JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 54/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátem, proti žalované obci H., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 135/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2007, č. j. 6 Co 1667/2007-115, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2007, č. j. 6 Co 1667/2007–115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 31. března 2007, č. j. 7 C 135/2006-96, určil, že žalobkyně je vlastnicí parcely č. 83/6 zapsané na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu pro J., Katastrální pracoviště P. pro obec a katastrální území H., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že dne 31. 1. 1958 vydal Okresní národní výbor v P. pro rodiče žalobkyně F. a L. J. přídělovou listinu s přídělem, jenž se týkal části pozemkové parcely č. 83/1 o přibližné výměře 270 m2. Dne 19. 12. 1957 zaplatil F. J. Ministerstvu zemědělství (majetková podstata pozemkových reforem) částku 80,- Kč. V prohlášení ze dne 18. 6. 1999 (včetně soupisu nemovitostí) žalovaná prohlásila, že nabyla ve smyslu § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. vlastnické právo mimo jiné k nemovitosti parcelního čísla 83/6 o výměře 400 m2 v katastrálním území H., a je zapsána jako její vlastník na listu vlastnictví č. 1 pro obec a katastrální území H., kde je parcela označena jako zahrada. Žalobkyně je vlastníkem domu č. p. 20 v H. stojícího na stavební parcele st. 26 a dále této parcely spolu se zahradou parcelní č. 83/2. Část parcely č. 83/1 takto označené v pozemkovém katastru je nyní v katastru nemovitostí evidována pod parcelním číslem 83/6. Okresní soud vzal za prokázané z identifikace parcel a výslechů svědků, že pozemek v současné době evidovaný pod parcelním číslem 83/6 o výměře 400 m2 je totožný s pozemkem označeným v přídělové listině z 31. 1. 1958 jako část pozemkové parcely č. 83/1. Rozdíl ve výměře pozemku uvedené v přídělové listině oproti současnému stavu nemůže činit přídělovou listinu z daného důvodu neplatnou, neboť je v ní výslovně uvedeno, že se jedná pouze o výměru přibližnou. Rovněž nelze přičítat žalobkyni k tíži, že uvedený rozdíl ve výměře předmětného pozemku oproti současnému stavu neevidovala, neboť u pozemku trojúhelníkového tvaru lze jeho výměru zjistit odhadem nepoměrně obtížněji než u pravidelného čtyřúhelníku. Okresní soud tak dovodil, že na základě přídělové listiny ze dne 31. 1. 1958 se stal otec žalobkyně F. J. vlastníkem předmětného pozemku, a to dnem odevzdání přiděleného pozemku do držby, když podle ustanovení § 114 zák. č. 141/1950 Sb., ve znění účinném do 31. 1. 1958, přecházelo vlastnictví výrokem úřadu nebo orgánu veřejné správy (zde místního národního výboru), a to i pokud se týká nemovitosti. Citované ustanovení sice uvádělo, že v případě nemovitosti se také zapíše přechod vlastnického práva k ní v knize pozemkové nebo železniční a nebo se u soudu uloží listina, nedodržení uvedeného postupu však zákon nespojoval s neplatností takového přechodu vlastnického práva k nemovitosti. Otec žalobkyně F. J. se tak stal výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť ani administrativní pochybení, kterým byla vedle F. J. uvedena na přídělové listině jako další přídělce i, v té době již zemřelá (den úmrtí 4. 3. 1951), matka žalobkyně L. J., na kterou tedy nemohlo přejít vlastnické právo k nemovitosti, nečiní přídělovou listinu a tím i celý právní úkon neplatný ve vztahu k F. J. Ten svého práva k uvedené nemovitosti nikdy nepozbyl, toto pouze nebylo evidováno způsobem obvyklým, když v důsledku dalšího administrativního pochybení nebylo vlastnické právo F. J. k předmětné nemovitosti uvedeno v evidenci nemovitostí. Ve smyslu ustanovení § 460 obč. zák. nabyla smrtí F. J. dne 16. 5. 1976 majetek zůstavitele žalobkyně, když z rozhodnutí soudu o dědictví ze dne 21. 12. 1976, sp. zn. D 546/76, rovněž vyplývá, že veškerý majetek po zemřelém F. J. dědila pouze žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že stala-li se tak žalobkyně výlučnou vlastnicí předmětného pozemku, lze spatřovat naléhavost právního zájmu žalobkyně na určení, že je vlastníkem sporné nemovitosti, ve skutečnosti, že existuje-li rozpor mezi skutečným stavem a stavem zápisu v katastru nemovitostí, je právo žalobkyně bez tohoto určení ohroženo a žaloba na určení je tak důvodná.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. září 2007, č. j. 6 Co 1667/2007-115, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemá, když předmětná nemovitost, o níž žalobkyně tvrdí, že vlastnické právo k ní nabyl její otec na základě přídělu, nebyla předmětem řízení o dědictví po právních předchůdcích žalobkyně, jak vyplývá z dědického spisu ohledně dědictví po otci žalobkyně. K tomu odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že předmětný pozemek převzali rodiče žalobkyně dnem 1. 10. 1949. Jak se podává z přídělové listiny, k přídělu předmětného pozemku došlo podle dekretu č. 28 z roku 1945, jenž navázal na dekret č. 12 z roku 1945, kterým byly nemovitosti konfiskovány. Ustanovení § 5 odst. 2 dekretu č. 28 z roku 1945 nevázal nabytí vlastnického práva na vydání přídělové listiny. Vzhledem k tomu, že z návrhu přídělu půdy vyplývá, že k převzetí přídělu došlo dnem 1. 10. 1949, stali se rodiče žalobkyně vlastníky přiděleného pozemku. Konstatoval, že dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci, která náleží do dědictví a ohledně níž mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví usnesením soudu v dědickém řízení. Navíc vzhledem k tomu, že v dané věci žalobkyně není jedinou dědičkou a dědictví ohledně sporné nemovitosti nebylo vypořádáno, nemůže se žalobkyně jako jedna z dědiců bez dalšího domáhat určení, že je vlastníkem věci. V daném případě by se ani všichni dědicové nemohli domáhat určení, že jsou spoluvlastníky věci, neboť věc měla být řešena žalobou na určení vlastnického vztahu právních předchůdců žalobkyně ke dni úmrtí.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že měla být určena výhradní vlastnicí pozemkové parcely č. 83/6 v k. ú. a obci H., neboť tuto obdrželi v rámci přídělového řízení rodiče dovolatelky, což dokládá přídělová listina ze dne 31. 1. 1958, jež byla vydávána v době, kdy matka dovolatelky již zemřela, a faktickým vlastníkem nemovitosti byl tedy otec dovolatelky, který nemovitost převzal dne 1. 10. 1949. Vytýká odvolacímu soudu, že otázka vydržení nemovitosti nebyla odvolacím soudem blíže zjišťována, a uvádí, že předmětný pozemek spolu s rodinou obhospodařovala a díky péči dovolatelky byl naprosto podřadný pozemek s mokřinou zveleben k užívání pozemku spolu s ostatními pozemky a přilehlým domem. Závěr, že se žalobkyně měla domáhat toho, aby bylo zjištěno, zda její právní předchůdci byli ke dni svého úmrtí vlastníky předmětné nemovitosti, nemůže obstát, neboť předmětný pozemek vydržela, když jej držela v dobré víře jako vlastník po dobu více než deseti let. Z důvodu, že na listu vlastnictví č. 1 pro k. ú. a obec H. je stále vedena jako vlastník předmětné nemovitosti obec H., podala dovolatelka návrh na dodatečné projednání dědictví, řízení však Okresní soud v Písku usnesením ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 15 D 416/2007, zastavil s tím, že nelze v dědickém řízení po zůstaviteli F. J. pozemkovou parcelu par. č. 83/6 v k. ú. a obci H. projednat za stavu, kdy je jako vlastník v katastru nemovitostí evidován jiný subjekt než zůstavitel. Z uvedených důvodů a z důvodu, že se v předchozím dědickém řízení po zůstaviteli další sourozenci vzdali svých dědických podílů, dovolacímu soudu navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání brojí proti námitkám dovolatelky a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, když žádnou vadu řízení dovolatelka ani netvrdí a názor o vydržení předmětného pozemku je nesprávný, neboť je v rozporu s jejím tvrzením, že vlastníky předmětného pozemku se stali její rodiče. Žalovat na určení svého výlučného vlastnického práva nemůže také proto, že po svých rodičích dědili i její dva sourozenci, kteří se mohli vzdát pouze předmětu dědictví, vůči němuž tento projev vůle směřoval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je i důvodné.

Dovolatelka uplatnila podle obsahu dovolání dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než které jsou uvedeny v § 229 odst. 1 o. s. ř., tedy takových vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Tvrzení dovolatelky v tomto případě, nesoucí se k údajnému naplnění takové vady, lze přisvědčit. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že tu občanský soudní řád má na zřeteli takové vady řízení, které se projevují, v důsledku vadného postupu soudu, již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování, a jde zejména o takové vady v jejichž důsledku došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (např. při vadném postupu soudu při předvolávání účastníků řízení k jednání před soudem). Takovou vadu řízení dovolací soud v daném případě podle stavu soudního spisu také shledal.

Dovolatelka v projednávané věci nesouhlasí ze závěrem odvolacího soudu o absenci jejího naléhavého právního zájmu na určení, že je vlastníkem nemovitosti parc. č. 83/6 v k. ú. a obci H., když tato nemovitost nebyla předmětem řízení o dědictví po právních předchůdcích žalobkyně, a zpochybňuje jej námitkou, že tento závěr neobstojí, neboť vlastnictví k předmětné nemovitosti nabyla vydržením, a proto nemohla svůj nárok uplatnit žalobou ve smyslu § 175y o. s. ř. Odvolací soud při svém rozhodování, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, přitom zcela pominul obsah vyjádření žalobkyně ze dne 30. 10. 2006 (č. l. 39 spisu), dle nějž byl předmětný pozemek vydržen (poslední odstavec na první straně vyjádření), čímž došlo zásadním způsobem ke změně žalobních tvrzení, přičemž tvrzení žalobkyně ohledně vydržení trpí značnou nesrozumitelností (není jasné, kdo vlastnické právo k nemovitosti vydržel a v jakém období), a proto bylo nutné za dané situace postupem dle § 43, § 114a či § 118a o. s. ř. odstranit nesrozumitelnost jejích tvrzení a především daný rozpor ve skutkové argumentaci žalobkyně, která své vlastnické právo k předmětnému pozemku odvíjela současně od vydržení i dědění, což představitelné není. Pokud tak soud neučinil, nemohl ani přiléhavě určit okruh těch skutkových okolností, které jsou právně významné a mezi účastníky sporné, a které budou předmětem důkazního řízení, a vyloučit naopak ty, jež zůstanou stranou dokazování (§ 114 a násl. o. s. ř.), a nemohl ani zvolit odpovídající právní kvalifikaci za situace, kdy zjevně relevantní tvrzení (byť ne zcela srozumitelné) žalobkyně přehlédl, jak lze seznat z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které je zcela opomíjí, přestože je pro výše uvedený závěr odvolacího soudu nepochybně významné. Jde tedy o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože posuzované rozhodnutí krajského soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu s ohledem na to, že v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny).

Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. února 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 10. February 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč