JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 52/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. p. P. 1, s. p. v likvidaci zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalovaného 1) Bytového družstva – M. S. „U P.“ 2) M. č. P. 1 obou zastoupených advokátem, 3) H. S., dosud zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 251/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č.j. 20 Co 226/2004-237, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 4. 2003, č.j. 25 C 251/95-182, ve znění opravných usnesení ze dne 16. 4. 2004 a 27. 4. 2004, uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věci, a to ½ spoluvlastnického podílu k nemovitostem – domu č.p. 272 – III na M. n. č. 1 v P. a pozemku parc. č. 201, obojí v k.ú. M. S. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení, vzniklých žalobkyni ve výši 12.150,- Kč.

Žalobkyně byla prvostupňovým soudem shledána osobou oprávněnou podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nemovitosti byly žalobkyni jako podílové spoluvlastnici k ½ konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. formou výměru tehdejšího ONV v P. 11 ze dne 15. 6. 1953 (s právní mocí dne 29. 12. 1953), tedy v rozhodném období ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Konfiskační výměr byl vydán, aniž byly splněny hmotněprávní podmínky stanovené zmíněným dekretem, jednalo se tedy o akt politické perzekuce žalobkyně podle § 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný měl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4. 1991) k nemovitostem právo hospodaření a žalobkyně, jež jako osoba bez trvalého pobytu v ČR využila možnosti uplatnit restituční nárok podle nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., vyzvala žalovaného k uzavření dohody o vydání věci dne 26. 4.1995, tedy v zákonné lhůtě. Při posouzení podmínky státního občanství žalobkyně se soud prvního stupně spokojil s osvědčením datovaným dne 31. 10. 1995, přičemž ohledně existence tohoto občanství ke dni 1. 4. 1991 dovodil jeho kontinuitu bez ohledu na sňatek žalobkyně v roce 1948 s britským státním příslušníkem; v mezidobí se žalobkyně pokoušela o zachování československého státního občanství a nelze na ni nepřiměřeně přenášet důkazní břemeno, jestliže se správní spisy nepodařilo nalézt. Ostatně i v tomto mezidobí bylo se žalobkyní jednáno jako s čs. státní občankou, zejména při vydání konfiskačního výměru.

K odvolání žalovaného i obou prvních vedlejších účastníků rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č.j. 20 Co 226/2004–237, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a žalobu na uzavření dohody o vydání věci zamítl. Žalovanému ani vedlejším účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před žádnou z nižších instancí.

Odvolací soud považoval většinu podmínek pro uplatnění restitučního nároku za splněnou, zabýval se však otázkou, zda žalobkyně splnila podmínku československého (posléze českého) státního občanství ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a zda tedy je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 1 citovaného zákona. Dovodil, že sňatkem uzavřeným dne 27. 2. 1948 s britským státním občanem žalobkyně získala britské občanství podle tehdy platného tamního zákona (British Nationality Act), pozbyla však československé. Podle svého tvrzení sice podala žádost o ponechání čs. státního občanství podle § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, existence rozhodnutí tehdejšího ministerstva vnitra o ponechání občanství však nebyla prokázána (žádný spis ohledně občanství žalobkyně, ani z pozdější doby, nebyl nalezen) a samotný fakt vydání osvědčení žalobkyni o jejím českém státním občanství ze dne 31. 10. 1995 nestačí. Jde sice o veřejnou listinu, ale v řízení zjištěné skutečnosti, vedoucí k neprokázání údajně zachovaného čs. občanství žalobkyně v roce 1948, byly způsobilé zvrátit právní domněnku správnosti jejího obsahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytkla odvolacímu soudu dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzení věci a v tom, že napadený rozsudek vyšel ze skutkových zjištění nemajících v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně brojila zejména proti právnímu závěru odvolacího soudu, jenž dovodil, že pozbyla sňatkem s britským občanem čs. státní občanství; přitom při uplatnění restitučního nároku doložila aktuální osvědčení o státním občanství, občanský průkaz, a není ani občankou USA, kde žije. České občanství jí tedy ve smyslu zákona č. 88/1990 Sb. nebylo obnoveno či znovu uděleno, ale orgány státu ve veřejných listinách (§ 134 o. s. ř.) deklarovaly, že žalobkyně své čs. občanství nikdy nepozbyla. Dovolatelka dále tvrdila, že v argumentaci odvolacího soudu existuje logický rozpor, když odvolací soud tvrdí, že nedohledání jejího tehdejšího správního spisu nesvědčí nezvratně o tom, že spis skutečně existoval (ale ani o tom, že neexistoval), avšak oproti tomu soud jednoznačně konstruuje, že rozhodnutí o ponechání jejího občanství neexistovalo. Dovolatelka zdůraznila, že správní orgány československého státu se k ní vždy chovaly jako ke státní občance, zejména pak v době konfiskace jejího majetku (kdyby šlo britskou státní příslušnici, bylo by to evidováno; žalobkyně také neobdržela žádnou náhradu od britské vlády v rámci jinak používané mezivládní dohody). Dovolací námitky napadají též protiprávnost a diskriminační charakter zákona č. 102/1947 Sb., podle něhož mělo čs. státní občanství žalobkyně zaniknout. Poukazuje se na Úmluvu o státním občanství vdaných žen, sjednanou v N. Y. v roce 1957, a provedenou v Československu zákonem č. 72/1958 Sb. Tato novelizace tehdy platného zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, vypustila z posledně zmíněného zákona jeho § 5 (povinnost žádat tuzemské správní orgány o ponechání občanství), a tak i tehdejší komunistický režim uznal diskriminační charakter dosavadní zákonné úpravy. Později provedenou novelou zákona č. 194/1949 Sb. zákonem č. 88/1990 Sb. byla zrušena všechna rozhodnutí o odnětí občanství v mezidobí a dána tak postiženým osobám zákonná možnost (pouhým písemným sdělením správnímu orgánu) opět docílit nastolení režimu nevyvratitelné právní domněnky, že nikdy nepřestaly být československými státními občany; také osobám propuštěným na vlastní žádost ze státoprávního svazku bylo umožněno požádat o znovuudělení občanství. Pouze kategorie žen, které – podle odvolacího soudu – měly údajně sňatkem s cizincem pozbýt občanství podle § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb. (a § 5 zákona č. 194/1949 Sb.), nebyla zákonodárcem vůbec zmíněna; to však není opomenutí nápravy u této skupiny žen, ale citovaná ustanovení byla již před listopadem 1989 považována za nezákonná a protiústavní. Důvodem byla diskriminace z důvodu pohlaví, odporující mezinárodním závazkům, a ani tehdejší režim s těmito ustanoveními po jejich zrušení nespojoval důsledek ztráty státního občanství. Vzhledem ke všem těmto argumentům žalobkyně žádala, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřili vedlejší účastníci 1), 2) na straně žalované; ti nesouhlasili s právními názory dovolatelky především ohledně výkladu a relevance zákona č. 102/1947 Sb. Trvali na svém stanovisku, že žalobkyně podle citovaného zákona pozbyla československé státní občanství a tudíž nebyla osobou oprávněnou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Navrhli, aby dovolací soud podanému dovolání nevyhověl.

Třetí vedlejší účastnice H. S. zemřela v průběhu dovolacího řízení, jak lze (jinak bez podrobnějších údajů) ze spisu dovodit.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je patrna z odlišnosti rozsudků obou nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vylíčené dovolací důvody obsahově odpovídaly ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání však není důvodné.

Podle znění § 3 odst. 1 a § 5 zákona č. 87/1991 Sb. po zrušujících úpravách části § 5, provedených nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., musely též nově oprávněné osoby (mezi které se počítala žalobkyně) splňovat všechny restituční podmínky k rozhodnému datu účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy k 1. 4. 1991. Výjimkou, jež byla citovaným nálezem vypuštěna jako diskriminační z textu zákona, byla podmínka trvalého pobytu v ČR (srov. rozsudek NS ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97, publikovaný jako R 31/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně, jak patrno z celého průběhu řízení, musela ze zbylých restitučních podmínek prokazovat jedinou zpochybněnou – své státní občanství ČR (dříve ČSFR) k datu 1. 4. 1991.

Žalobkyně prokázala existenci osvědčení o státním občanství, vydaného jí dne 31. 10. 1995. Toto osvědčení je zajisté veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř., domněnku jeho správnosti resp. splnění podmínek pro jeho vydání však lze na základě skutkových zjištění ve věci učiněných vyvrátit, postup pro jeho vydání není stanoven a účinky vydání tohoto osvědčení jsou deklaratorní, nikoli konstitutivní (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 29/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 77; podrobněji též Černý, Valášek: České státní občanství, Linde, Praha 1996, str. 143 a násl.). Dovolací soud tu byl navíc podle § 243a o. s. ř. (a jeho výkladu) vázán skutkovým základem věci zjištěným odvolacím soudem, z něhož vyplývá, že nebyly zjištěny skutečnosti svědčící pro existenci státního občanství žalobkyně k rozhodnému datu 1. 4. 1991, tedy k datu časově předcházejícímu vydání zmíněného osvědčení.

Žalobkyně jako dovolatelka brojila mj. proti nepřiměřenému co do restrikce zhodnocení sporných skutečností a jejich právnímu posouzení, přesunu důkazního břemene na svou osobu, vedoucímu podle ní k diskriminačním důsledkům. Citovala nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 14, č. 81), jenž nepochybně – v obecné argumentační rovině – velí k extenzi skutkových zjištění i výkladu zákona ve prospěch restituentů, byť z nich důkazní břemeno stran sporných skutečností nelze zcela sejmout.

Dovolací soud však není toho názoru, že by tu, konkrétně při svém právním posouzení nižšími instancemi zjištěných skutečností, vybočil z naznačených mezí ústavní konformity.

Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu po právní stránce především pochybení při kvalifikaci důsledků plynoucích z dřívějšího zákona č. 102/1947 Sb. resp. jeho ustanovení § 2 odst. 1, v relaci k jí tvrzenému zachovanému státnímu občanství. Na podporu svých námitek popsala následný právní vývoj úpravy státního občanství žen vdaných za cizího státního příslušníka, jenž podle ní vedl k odstranění diskriminace těchto žen cestou paušálního zachování jejich státního občanství před sňatkem a tím i k vyvrácení právních závěrů odvolacího soudu v nyní posuzované věci.

Právní rozbor provedený dovolatelkou však není úplný.

Dovolatelce lze přisvědčit, že administrativní postup, podle něhož musela pro zachování svého čs. státního občanství do tří měsíců od sňatku žádat tehdejší národní výbor o vydání rozhodnutí o ponechání svého čs. občanství, může být s dnešním odstupem považován, s ohledem na tehdejší politické podmínky, za přinejmenším obtížně realizovatelný (viz též dovolatelčino tvrzení o jejím zaslání formuláře do Československa, bez vědomosti o dalším postupu a bez nalezení správního spisu). Obdobný postup byl v té době požadován i v později vydaném zákoně č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství, a sice v jeho § 5; pouze pro administrativní postup (žádost) v cizině provdané (rozuměno za cizího státního občana) ženy byla stanovena delší šestiměsíční lhůta od uzavření manželství.

V roce 1957 ovšem došlo, jak ostatně v dovolání avizováno, k přijetí newyorské Úmluvy o státním občanství vdaných žen, jejímž byla tehdejší ČR signatářem a jejíž závazný obsah byl pak pod č. 72/1962 Sb. vyhlášen s účinností pro čs. území a státní příslušnice. Na text úmluvy však již v roce 1958 reagoval zákon č. 72/1958 Sb., který v zákoně č. 194/1949 Sb. zrušil § 5 o shora popisovaném administrativním postupu pro zachování státního občanství v cizině provdané ženy. To však neznamenalo, že by se bez dalšího, ex lege, považovaly předtím v cizině provdané ženy za čs. státní občanky, jak se snaží s poukazem na diskriminaci tvrdit dovolatelka. Přechodné ustanovení čl. II zákona č. 72/1958 Sb. totiž umožňovalo ženám před účinností tohoto zákona provdaným v cizině, pro případ předchozího nepodání či nevyřízení žádosti o ponechání státního občanství, aby podaly tuto žádost (poprvé či opětovně) do šesti měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona. Tímto způsobem byl tedy upraven právní stav ohledně případné ztráty státního občanství žen v situaci žalobkyně před nabytím účinnosti zákona č. 72/1958 Sb., později již čs. občanka sňatkem s cizím státním příslušníkem čs. občanství automaticky neztrácela a také proto nebylo třeba tuto situaci zmiňovat v zákoně č. 88/1990 Sb. a dalších předpisech, jimiž se zhojovaly újmy vzniklé pozbytím občanství v době nesvobody. Ve vztahu k žalobkyni pak nelze než poznamenat, že tedy měla minimálně další možnost od roku 1958 (viz vyložené důsledky zákona č. 72/1958 Sb.) si čs. státní občanství zachovat a že navíc existovala alternativa získat státní občanství zpět udělením podle zákona č. 88/1990 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 157/98, Sbírka nálezů a usnesení sv. 21, č. 37) nebo podle nového státoobčanského českého zákona č. 40/1993 Sb.

Ze všeho řečeného se podává, že právní závěry Nejvyššího soudu nyní vyslovené podporují závěry odvolacího soudu o tom, že k rozhodnému dni 1. 4. 1991 dovolatelka nebyla čs. státní občankou a nesplnila tedy podmínku pro restituci podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; implicite je zřejmé, že se odvolací soud nedopustil ani žádných pochybení při svém hodnocení skutkových zjištění – ta měla oporu v provedeném dokazování.

Žádný z obou dovolacích důvodů tak nebyl naplněn, nebylo shledána ani tzv. zmatečnostní vada řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud proto, pro správnost rozsudku odvolací instance, dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Z ostatních účastníků řízení sice k dovolání podali vyjádření první dva vedlejší účastníci, Nejvyšší soud tu však poukazuje na odvozený status vedlejšího účastníka v tomto řízení závislý na procesní diskreci soudu (R 4/2003) a nepovažuje v nastolených souvislostech zmíněné vyjádření za nezbytné k uplatnění či obraně práva ve smyslu § 142 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. Proto žádnému z účastníků náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. listopadu 2006

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. November 2006