JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 5193/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského

v právní věci žalobce M. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. T., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 132.398,30 Kč oproti vrácení věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 23/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007, č. j. 11 Co 318/2006-100, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. prosince 2004, č. j. 29 C 23/2003-57, jehož znění opravil usnesením ze dne 8. července 2005 (č. l. 73) a doplnil jej rozsudky ze dnů 10. ledna a 16. září 2005 i 8. června 2006, zamítl žalobu na zaplacení částek 111.000,- Kč (vrácení kupní ceny) a 21.398,30 Kč (náhrada škody) s příslušenstvím oproti vrácení automobilu, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu, rovněž ohledně příslušenství žalobu zamítl (č. l. 81 a 94) a o náhradě nákladů řízení vůči státu rozhodl tak, že stát nemá právo na jejich náhradu (č. l. 64).

Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný splnil své povinnosti vyplývající z kupní smlouvy ze dne 28. 5. 2002 ve smyslu § 596 a § 597 obč. zák. a žalobce neprokázal zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy. Žalobce se domáhal po žalovaném vrácení kupní ceny vadného automobilu oproti jeho vrácení zpět žalovanému, když dopisem ze dne 26. 11. 2002 od smlouvy odstoupil. Dále žalobce požadoval nahradit škodu, která mu vznikla v souvislosti s výdaji na opravu vad vozidla, a úroky z prodlení ze žalovaných částek. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování ze skutkových zjištění učiněných z provedených důkazů, zejména z kupní smlouvy o prodeji předmětného automobilu ze dne 28. 5. 2002, z dopisu žalobce žalovanému o odstoupení od smlouvy ze dne 26. 11. 2002 a ze znaleckých posudků Ing. H. a Ing. B., a uzavřel, že žalobcem vytýkané vady automobilu byly poznatelné již při koupi vozu a jednalo se o vady odstranitelné. Žalobu proto zamítl s odkazem na to, že žalobce neprokázal zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2007, č. j. 11 Co 318/2006-100, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 132.398,30 Kč oproti vrácení automobilu, potvrdil jej v zamítavém výroku o příslušenství pohledávky (výrok I.)

a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky

i vůči státu (výroky II. a III.).

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně

a zopakoval dokazování ke skutkovým zjištěním, která jsou pro rozhodnutí významná

(§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Následně konstatoval, že na základě obou znaleckých posudků byly zjištěny závažné vady u prodaného vozidla, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy bylo opodstatněné. Z provedených důkazů bylo totiž zjištěno, že teprve po převzetí vozidla žalobcem vyšly dodatečně najevo vady, na které kupující nebyl prodávajícím upozorněn. Podle § 597 odst. 1 obč. zák. má kupující právo pro tento případ odstoupit od smlouvy, jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, podle odst. 2 uvedeného ustanovení má pak toto právo též v případě, že jej prodávající nepravdivě ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné. Odvolací soud uzavřel, že se jedná o případ, kdy zjištěné vady činí věc neupotřebitelnou, a ta nemá též vlastnosti kupujícím vymíněné, přičemž neupotřebitelnost vyplývá z charakteru zjištěných vad, bez jejichž nákladného odstranění by vozidlo nemohlo sloužit svému účelu, neboť zejména nesplňovalo technické předpoklady pro provoz na komunikacích, jak uvedl znalec Ing. H.

Odvolací soud navíc dovodil, na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž se opíral

o závěry znalce Ing. B., že zjištěné vady jsou vadami neodstranitelnými ve smyslu § 623 odst. 1, věty druhé, obč. zák., ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy.

Žalobce tedy důvodně odstoupil od kupní smlouvy s tím, že podle § 48 odst. 2 obč. zák. se smlouva odstoupením od počátku ruší a každý z účastníků je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.), a proto jeho nárok shledal odvolací soud důvodným, stejně jako jím uplatněný nárok na náhradu škody, jež mu vznikla v důsledku investic na opravu vozidla ve výši, kterou v řízení doložil. Ohledně zamítavého výroku, týkajícího se úroků z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť nedošlo k prodlení na straně žalovaného.

Proti tomuto rozsudku pouze do měnící části výroku o věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně vychází z nesprávného právního názoru.

Podle dovolatele soud druhého stupně konstatoval některé důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně, avšak právě zde zásadně pochybil a následně pak věc i nesprávné právně zhodnotil. Odvolací soud totiž zcela pominul, že před uzavřením kupní smlouvy bylo žalobci umožněno, aby předmětný osobní automobil zkusil v rámci zkušební jízdy a prověřil jej v odborném servisu dle výběru žalobce, a dále že byla při výběru automobilu i uzavření smlouvy přítomna třetí osoba, jež měla být vyslechnuta, přivedená žalobcem a jím prezentovaná jako „odborník na automobily“, která bude přítomna zkušební jízdě, automobil prohlédne a zajistí případnou prohlídku na odborném pracovišti. Žalovaný má tedy za to, že žalobci byl od samého počátku jednání o prodeji předmětného vozidla znám stav tohoto automobilu, jeho stáří i počet najetých kilometrů, žalovaný nikterak nezastíral, že se jedná o vozidlo užívané, přičemž byla zmíněna i skutečnost, že vozidlo bylo opravované po nehodě, což bylo zcela zřejmé i při jeho zběžné prohlídce. Po zjištění všech těchto skutečností byla po dohodě o slevě na doporučení žalobcem přivedeného odborníka uzavřena kupní smlouva.

Soud druhého stupně nikterak tyto skutečnosti neakceptoval a při hodnocení věci zcela zjevně upřednostnil závěry obsažené ve znaleckém posudku Ing. H., zpracovaném na základě zadání žalobce, oproti znaleckému posudku Ing. B., který byl vypracován na základě zadání soudu prvního stupně.

Odvolací soud se dostatečně nezabýval ani tím, z jakého důvodu žalobce odstoupil od smlouvy až po uplynutí čtyř měsíců od vypracování znaleckého posudku Ing. H., což podle dovolatele znamená, že o stavu vozidla dobře věděl, byl s ním od samého počátku srozuměn a akceptoval požadovanou kupní cenu.

Dovolatel pak považuje i následné právní hodnocení věci za nesprávné, když má za to, že u věcí prodávaných jako použitých je třeba přihlížet k opotřebení věci

s ohledem na její stáří a intenzitu užívání, přičemž připouští, že bez oprav je taková věc leckdy skutečně ztíženě provozovatelná, resp. i neschopná řádného provozu, avšak tomu odpovídá i její cena.

Dovolatel se zcela ztotožňuje s názorem znalce Ing. B., dle něhož veškeré vady byly vadami odstranitelnými, vzniklými v důsledku užívání věci, přičemž mu není známo, jak mohl odvolací soud dospět k opačnému závěru. Poukazuje přitom na administrativní pochybení soudu (str. 4 odst. 5 odůvodnění rozhodnutí) v písemném vyhotovení rozsudku, jež odvolacímu soudu neumožnilo dovodit zcela jasný

a srozumitelný závěr o případné odstranitelnosti vytýkaných vad. Pokud pak měl odvolací soud pochybnosti o správnosti závěrů znalce Ing. B. stran odstranitelnosti vad věci, měl zadat revizní znalecký posudek.

Odstoupení žalobce od smlouvy nepovažuje žalovaný za platné a rozsudek odvolacího soudu za správný, navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1

o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož

i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

(§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady řízení však v posuzované věci shledány nebyly.

Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto případě nestalo.

Dovolatel ve svém dovolání vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem, když vytýká soudu, že nevzal v potaz skutečnosti dosvědčující to, že žalobce byl se stavem kupovaného vozidla při jeho koupi dostatečně seznámen, a dále když vytýká odvolacímu soudu, že se přiklonil ke znaleckému posudku Ing. H., oproti znaleckému posudku Ing. B., nebo když vytýká soudu, že se nezabýval otázkou, proč žalobce odstoupil od smlouvy až po čtyřech měsících od zhotovení znaleckého posudku, což ovšem představuje námitky proti skutkovému zjištění, tedy dovolací důvod zakotvený § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se však nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je –

z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží přitom na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod 7/1998, str. 372).

S ohledem na dovolatelem zmíněné námitky je nutno uvést, že je na uvážení soudu, z jakých důkazů bude vycházet při svých skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit (viz § 125 a § 132 o. s. ř.). Z obsahu spisu v posuzované věci se přitom nepodává, že by skutková zjištění, ze kterých napadené rozhodnutí vychází, neměla oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud z provedených důkazů přiléhavě zjistil, že teprve po převzetí vozidla žalobcem vyšly dodatečně najevo vady, na které kupující nebyl prodávajícím upozorněn, a přiklonil se po řádném zdůvodnění ke znaleckého posudku Ing. H., ze kterého dovodil, že z charakteru zjištěných vad vyplývá nejen neupotřebitelnost vozidla (nemožnost řádného užívání věci jako věci bez vady – srov. § 623 odst. 1 obč. zák.), což však v žádném případě není v rozporu se závěry znalce Ing. B., ale i „právní“ neodstranitelnost vytýkaných vad, jak bude uvedeno níže. Odvolací soud tedy v tomto ohledu nikterak nepochybil a věc

i správně právně posoudil, když takto zjištěný skutkový stav podřadil pod § 623 odst. 1 a § 457 obč. zák. Na uvedené závěry přitom nemůže mít žádný vliv argumentace žalovaného upínající se ke schopnostem a možnostem kupujícího zjistit skutečný stav věci (zkušební jízda, přítomnost další osoby, určitá prodleva mezi odstoupením od smlouvy a vypracováním znaleckého posudku apod.), přičemž u zmíněné „třetí“ osoby dovolatel ani blíže nespecifikoval, co by její případný výslech měl prokázat, nebo

k tomu, že se jednalo o věc použitou.

Pokud dovolatel zmiňuje administrativní pochybení odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku, pak zde zjevně došlo pouze k vynechání části dvou vět v pátém a šestém odstavci na straně čtvrté rozsudku odvolacího soudu, přičemž význam obou odstavců i celého odůvodnění zůstal zcela zřejmý a srozumitelný, když odvolací soud s ohledem na znění § 623 odst. 1, věty druhé, obč. zák. dovodil „právní“ neodstranitelnost zjištěných vad, čímž nedošlo ke změně skutkových závěrů (oba zmíněné „posudky“ totiž v tomto směru nebyly v rozporu), nýbrž ke změně právního hodnocení (§ 623 odst. 1 obč. zák.), a proto nebylo nutné ve věci ustanovit revizního znalce. Z výše uvedeného je navíc zřejmé, že citované pochybení nemá na rozhodnutí ve věci samé žádný dopad i z té příčiny, že důvodnost odstoupení byla založena na dvou samostatných důvodech, přičemž druhý z nich (absence vymíněných vlastností kupujícím ve smyslu § 597 odst. 2 obč. zák.) nebyl dovoláním vůbec napaden, přestože zakládá právo na odstoupení od smlouvy již sám o sobě, a proto, aniž by se musel zabývat dále správností prvního z uvedených důvodů, Nejvyšší soud dovolání zamítl

(§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení

§ 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 1. července 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin