JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 578/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek: 1. M. P., a 2. E. J., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 24. 4. 2007, sp. zn. 13 Co 546/2006, vydanému v právní věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 197/2005 (žalobkyň M. P. a E. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. Č.R., o uložení povinnosti vydat pozemky), takto:

Dovolání dovolatelek se odmítají.

Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyň, podané u soudu 14. 7. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever z 1. 9. 2006, č. j. 8 C 197/2005-115. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se, aby žalovanému fondu bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu (do podílového spoluvlastnictví žalobkyň, každé z jedné ideální poloviny) pozemků parc. č. 1715/1 (o výměře 518 m2), parc. č. 1715/4 (o výměře 506 m2), parc. č. 1724/3 (o výměře 304 m2), parc. č. 1969/2 (o výměře 340 m2), parc. č. 108 (o výměře 8.318 m2), parc. č. 109/1 (o výměře 2 655 m2), parc. č. 109/2 (o výměře 738 m2), parc. č. 546/2 (o výměře 60 m2), parc. č. 774/1 (o výměře 661 m2), parc. č. 889 (o výměře 2 755 m2), parc. č. 1193 (o výměře 221 m2) a parc. č. 1204/2 (o výměře 1 857 m2) v katastrálním území Ch., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. na listu vlastnictví č. 10 002 pro katastrální území Ch. Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o uložení povinnosti žalovanému fondu uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (do podílového spoluvlastnictví žalobkyň, každé z jedné ideální poloviny), a to pozemků parc. č. 1714/7 (o výměře 961 m2), parc. č. 1038 díl 2 (o výměře 85 m2), parc. č. 1039 díl 2 (o výměře 30 m2), parc. č. 1040 díl 2 (o výměře 35 m2), parc. č. 1042/1 díl 2 (o výměře 25 m2), parc. č. 1043 díl 2 (o výměře 85 m2), parc. č. 1044 díl 2 (o výměře 70 m2),parc. č. 1046 díl 2 (o výměře 80 m2), parc. č. 1047 díl 2 (o výměře 40 m2), parc. č. 1049 díl 2 (o výměře 35 m2), parc. č. 1050 díl 2 (o výměře30 m2), parc. č. 1051 díl 2 (o výměře 50 m2), parc. č. 1052 díl 2 (o výměře 3380 m2), parc. č. 1053/1 díl 2 (o výměře 546 m2), parc. č. 1053/2 díl 2 (o výměře 1254 m2), parc. č. 1054 díl 2 (o výměře 3 794 m2), parc. č. 1055 díl 2 (o výměře 3 125 m2), parc. č. 1056 díl 3 (o výměře 70 m2), parc. č. 1057 díl 3 (o výměře 70 m2), parc. č. 1058 díl 3 (o výměře 90 m2), parc. č. 1059 díl 3 (o výměře 75 m2), parc. č. 1062 díl 3 (o výměře 85 m2), parc. č. 1065 díl 2 (o výměře 2925 m2), parc. č. 1068 díl 2 (o výměře 3 528 m2), parc. č. 1069/1 (o výměře 4037 m2), parc. č. 1074 (o výměře 2450 m2), parc. č. 1078 díl 3 (o výměře 40 m2), parc. č. 1081 díl 3 (o výměře 54 m2), parc. č. 1085 díl 4 (o výměře 85 m2), parc. č. 1086 díl 4 (o výměře 85 m2), parc. č. 1091/1 díl 4 (o výměře 35 m2), parc. č. 1091/2 (o výměře 32 m2), a parc. č. 1092 díl 4 (o výměře 60 m2), v katastrálním území N., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalovanému P. f. Č.R. na náhradu nákladů řízení 808,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 24. 4. 2007, sp. zn. 13 Co 546/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever z 1. 9. 2006, č. j. 8 C 197/2005-115, potvrzen ve výroku označeném I. (o zamítnutí žaloby žalobkyň) a ve výroku označeném III. (o nákladech řízení), jež byly napadeny odvoláním žalobkyň. O nákladech řízení odvolacího bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (vyjma výroku o zastavení řízení pro zpětvzetí části žaloby, který nebyl napaden odvoláním) odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně na základě smluv o postoupení pohledávek převzaly jako postupnice pohledávky, které se týkaly vydání náhradních pozemků z vlastnictví státu od P. f. Č.R. (do jejich podílového spoluvlastnictví). Nároky uplatnily žalobkyně vůči tomuto fondu podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a požadovaly bezúplatný převod (do jejich podílového spoluvlastnictví) ohledně náhradních pozemků, konkrétně určených, eventuálně všech v úvahu přicházejících pozemků v jimi uváděném katastrálním území, a to v ceně odpovídající restitučním nárokům žalobkyň. Odvolací soud poukazoval i na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že „za situace, kdy je nesporné, že žalobkyně uplatňují své nároky na náhradní pozemky jako postupnice, končila jim lhůta pro převod náhradních pozemků podle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. (ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05) dnem 31. 12. 2005. „Soud prvního stupně byl i toho názoru, že postup žalovaného pozemkového fondu vůči žalobkyním nebyl diskriminační v porovnání s jinými oprávněnými osobami, neboť žalovaný P. f. Č.R. doložil, že v minulosti byly již žalobkyním převedeny pozemky v hodnotě 4.737.000,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil s uvedeným právním posouzením věci soudem prvního stupně a dospěl rovněž k závěru, že pokud žalobkyně uplatnily své nároky na vydání náhradních pozemků z titulu smluv o postoupení pohledávek, dopadá na ně ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve spojení s Ústavním nálezem pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/2005), podle něhož žalobkyním končila lhůta pro převod náhradního pozemku podle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. dnem 31. 12. 2005, a to i za situace, že nárok uplatnily u soudu před tímto datem. Odvolací soud měl za to, že tu nebylo nutno zabývat se otázkou možnosti žalobkyň domáhat se vydání konkrétního pozemku, respektive uzavření smlouvy ve vztahu ke konkrétně označenému pozemku, nebo zkoumat, zda postup žalovaného fondu v minulosti vůči žalobkyním byl či nebyl diskriminační.

Odvolací soud tedy potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 1. 6. 2007 a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 31. 7. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Plzeň-sever, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelky uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelky zdůrazňovaly, že se domáhají uspokojení svých nároků, když žalovaný P. f. Č.R. po dlouhou dobu tyto nároky neuspokojil, takže dlouhodobě neplnil svou zákonnou povinnost.

Dovolatelky mají za to, že soudy obou stupňů projednávanou právní věc nesprávně posoudily. Dovolatelky jsou toho názoru, že na danou problematiku je třeba podpůrně aplikovat právní úpravu promlčení; dovolatelky jsou toho mínění, že tu nárok na vydání pozemků náhradních nezaniká, jestliže oprávněná osoba podala před uplynutím lhůty 31. 12. 2005 žalobu u soudu, jíž se domáhala uspokojení restitučního nároku.

Dovolatelky jsou dále toho názoru, že v daném případě žalovaný P. f. Č.R. vykonává vůli státu v právním vztahu, v němž má stát postavení dlužníka, který je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek. S ohledem na liknavost na straně žalovaného fondu by bylo vůči žalobkyním nepřiměřeně tvrdým postupem, aby žalobě nebylo vyhověno jen proto, že vzhledem k tzv. restituční tečce uplynula lhůta ke dni vydání soudního rozhodnutí. Jestliže však v průběhu této lhůty byla podána žaloba o splnění restitučního nároku, pak nelze, podle názoru dovolatelek, žalobu zamítnout pro uplynutí lhůty, když uplynutí lhůty tu způsobil žalovaný fond porušováním svých povinností k vydání pozemků.

Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (v němž je upravena možnost pozemkového fondu převést oprávněné osobě do vlastnictví jiné pozemky z vlastnictví státu) v souvislosti i s ustanovením § 524 občanského zákoníku, podle něhož s postoupenou pohledávkou přechází zásadně i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

Soudy obou stupňů se v této právní věci musely zabývat také otázkou souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05.

Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo vysloveno, že „ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2003).

V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem i účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 852) a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restitučních. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědicové a nejsou jimi postupníci“.

Vzhledem k těmto uváděným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k výroku i odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12.2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě odvolací soud, který měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobkyň rozsudkem soudu prvního stupně uváděnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 24. 4. 2007 (sp. zn. 13 Co 546/2006 Krajského soudu v Plzni) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelek zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. května 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás