JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 5286/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského

v právní věci žalobce JUDr. M. D., proti žalovanému České republice – Ministerstvu financí, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. ve výši 2.250.000,- Kč, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 98/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č. j. 22 Co 54/2008-41, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. dubna 2007, č. j. 22 C 98/2006-28 zamítl žalobu na zaplacení částky 2.250.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.).

Soud prvního stupně rozhodoval na základě § 6 odst. 1 písm. g), § 13 odst. 1

a § 7 odst. 3, 4 a 5 zák. č. 87/1991 Sb., když dospěl k závěru, že žalobce byl žalovaným považován za oprávněnou osobu ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb., které svědčil nárok na vydání věci – v odůvodnění specifikovaných pozemků, jež však nebylo možno vydat, a proto žalobce požádal o finanční náhradu podle § 13 odst. 1 cit. zákona. Cena nemovitostí – pozemků byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. J. Ch., ze kterého vyplynulo, že cena nemovitostí, jež přešly na stát kupní smlouvou uzavřenou oprávněnými osobami dne 21. a 23. 5. 1973, byla stanovena ke dni tohoto přechodu, a to na základě příslušných ustanovení zákona a podle předpisů o oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. 4. 1991, a takto stanovená náhrada byla žalobci přiznána. Žalobce dožadující se vyšší náhrady, však v žalobě netvrdil žádné další rozhodné skutečnosti, polemizoval pouze se zněním příslušné vyhlášky. Vzhledem k závěrům znaleckého posudku, o kterých neměl soud prvního stupně pochyb, nebylo třeba provádět žádné další dokazování, a soud žalobu zamítl. Soud I. stupně se přitom zabýval i námitkou promlčení vznesenou žalovaným. Z dopisu žalovaného ze dne 12. 4. 2002 vyplynulo, že žalobci byla přiznána finanční náhrada, takže byla-li žaloba podána až 15. 3. 2006, stalo se tak po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. 22 Co 54/2008-41, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Žalobce namítal, že částka vyplacená formálně v souladu s oceňovacím předpisem je zcela neadekvátní a v daném případě vznikl stav právní nerovnosti ve srovnání s různými kategoriemi restituentů založený koncepcí restitučních zákonů

a zejména nespravedlivým prováděcím předpisem. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, skutkový stav zjistil způsobem odpovídajícím provedeným důkazům a věc posoudil správně i po stránce právní, proto se odvolací soud s jeho skutkovými i právními závěry v meritu věci ztotožnil. Domáhá-li se žalobce vyššího ocenění na základě pozdějších oceňovacích předpisů, pak, jestliže zákon výslovně stanovil, kterého oceňovacího předpisu se užije, tento závěr zákonodárce soud, který je zákonem vázán, nemůže přezkoumávat. Pokud jde o otázku promlčení, tak za stavu, kdy tu evidentně žádný další nárok není, nemůže být jako takový ani promlčen, nicméně v případě, že by tu byl, k jeho promlčení by zřejmě nedošlo, neboť počátek obecné tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. by bylo třeba odvíjet od uplatnění takového dalšího nároku, tj. od 11. 4. 2005, nikoliv od sdělení ministerstva ze dne 12. 4. 2002 o vypořádání původního nároku. Soud I. stupně však správně zamítl žalobu proto, že uplatněný nárok není vůbec dán.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení a ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, když podstatu věci spatřuje ve stavu právní nerovnosti ve srovnání s různými kategoriemi restituentů v rámci jednoho předpisu, založeném zejména nespravedlivým prováděcím předpisem, ze kterého se vycházelo při oceňování nemovitosti.

Žalobce ve svém dovolání podrobně rekapituluje genezi a následný vývoj případu, jak probíhal před Ministerstvem financí a následně v rámci soudního řízení před soudem prvního a druhého stupně, přičemž opakuje svůj názor, že částka vyplacená formálně v souladu s oceňovacím předpisem je zcela neadekvátní hodnotě daných nemovitostí, nezohledňuje ani více než půlstoletí trvající odnětí základních atributů vlastnického práva a jde pouze o zlomek toho, co by mělo restituentům jako náhrada skutečně náležet. Stěžejní důvod, proč se obrací na soud, však spatřuje v tom, že v daném případě vznikl stav právní nerovnosti ve srovnání s různými kategoriemi restituentů, založený zejména nespravedlivým prováděcím předpisem, ze kterého se vycházelo při oceňování nemovitostí, v tomto pak spatřuje podstatu věci. Podle názoru dovolatele se Ministerstvo financí s ohledem na ústavně zaručená základní práva a mezinárodní smlouvy o lidských právech nemuselo držet striktně prováděcího předpisu, když je jako restituenti (žalobce a další oprávněné osoby) požádali o vyplacení částky 15.000.000,- Kč, přičemž s ohledem na současnou cenu nemovitostí i následně přijaté oceňovací předpisy takovou částku považovali za spravedlivou a odpovídající. Rozdíly v oceňování předmětných pozemků dle pozdějších předpisů pak dovolatel demonstruje na názorných příkladech s tím, že pozemky označené jako ostatní plocha byly výrazně podhodnoceny. Těmito otázkami se však podle žalobce soud prvního stupně nezabýval a žalobu zamítl s odůvodněním, že je podle něj podána po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty, přičemž pominul, že jako navrhovatel měl povinnost nejprve požádat o vyrovnání svého nároku orgán příslušný k vyplacení finanční náhrady – Ministerstvo financí České republiky, což učinil v době běhu tříleté promlčecí lhůty podáním ze dne 11. 4. 2005 a následně po zamítnutí tohoto nároku ministerstvem pokračoval v řízení podáním žaloby. Dále uvádí, že námitku promlčení nebylo možno uplatnit ani s ohledem na nesoulad takové námitky s dobrými mravy, odkazujíc přitom na § 3 obč. zák.

Své dovolání pak žalobce uzavírá tím, že ani odvolací soud uvedenou meritorní otázku příliš neřešil, když sice připustil, že nárok zřejmě není promlčen, ale k věci samé jen uvedl, že s ohledem na princi restitučních zákonů plná reparace ani není možná. To však pomíjí podstatu věci, která spočívá v nerovném přístupu k oprávněným osobám uvnitř jednoho restitučního předpisu a nikoliv v koncepci restitucí jako takových. Navrhovatel tak zjistil nedostatek výrazně diskriminační povahy, zaviněný systémem výpočtu výše finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., odpovědné orgány se však ani nepokusily se s touto argumentací alespoň částečně vypořádat nebo návrhu vyhovět.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1)

a splňuje podmínku podle § 241 odst. 2 o. s. ř. Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 2, C 203). Právní otázka rovněž postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 2, C 103, 111).

Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí (resp. jím řešená právní otázka) odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).

Z výše uvedeného vymezení vyplývá, že dovolatelem namítaný zásadní právní význam, který spatřuje ve stavu právní nerovnosti ve srovnání s různými kategoriemi restituentů v rámci jednoho předpisu, založeném zejména nespravedlivým prováděcím předpisem, ze kterého se vycházelo při oceňování nemovitosti, uvedené charakteristiky nesplňuje. Příslušná právní úprava je totiž naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. K jiným námitkám, tj. dovolatelem namítané nespravedlivé či diskriminační povaze právního předpisu, nemůže být ani v dovolacím řízení přihlíženo. Posuzovat otázku spravedlnosti obsahu právního předpisu z povahy věci, kdy soud je v rámci kontinetálního právního systému vázán zákonem a právo toliko aplikuje, soudům nepřísluší, a není tedy ani na místě jim vytýkat, že se s dovolatelem předloženou argumentací nevypořádaly, pokud, jak vyplývá z obsahu posuzovaných rozhodnutí, neshledaly aplikovaný právní předpis v rozporu s Ústavou ČR, přičemž sama dovolací tvrzení se v daném případě bezprostředně neupínají k přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Předchozí právní posouzení soudu prvního i druhého stupně bylo tedy správné a soudy zde nepochybily. Není ani pravdou, jak uvádí dovolatel, že by soud prvního stupně odmítl jeho žalobu toliko s ohledem na námitku promlčení, když tuto zamítl se zdůvodněním, že na žalovanou částku není právní nárok, neboť došlo k vypořádání dle platných právních předpisů. I když odvolací soud hypoteticky připouští jiné hodnocení otázky promlčení, tak výslovně uvádí, že to na věc samu nemá žádný vliv, neboť nárok i podle něj zde dán není, a závěr soudu prvního stupně tak potvrzuje.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.

Žalovaný má v obecné rovině podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné mu však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 1. července 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin