JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 5316/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce m. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. b. d. U. B., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Mgr. P. S., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 264/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2008, č.j. 8 Co 118/2008-606, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2008, č.j. 8 Co 118/2008-606, jakož i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 10. 2007, č.j. 8 C 264/2001-576, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále, kterým bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to budovy č.p. 778 na pozemku p.č. 1861, zapsané na LV č. 1873 v k.ú. B. – m. a budovy č.p. 1112 na pozemku p.č. 2876, zapsané na LV č. 1875

v k.ú. B. – m. Žalovaný byl zavázán nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 23.800,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce měl naléhavý první zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť samotný zápis v katastru nemovitostí prokazuje naléhavý první zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem. Odvolací soud též dospěl k závěru, že nemovitosti, které jsou předmětem sporu, jsou obytnými domy podle ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a podle ustanovení § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí a majetku České republiky do vlastnictví obcí, účinného od 24. 5. 1991, přešly tyto nemovitosti na žalobce. Pokud se týká hospodářské smlouvy ze dne 4. 12. 1991, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným ohledně převodu spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, tak tato smlouva obsahuje pouze dvě z celkem tří podstatných náležitostí smlouvy o převodu vlastnictví ve smyslu ustanovení § 347 hospodářského zákoníku, platného ke dni uzavření smlouvy. Vedle vymezení převáděného majetku a určení výše úplaty totiž neobsahuje hospodářská smlouva den převodu nemovitostí, a proto podle odvolacího soudu vůbec nevznikla. Odvolací soud též uvedl, že nebyla splněna podmínka zveřejnění záměru žalobce převést předmětné nemovitosti podle ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb.,

o obcích, což způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Napadl v něm právní posouzení věci odvolacím soudem s tím, že jeho rozhodnutí by mělo podle něj mít zásadní význam po právní stránce. Dovolatel tvrdil, že naléhavý právní zájem na určení nelze dovozovat pouze z nutnosti provést zápis v katastru nemovitostí, ale je třeba ho posuzovat v širších souvislostech, zejména z kontextu chování žalobce v průběhu doby od uzavření smlouvy do podání žaloby. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předmětná hospodářská smlouva je neplatná z důvodu absence podstatné náležitosti spočívající ve vymezení dne převodu nemovitostí. Podle dovolatele je smlouva s ohledem na ustanovení § 153 odst. 2 hospodářského zákoníku platně uzavřena. Dovolatel též zpochybňoval přechod předmětných nemovitostí na žalobce podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť se podle něj nejednalo o obytné domy. Dovolatel spatřoval vadu řízení v postupu odvolacího soudu, který shledal hospodářskou smlouvu jako neplatnou i z důvodu nezveřejnění záměru žalobce předmětné nemovitosti převést, neboť tento závěr nebyl podložen žádnými relevantními důkazy. Žalovaný žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání včas a je zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být při shodě rozsudků nižších instancí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. V případě přípustnosti dovolání by se jeho důvodnost posuzovala podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. z hlediska správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (event. též podle odst. 3 téhož ustanovení – viz níže).

Dovolání je přípustné a důvodné.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění do novely o. s. ř. č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Otázka naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c)

o. s. ř. byla odvolacím soudem posouzena v souladu se soudní praxí. Pro soud, který

v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, posuzuje naléhavost právního zájmu ve smyslu posledně citovaného ustanovení, je rozhodný právní zájem žalobce, nikoli zájem strany žalované. Naléhavý právní zájem ve smyslu tohoto ustanovení je dán již existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisů v katastru nemovitostí a podle stavu, který by nastal

v důsledku neplatnosti hospodářské smlouvy ze 4. 12. 1991. K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 756/97, publikované v Právních rozhledech č. 11, ročník 1999, str. 601 (a též srov. č. 12, ročník 1999, str. 656).

Podle ustanovení § 349 hospodářského zákoníku platí pro hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§ 69 odst. 3) obdobně ustanovení § 347. Hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření musí obsahovat mimo jiné určení dne převodu správy národního majetku (§ 347 odst. 1 písm. b/ hosp. zák.). Tímto dnem správa převáděného majetku přechází na přejímající organizaci bez zřetele na to, kde se majetek nalézá. V daném případě se převáděly vlastnické podíly za účelem výstavby bytů v půdních prostorách obytných domů, které byly v majetku města. Následoval společný návrh na zápis této změny do evidence nemovitostí, který byl Střediskem geodézie v B. v souladu s obsahem smlouvy proveden. Stanovení konkrétního data převodu vlastnictví majetku se tak v souvislostech posuzované věci (viz též níže) jeví jako nadbytečné, neboť se nejednalo o převod správy majetku mezi tzv. socialistickými organizacemi. Interpretaci relevantních ustanovení je nutné provádět též s ohledem na dobu, kdy byl předmětný právní úkon proveden; některá ustanovení kodexu - respektovaná před rokem 1989 – již zcela zjevně poté ztratila svůj smysl. Je tedy třeba dospět k závěru, že předmětná hospodářská smlouva byla uzavřena v souladu s hospodářským zákoníkem.

Nejvyšší soud podotýká, že ani z pohledu právní jistoty účastníků by nebylo žádoucí, aby po téměř deseti letech byl trvající a zápisem v katastru nemovitostí stvrzený vztah k nemovitostem negován argumentací, založenou jen na dílčím aspektu právního předpisu poplatného době. Pozornost si v této souvislosti zaslouží rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 6. 2003 ve věci Stretch v. Spojené království (publikovaný mj. v Právních rozhledech č. 12/2003, příloha Evropské právo, str. 5, 6), v němž soud přiznal legitimní očekávání následků smlouvy britskému státnímu občanu, který uzavřel v roce 1969 s orgánem místní samosprávy smlouvu o využití municipálních pozemků a tato smlouva byla protistranou zpochybněna v roce 1996 z důvodu, že samosprávný orgán jednal při uzavření kontraktu ultra vires (překročil pravidla hospodaření s majetkem územních společenství).

Dovolací důvod (viz dovolání žalovaného) ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze pro přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (ve znění do novely č. 7/2009 Sb., účinné od 1. 7. 2009) samostatně uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 662/2003). Pokud je však posouzení otázky zásadního právního významu opřeno o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam - dovolání je tedy přípustné -, nic nebrání dovolacímu soudu reagovat též na námitku opírající se o ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud opřel mimo jiné svůj právní závěr o argumentaci o neplatnosti předmětné hospodářské smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti zveřejnit záměr obce převést nemovitý majetek podle tehdy platného ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. V této souvislosti dovolacímu soudu nezbývá než přisvědčit tvrzení dovolatele, že při právním posouzení věci odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo. Byť by sama absence zveřejnění záměru převést spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech podle uvedeného ustanovení vedla k absolutní neplatnosti právního úkonu, z obsahu spisu tento závěr nelze dovodit.

Nejvyšší soud shledal pro zásadní právní význam napadeného rozsudku dovolání žalovaného přípustným (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jakož i pro procesní vadu, také důvodným (§ 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek byl následkem toho zrušen; poněvadž se shodného pochybení v právním posouzení věci dopustila i první instance, bylo zrušeno i její rozhodnutí a věc jí vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení, v němž budou obě nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím soudem.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. srpna 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-