JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 6/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) J. V., b) T. V., a c) M. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, 2/ P. f. Č. r., a 3/ Č. d., a. s., o určení přechodu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 851/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.2.2005, čj. 22 Co 437/2004-197, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci uplatnili podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), u pozemkového úřadu - (původně Okresního úřadu ve S., nyní Ministerstva zemědělství) - nárok na vydání nemovitostí bývalé zemědělské usedlosti v O. Uvedli, že nemovitosti získali přídělem jejich rodiče J. a A. K., a část, jejíhož vydání se domáhali, byla darována státu v tísni. Rozhodnutím ze dne 30.1.1995, čj. OPÚ/233/93-Ku, vyzval pozemkový fond oprávněné osoby, tj.žalobce, k podání určovací žaloby k příslušnému okresnímu soudu „v otázce určení vlastnictví k předmětným nemovitostem“ s tím, aby výsledek určovací žaloby předložili pozemkovému úřadu. Dále je vyzvali, aby do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděli, kdo je povinnou osobou k předmětným nemovitostem, vyzvali příslušné povinné osoby k vydání předmětných nemovitostí a k uzavření dohod ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o půdě. Do doby obdržení rozhodnutí soud pozemkový úřad řízení přerušil.

Na základě této výzvy žalobci zahájili řízení před Okresním soudem ve Svitavách a požadovali, aby soud rozhodl, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, v žalobě blíže specifikovaných. Rozsudkem ze dne 13.12.2001, čj. 4 C 300/2001-67, soud jejich žalobu zamítl. Uznal sice naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě s ohledem na to, že řízení před pozemkovým úřadem nemůže pokračovat, neshledal však návrh důvodným, protože podle výsledku dědického řízení po J. K. byl dědicem M. K. Soud vyslovil názor, že mělo být žalováno tak, že původní vlastníci nemovitostí byli ke dni svého úmrtí vlastníky nemovitostí. Nato vydal pozemkový úřad dne 19.7.2002, čj. OPÚ /233/93-No nové rozhodnutí o přerušení řízení a vyzval uplatnitele nároku k podání (nové) určovací žaloby „v otázce určení vlastnictví“ k předmětným nemovitostem s tím, že v řízení bude pokračováno „po obdržení nadepsaných listin“. Žalobci dále vedli korespondenci s pozemkovým úřadem, v níž uváděli, že dle jejich názoru důvod k přerušení řízení odpadl. Bylo zjištěno, že nemovitosti jsou zapsány jako vlastnictví E. K., která je nabyla dědictvím a darováním. Přitom je nepochybné, že J. K. předmětné pozemky daroval státu v tísni a jeho nabídka byla přijata rozhodnutím ONV S. dne 24.7.1964, takže přešly do vlastnictví státu. Žalobci proto vycházejí z toho, že pozemky nelze vydat a mají nárok na pozemky náhradní. Pozemkový úřad poté vyjádřil názor, že přesto, že došlo k aktu darování pozemků původním vlastníkem, byly nadále tyto pozemky předmětem dědictví po něm a jsou nyní ve vlastnictví fyzických osob. Je proto potřebné rozhodnutí soudu, na koho přešlo vlastnické právo k pozemkům a je proto třeba podat novou žalobu; pozemkový úřad ve věci nerozhodne a jeho řízení zůstane přerušeno do doby předání „písemného vyjádření nebo rozhodnutí soudu“.

Žalobci pak dne 20.8.2003 uplatnili u soudu návrh na určení, že do vlastnictví Československého státu na základě nabídky J. K. ze dne 15.1.1962, přijaté Okresním národním výborem ve S. 24.7.1964, přešly pozemkové parcely v katastrálním území O., v žalobě blíže specifikované.

Okresní soud ve Svitavách této žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 7.9.2004, čj. 5 C 851/2003-171, když zjistil, že J. K. jako vlastník nemovitostí je převedl bezplatně do vlastnictví státu, který je do svého vlastnictví přijal, jak je v žalobě uvedeno, a že do vlastnictví Československého státu přešly ke dni 1.9.1962. Není známo, z jakého důvodu pak byly pozemky zahrnuty do dědictví po J. K. Dědictví převzal syn M. K., který převedl domek se stavební parcelou a zahradou. Na základě mylného zápisu byly předmětné pozemky později připsány k prodaným nemovitostem a byly předmětem dědictví po kupujících; v současné době je jeho vlastnicí E. K. Proti druhému a třetímu žalovanému byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10.2.2005, čj. 22 Co 437/2004-197, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Vyložil, že dle § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto, zda tu právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ten je dán tehdy, jestliže existuje aktuální vztah právní nejistoty mezi žalobcem a žalovaným, který ohrožuje žalobcovo právní postavení a jiným prostředkem jej nelze odstranit, nebo žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu. O takový vztah se jedná, jestliže rozhodnutí soudu může zjednat určitost, jistotu a jasnost právních vztahů mezi účastníky, mezi nimiž až do té doby byla existence právního vztahu neurčitá, nejistá a nejasná. V daném případě podali žalobci návrh, že do předmětné pozemky přešly v roce 1962 do vlastnictví Československého státu. Pozemkový úřad, na jehož výzvu návrh učinili, nestanovil konkrétně určení jakého vlastnického práva, pro který subjekt a ke kterému datu se žalobci mají domáhat. Řízení na základě návrhu žalobců však nemůže zjednat nápravu v jejich nejistém postavení - domáhají se totiž deklarace právní skutečnosti, která nastala v roce 1962, a která je zřejmě nesporná; řízení však neřeší, jaký další právní osud pozemky měly, jakým způsobem se po tomto datu měnilo vlastnické právo k nim; i v případě, že by žalobě bylo vyhověno, na právním postavení žalobců a na jejich právní jistotě by se nic nezměnilo. Pozemkový úřad musí uzavřít, o jaký zemědělský majetek se v jeho řízení jedná, kdo je osobou povinnou, kdo je osobou oprávněnou, a zda nárok osoby oprávněné je dán. V těchto otázkách nemůže v žádném případě určení převodu vlastnictví v roce 1962 zjednat jasno. Pokud by i měl soud řešit určení sporného současného vlastnické práva k nemovitostem, museli by být účastníky řízení všichni účastníci právního vztahu, o který se jedná včetně osoby, zapsané v katastru nemovitostí jako vlastník.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost shledávají v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku odvolacího soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci, tedy možný dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zdůrazňují, že pozemkový úřad odmítá vydat rozhodnutí o restitučních nárocích žalobců bez vydání rozsudku, přičemž je zřejmé, že spornou otázkou není současné vlastnictví pozemků, které jsou ve vlastnictví osoby, která není osobou povinnou k vydání nemovitostí, ale sporné je, zda a kdy přešly nemovitosti do vlastnictví státu, tj. zda je naplněn restituční důvod ve smyslu příslušného ustanovení zákona o půdě. Žalobce nemá žádný právní prostředek, jak donutit správní orgán, aby ve věci jednal, pokud odmítá dále jednat bez věcného rozhodnutí o žalobě. Naléhavý právní zájem je dán postojem správního úřadu, proti němuž žalobci nemají žádný opravný prostředek. Žalobní petit zvolili žalobci s ohledem na názor okresního soudu, který také žalobě vyhověl. Pokud se odvolací soud domníval, že žalobní petit měl být formulován jinak, došlo k vadě řízení, protože měl žalobcům poskytnout potřebné právní poučení. Jde o poučení procesního charakteru, protože ze spisového materiálu je zcela zřejmé, o co se žalobcům jedná. Jde o restituční nárok a žalobci se domáhají toho, aby soud vydal určovací rozsudek, který požaduje správní orgán. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání podala prvá žalovaná písemné vyjádření, v němž uvádí, že žalobci se domáhají deklarování skutečnosti, která mezi účastníky řízení není sporná, a jejíž deklarace nemůže přinést žalobcům nápravu v nejistém právním postavení. Jde o skutečnost, že darování pozemků, které učinil J. K., bylo státem přijato, vlastnictví státu však nebylo zapsáno do evidence nemovitostí a v následném dědickém řízení byly proto předmětné pozemky omylem zahrnuty do dědictví a dědicem M. K. 10.1.1969 dále prodány. Na základě následných právních skutečností je nyní jako jejich výlučný vlastník zapsána E. K. Žalobci se měli dle názoru žalované domáhat určení, že původní vlastníci byli vlastníky nemovitostí ke dni svého úmrtí. V restituční oblasti je rozhodovací pravomoc svěřena pozemkovému úřadu, který by měl rozhodnout mimo jiné, kdo je oprávněnou osobou, a zda nárok oprávněné osoby je dán. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání je přípustné, protože odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v mezích dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud v prvé řadě neshledal, že by řízení trpělo vadou, která by mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci, a jež měla spočívat v tom, že odvolací soud neposkytl žalobcům potřebné procesní poučení. Ustanovení § 5 o.s.ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, je nutno vykládat tak, že jde o poučení, jak by měl účastník s ohledem na procesní předpisy vyjádřit, co v řízení hodlá učinit. Do tohoto poučení nespadá poučení o hmotném právu, tedy návrh na úpravu žalobního petitu opírající se o hmotné právo. Tak je tomu v daném případě, kdy z obsahu dovolání je zřejmé, čeho se chtěli žalobci domoci - tj. zjištění, že je dán restituční důvod týkající se převodu vlastnictví na stát v roce 1962. Tomu pak žalobní petit z hlediska procesního odpovídá. Ostatně lze dodat, že návrh žalobců neodpovídá ani právnímu názoru Okresního soudu ve Svitavách o tom, co mělo být předmětem žaloby, obsaženému v poučení jeho rozsudku z 13.12.2001, jímž byl první návrh žalobců zamítnut.

Závěrům odvolacího soudu, vztahujícím se k nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na jimi učiněném návrhu, nelze nic vytknout, a dovolací soud na ně pro stručnost odkazuje. Z obsahu spisu, včetně připojeného spisu pozemkového úřadu, je zřejmé, že o přijetí daru pozemků státem v roce 1962 nejsou pochyby, a že pozemkovému úřadu spíše není jasné, jak se má dívat na další převody pozemků, které neučinil stát jako vlastník, ale byly předmětem dědictví po předchozím vlastníkovi a dalších převodů. Dovolací soud sdílí názor žalované, že o tom, zda existuje povinná osoba k vydání nemovitostí podle § 5 odst. 1 zákona o půdě, zda je dán nárok oprávněné osoby ve smyslu o § 6 odst. 1 tohoto zákona a zda vydání nemovitosti nebrání některá z okolností vyjmenovaných v § 11 zákona, rozhoduje plně ve své kompetenci pozemkový úřad, a soud jej nemá v jeho rozhodování zastupovat. Závěry pozemkového úřadu, týkající se hmotného práva, pak podléhají soudnímu rozhodování v případě podání žaloby podle části páté o.s.ř.

Pozemkový úřad řízení dvakrát přerušil s odůvodněním, že žalobci mají podat určovací žalobu týkající se vlastnictví, nevysvětlil však, co přesně mají žalovat, a svým postupem způsobil několikaleté zpoždění v rozhodnutí o nároku žalobců. Není však pravda, že z pouhého postupu pozemkového úřadu, který zůstal nečinný, je nutno učinit uzávěr o naléhavém právním zájmu žalobců na žalobě - žalobci se mohou domoci, aby správní orgán jednal, jak jim to umožňují další předpisy mimo předpisů upravujících soudní řízení.

Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalované, která měla v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. července 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. July 2006