobce, byla nezpůsobilá k právním úkonům, ani že by její podpis na smlouvě byl zfalšován. Okresní soud ve Znojmě k tomu uzavřel, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou 15 let do roku 2011 a zkoumání pravosti podpisu H. S. není významné, neboť není zákonem předepsána písemná forma pro nájemní smlouvy týkající se nájmu pozemků.

Ke druhé otázce Okresní soud ve Znojmě uvedl, že mezi žalovanou

a oprávněnými osobami byly v roce 2000 uzavřeny smlouvy o postoupení pohledávek

a dne 4.12.2001 byla mezi Z.D. H. D. a A. H. D. uzavřena podnájemní smlouva. Tuto smlouvu považoval Okresní soud ve Znojmě za neplatnou z důvodu neurčitosti, neboť v ní nejsou vymezeny pozemky, které mají být dány do podnájmu, a navíc uzavření takové smlouvy bez souhlasu vlastníka vylučuje ust. § 2 odst. 1 zákona o půdě. Nebylo prokázáno, že by vinice byly ve vlastnictví A. H. D., a.s. a ani nelze mít za to, že by žalovaná vstoupila do práv a povinností Z.D. H. D.; žalovaná tedy pozemky užívá bez právního důvodu.

Požadavku žalobce na odstranění stavby nicméně nebylo vyhověno, neboť žalovaná vinice nezbudovala ani nebyla jejich stavebníkem a vzhledem k tomu, že nájemní smlouva žalobce se Z.D. H. D. trvá do roku 2011 a podle zákona

o půdě přejde vinice po skončení nájmu do vlastnictví vlastníka. ZD by pak mělo nárok na náhradu za zbudovanou stavbu opěry vinice. Nájemní vztah tedy do skončení sjednané doby určité svědčí Z.D. H. D. jako nájemci.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. září 2007, č.j. 17 Co 147/2006-380, nepřipustil změnu žaloby (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu I. stupně (výrok II.)

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Rozšíření žaloby o odstranění zbudovaného oplocení předmětných pozemků odvolací soud zamítl, neboť tato otázka nebyla předmětem řízení před soudem I. stupně, a tudíž dosavadní řízení nemohlo být podkladem pro změnu návrhu. Předmětem odvolání zůstala otázka předání vyklizených pozemků žalobci (výrok II. soudu I. stupně). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že nájemní smlouva mezi H. S. a Z.D. H. D. je platná, a to

i na základě doplněného dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, a že odstoupení od smlouvy ze strany žalobce je neplatné, neboť nájemné bylo řádně hrazeno. Soud dále dospěl k závěru, že žalovaná právní důvod k užívání předmětných pozemků má, neboť i podnájemní smlouva byla podle jeho názoru uzavřena platně. Odvolací soud vyložil ust. § 2 odst. 1 zákona o půdě v tom smyslu, že nevylučuje uzavření podnájemní smlouvy, a odkázal na § 666 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že „nájemce je oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, nestanoví-li smlouva jinak.“ Souhlas pronajímatele, tedy vlastníka, není zákonnou podmínkou platnosti smlouvy

o podnájmu, pokud nebyl ve smlouvě dohodnut, což v tomto případě nebyl. Podnájemní smlouva není podle názoru odvolacího soudu neplatná ani z důvodu neurčitosti, neboť zákon ani nestanoví pro podnájemní smlouvu písemnou formu a výkladem lze zjistit její obsah. Žalobce se nemůže domáhat vyklizení a předání předmětných pozemků, neboť podnájemní smlouva jakožto právo odvozené od smlouvy nájemní zaniká nejpozději zánikem této smlouvy hlavní, což je v roce 2011. Další důkazy ve věci odvolací soud neprováděl, neboť by nezměnily nic na posouzení merita věci. Odvolací soud dospěl, byť zčásti z jiných důvodů, ke stejnému právnímu závěru jako soud I. stupně, a proto jeho rozhodnutí potvrdil.

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání na základě ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Jako dovolací důvody uvedl § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., kdy podle něj obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, nesprávném vyhodnocení okolností případu, nesprávné interpretaci zákonné normy, celkově tedy na nesprávném posouzení hmotněprávních norem. Dovolatel se nejprve dopodrobna zabývá rozhodnutím soudu I. stupně a shrnuje celkový průběh řízení. Namítá, že v dané situaci byla jediným řešením aplikace ust. § 684 obč. zák. o právech třetích osob; vlastník – dovolatel chránil práva nájemce žalobou na vyklizení. Dovolatel dále cituje z judikátu NS 22 Cdo 396/2003, který se věnuje vztahu žaloby na vyklizení a žaloby na odstranění stavby; podobně i rozsudek 22 Cdo 740/1999.

Dovolatel dále uvádí skutečnosti, které se mu nepodařilo prokázat v řízení před soudy obou stupňů, zaměřuje se zejména na neplacení nájemného ze strany nájemce

i neplacení daně z nemovitosti, což bylo důvodem pro jeho opakovaná odstoupení od smlouvy.

Dovolatel se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně o neplatnosti podnájemní smlouvy z důvodu neurčitosti a namítá, že soud II. stupně porušil zásadu lex specialis derogat legi generali; cituje z usnesení III. ÚS 331/98. Tím se měl odvolací soud dopustit nesprávného právního posouzení věci, neboť zákon o půdě měl být aplikován před ustanovením občanského zákoníku. Dovolatel spatřuje širší právní význam a přesah věci v tom, že daná věc byla posuzována dvakrát okresním a krajským soudem, přičemž podle názoru dovolatele bylo posuzování stejných zákonných ustanovení diametrálně odlišné a rozhodování sporné, což je v rozporu s většinou zásad hmotného i procesního práva. Podle názoru dovolatele neobsahuje ani současná judikatura řešení popsaných skutečností, což zakládá základní právní význam věci. V závěru svého dovolání navrhuje dovolatel zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci k novému projednání, taktéž žádá náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaná se k dovolání písemně nevyjádřila.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval náležitostmi dovolání a zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k němu oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dále se zabýval otázkou, zda dovolání žalobce je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro tvrzený judikatorní přesah napadeného rozsudku. Jedině tento důvod přípustnosti připadal v úvahu, neboť k předchozímu kasačnímu rozhodnutí odvolací instance došlo z procesních důvodů (nevyjasněný předmět řízení).

Dovolání není přípustné.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Co se rozumí otázkou zásadního právního významu, je blíže specifikováno

v § 237 odst. 3 o.s.ř., tj. zejména pokud rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (znění účinné ke dni podání dovolání).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 o.s.ř.); nelze ho použít proti rozhodnutí soudu I. stupně, jak se pravděpodobně mylně domníval dovolatel, když napadal výrok II. rozsudků soudů obou stupňů. Co se týče jeho námitek k prvostupňovému rozhodnutí, lze je brát pouze jako názor či návrh, jakým způsobem mělo být podle něj postupováno, nikoliv jako dovolání proti tomuto rozsudku.

Předpokladem pro přípustnost dovolání je, že dovolatel vymezí otázku zásadního právního významu, která měla rozhodující význam pro rozhodnutí ve věci. Aby se jednalo o otázku zásadního právního významu, musí mít zásadní význam nejen pro konkrétní věc, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Za takovou otázku pravděpodobně považuje dovolatel tvrzení, že soud II. stupně použil ustanovení § 666 odst. 1 obč. zák. přednostně před ust. § 2 odst. 1 zákona o půdě, a tím porušil zásadu lex specialis derogat legi generali. Předně je třeba uvést na pravou míru formulaci odvolacího soudu, která nebyla zřejmě pochopena ze strany dovolatele, neboť odvolací soud tuto zásadu, která jistě patří k základním zásadám právního státu, neporušil. Odvolací soud se nejprve zabýval aplikací ust. § 2 odst. 1 zákona o půdě, které stanoví: „ Kromě vlastníka mají právo užívat půdu jiné osoby jen na základě smlouvy uzavřené s vlastníkem nebo na základě smlouvy uzavřené s pozemkovým fondem, není-li zákonem stanoveno jinak.“ Není pochyb o tom, že zákon o půdě je zákonem speciálním, který transformoval vlastnické vztahy k půdě a měl zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Jeho hlavní funkcí bylo upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí. Je zřejmé, že nebylo úmyslem zákonodárce upravit veškerá věcná práva a závazky spojené s vlastnictvím pozemků. I z tohoto důvodu je v § 1 odst. 3 stanoveno: „Pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 právními předpisy.“ Jednou ze zásad aplikace právních norem je také pravidlo, že pokud speciální úprava neupravuje daný institut a zároveň nevylučuje použití obecných právních norem, použijí se ustanovení těchto obecných norem. Mluvíme tu o stále o vztahu občanského zákoníku jako předpisu obecné povahy a zákona o půdě jako předpisu speciálního. Vzhledem k tomu, že zákon o půdě nehovoří o závazcích, které jsou běžně spojeny s vlastnictvím a mezi které patří i podnájem pozemků, nevylučuje to, že by takové vztahy nemohly vzniknout podle občanského zákoníku, jak správně vyložil odvolací soud. Opačným příkladem by mohl být lesní zákon č. 289/1995 Sb., který výslovně uvádí v ust. § 5 zákaz nájmu a podnájmu lesa. Zemědělské pozemky ale žádné takové omezení neznají a neexistuje ani speciální zákon, který by upravoval zacházení s pozemky osazenými vinicemi. V okamžiku, kdy speciální úprava tento institut neupravuje, nezbývá než použít obecný právní předpis. Postup odvolacího soudu byl proto zde – i v ostatních hmotněprávních aspektech - naprosto správný, když byla aplikována ustanovení obč. zák. Zákon o půdě podnájem pozemků nevylučuje, a proto podle § 666 obč. zák. „Nájemce je oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, nestanoví-li smlouva jinak.“ (blíže srov. např. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 392/98 - „Pozemek, k němuž vzniklo právo nájmu ze zákona – podle § 22 odst. 3 zákona o půdě, lze dát do podnájmu analogicky podle § 666 odst. 1 obč. zák.“) Podnájem v nájemní smlouvě vyloučen nebyl, proto nic nebránilo nájemci, aby přenechal obhospodařování pozemků třetí osobě.

Tato právní otázka položená dovolatelem tedy nespočívá na správných námitkách vůči rozhodnutí odvolacího soudu, který naopak odpovídajícím způsobem aplikoval relevantní zákonná ustanovení.

Dovolatel dále poukazuje na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se vztahu žaloby na vyklizení a žaloby na odstranění stavby, nicméně tato rozhodnutí řeší odlišnou situaci. V těchto případech se jedná o situaci, kdy se vlastník domáhá ochrany svého vlastnického práva podle § 126 obč. zák. v situaci, kdy někdo jiný neoprávněně užívá jeho pozemek nebo jinak zasahuje do jeho vlastnického práva. To ovšem není případ dovolatele, který má platně uzavřenou nájemní smlouvu se Z.D. H. D. Platnost této smlouvy byla několikrát přezkoumávána nejen v občanském soudním řízení, ale i v trestním, a soudy vždy dospěly k závěru, že nájemní smlouva uzavřená do roku 2011 je platná a odstoupení od ní neplatné. Žádné z dovolatelových tvrzení zpochybňující platnost či opravňující odstoupení od smlouvy se mu nepodařilo prokázat a Nejvyšší soud není oprávněn nikterak zasahovat do zjištěného skutkového stavu; navíc za situace, kdy platnost této nájemní smlouvy není ani výslovným předmětem dovolání.

Pokud má dovolatel za to, že správně mělo být na jeho případ aplikováno ustanovení § 684 obč. zák., tak ani s tímto tvrzením nelze souhlasit. § 684 obč. zák. pamatuje na případ, kdy třetí osoba zasahuje do práv nájemce a poté je pronajímatel povinen učinit potřebná opatření k jeho ochraně. Dovolatel však vykládá výše uvedené ustanovení v rozporu s jeho smyslem a účelem. Třetí osoba by musela uplatňovat práva k věci, jež jsou neslučitelná s právy nájemce v tom smyslu, že by došlo k zásahu do jeho práv. Za takovou nelze považovat situaci, kdy Z.D. H. D. samo vybuduje na pronajatých pozemcích vinice, a obhospodařování těchto vinic svěří na základě podnájemní smlouvy někomu jinému, zde společnosti A. H. D., a.s. Obhospodařování pozemku je činností, která naplňuje práva nájemce a nikoliv naopak.

Z výše uvedeného vyplývá, že všechny dovolatelem vznesené námitky či snad právní otázky se týkaly jeho vztahu s podnájemcem, žalovanou společností A. H. D. Dovolání přitom směřovalo proti zamítavému výroku, aby žalovaná byla zavázána předat žalobci vyklizené pozemky parc. č. 1494/4, 1494/5, 1494/6

a 1524/3 v k.ú. T. do 60 dnů od právní moci rozsudku. Tyto právní otázky však nemají pro rozhodnutí ve věci určující význam, neboť žalovaná není v postavení nájemce, po kterém by tyto povinnosti mohl pronajímatel požadovat. Určující je tu nájemní vztah se Z.D. H. D., který se řídí ust. § 663 – § 684 obč. zák. a který platně trvá. Od smlouvy uzavřené na dobu určitou lze odstoupit ze strany pronajímatele jen na základě ust. § 679 odst. 3 obč. zák. vzhledem k tomu, že v nájemní smlouvě žádné speciální ustanovení o skončení nájemní smlouvy sjednáno nebylo. Dovolateli nezbývá než vyčkat do doby skončení nájemní smlouvy a pak si s předmětnými pozemky může nakládat dle své vůle.

Nejvyšší soud dovolatelem vymezenou otázku (ani její subvarianty) jako zásadně právně významnou neshledal, neboť je řešena správně a absentuje její případný judikatorní přesah.

Dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. přípustné, proto je Nejvyšší soud podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení a žalované straně žádné náklady (vyjádření k dovolání soudu nedošlo) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. června 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 03. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin