JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 603/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ J. S., a B/ J. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělsko-obchodnímu družstvu „H.“ v likvidaci, zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocené budovy, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 36/95, o dovolání žalobce Ing. Jana Skácelíka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 29.6.2005, čj. 40 Co 262/2005-309, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci Ing. J. S. a M. S. se domáhali náhrady za znehodnocené stavby podle § 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Žalobkyně M. S. v průběhu řízení dne 9.8.2002 zemřela a soud nadále jednal s jejími dědici, tj. s prvým žalobcem a jeho bratrem J. S. Původně žalobci požadovali náhradu ve věcech, resp. peněžitou, posléze přípisem, došlým soudu dne 24.5.2004, návrh změnili tak, aby žalovaný byl uznán povinným poskytnout jim náhradu za odstraněné a znehodnocené hospodářské budovy v podílu na svém jmění, a to prvému žalobci ve výši 290.129,- Kč a dědicům po M. S. ve stejné výši, a aby žalovaný byl uznán povinným tento podíl jim zaplatit, spolu s úroky z prodlení za dobu od 1.10.1992 do zaplacení. Žalovaný uznával, že je povinnou osobou k poskytnutí této náhrady včetně požadované výše, nesouhlasil však s peněžitým vyplacením podílu.

Okresní soud v Přerově (poté, co jeho dřívější dva rozsudky byly zrušeny odvolacím soudem) rozhodl o takto upraveném návrhu rozsudkem ze dne 28.5.2004, čj. 7 C 36/95-238, tak, že návrhu vyhověl, s výjimkou návrhu na zaplacení úroků z prodlení, který zamítl. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, pak v odvolacím řízení shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uznal žalovaného povinným poskytnout žalobci Ing. J. S. náhradu za odstraněné a znehodnocené budovy v podílu na jmění žalovaného v rozsahu 580.258,- Kč a ve vztahu k žalobci J. S. žalobu zamítl. V zamítavém výroku, týkajícím se úroků z prodlení, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Změnu rozsudku odůvodnil tím, že podle výsledku dědického řízení žalovaný Ing. J. S. zdědil veškeré nároky, uplatněné v tomto řízení, takže aktivně je v řízení legitimován jen on, nikoli žalobce J. S. Základní podmínky oprávněnosti nároku žalobce byly dle názoru odvolacího soudu splněny, a jedinou spornou otázkou byla forma poskytnutí náhrady. Odvolací soud uzavřel, že peněžitá forma náhrady nepřichází v úvahu, protože účastníci se na ní nedohodli. Za správný proto považoval závěr soudu prvního stupně, že náhrada má být poskytnuta formou podílu na jmění žalovaného jako souhrnu majetkových hodnot, který lze vyjádřit formou peněžitého ekvivalentu, představujícího výši znehodnocení budov; nesprávný je však výrok soudu prvního stupně o tom, že podíl má být zaplacen do tří dnů, protože tím bylo ve skutečnosti rozhodnuto o finančním (peněžitém) plnění, které v dané věci nepřichází v úvahu; už proto nelze přisoudit úroky z prodlení, když se nejedná o peněžitý dluh. Navíc odvolací soud též poukázal i na ustálenou judikaturu, podle níž je řízení podle § 14 odst. 3 a § 16 odst. 2 až 4 zákona o půdě řízením o určitém způsobu vypořádání, v němž soud rozhodne o výši a formě plnění, a prodlení s plněním může nastat až po uplynutí lhůty soudem k plnění stanovené.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce Ing. J. S. Dovolání směřuje proti části výroku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a plně proti výroku o potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně. Poukazuje na to, že rozsudky soudu prvního stupně, vydané v této věci, byly vykonatelné, když určily lhůtu, do kdy má být plněno, zatímco rozsudek odvolacího soudu není vykonatelný ani vymožitelný, protože rozhodl toliko o způsobu náhrady. Žalobce by totiž musel podat další žalobu o poskytnutí náhrady v rozsahu 580.258,- Kč. Je otázkou, co má být v rozsahu této částky jako podíl na jmění žalovaného poskytnuto, když jmění žalovaného nelze ocenit, ani zjistit, zda má kladnou či zápornou hodnotu, v kterémžto případě by rozhodnutí soudu nemělo smysl. Pokud právní předpis postrádá pravidlo pro řešení konkrétní situace, je povinností soudu postupovat podle obecných zásad výkladu práva a přihlédnout zejména k smyslu a účelu právních předpisů tak, jako to učinil soud prvního stupně. Pokud by také soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit částku, rovnající se peněžitému ekvivalentu, má dovolatel zato, že by mu náležely i úroky z prodlení.

Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání je přípustné ve výroku, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně o povinnosti zaplatit žalobci podíl na jmění žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku, a to podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Pokud jde o výrok, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům úroky z prodlení, bylo by dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má v tomto směru z právního hlediska zásadní význam. Proti výroku, jímž byla žaloba druhého žalobce J. S. zamítnuta, nebylo dovolání podáno.

Dovolací soud nedospěl k závěru, že výrok o potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně, týkajícího se návrhu na přiznání úroků z prodlení, má po právní stránce zásadní význam, protože dovolací soud se touto problematikou již dříve opakovaně zabýval a rozhodnutí obou soudů je v plném souladu s jeho judikaturou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku se s touto otázkou plně vypořádal, a není důvod pro závěr, že dovolání je k této otázce přípustné.

V části, týkající se změny rozsudku soudu prvního stupně, v níž je dovolání přípustné, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu věcně z důvodů uvedených v dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Pokud dovolatel uvádí, že dřívější rozsudky soudu prvního stupně byly vykonatelné, má zřejmě na mysli to, že by vykonatelný byl způsob spočívající v povinnosti zaplatit v určené lhůtě náhradu v penězích. Rozsudky samy o sobě nebyly totiž vykonatelné proto, že byly zrušeny odvolacím soudem.

Dovolací soud shledává správnou úvahu odvolacího soudu, že povinnost poskytnout náhradu formou podílu na jmění zaplacením peněžité částky je v rozporu s tím, že v dané věci nemůže být peněžitá náhrada přisouzena. Ostatně náhradu formou podílu na jmění žalovaného požadoval i žalobce. Tuto náhradu však nelze obcházet tak, že ve skutečnosti by šlo o náhradu peněžitou. Řešení náhrady za této situace by přicházelo v úvahu jen v případě, kdyby bylo prokázáno, že žalovaný nemá žádné jmění, což bylo judikováno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.7.2004, sp.zn. 28 Cdo 1323/2004. Taková skutečnost v dané věci nebyla tvrzena.

Dovolací soud neshledal důvodnou námitku dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu není vykonatelný. Jestliže v něm není stanoven termín plnění, platí ustanovení § 162 odst. 2 o.s.ř., podle něhož v případě, kdy soud neuložil v rozsudku povinnost k plnění, je rozsudek vykonatelný, jakmile nabyl právní moci. Výrok pravomocného rozsudku je pro účastníky závazný (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že povinnost žalovaného stanovená soudem, totiž poskytnout žalobci podíl na svém jmění, nastala dnem právní moci rozsudku odvolacího soudu. Vypořádání tohoto podílu pak bude součástí likvidace jmění žalovaného, a způsob jeho realizace v případě, že by nedošlo k dobrovolnému plnění, lze učinit předmětem řízení o výkonu rozhodnutí.

Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu správným a dovolání podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.

Žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch, nevznikly prokazatelné náklady tohoto řízení; náhrada nákladů dovolacího řízení proto nebyla uložena žádnému z účastníků (§ 243b odst. 5, § 243c odst. 1), § 142 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. září 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 14. September 2006