JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 514/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce České republiky – Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalovaným 1) M. C., 2) G. C., oběma zastoupeným advokátem, 3) L. C., 4) L. V., zastoupené opatrovníkem Městem P., 5) V. C. a 6) F. C., o zaplacení 2.183,984,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. 9 C 151/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.8.2003, č.j. 18 Co 453/2002-278, takto:

Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20.6.2002. č.j. 9 C 151/99-216, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.8.2003, č.j. 18 Co 453/2002-278, se ve výroku III. soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči prvnímu žalovanému, třetí žalované a šestému žalovanému, jakož i v potvrzujícím výroku II. odvolacího soudu ve vztahu k zamítnutí žaloby vůči těmto žalovaným, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným bylo ve vztahu k meritu věci, jak o něm rozhodl Okresní soud ve Svitavách rozsudkem též výše identifikovaným, odmítnuto odvolání žalobce proti výroku o povinnosti čtvrté žalované zaplatit žalobci částku 62.749,60 Kč s příslušenstvím; jinak byl prvostupňový rozsudek výrokem II. odvolacího soudu, pokud jde o povinnost pátého žalovaného zaplatit tutéž částku a o zamítnutí žaloby do částky 2.053.224,- Kč s příslušenstvím solidárně požadované vůči všem žalovaným, potvrzen. Ve zbylých zejména nákladových výrocích došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a k vrácení věci k dalšímu řízení.

Proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovozoval v něm nesprávné právní posouzení otázky běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku proti žalovaným; žalobce, jako oprávněný k požadování náhrady za zhodnocení stavby čp. 271 v k.ú. J. vydané žalovaným (§ 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd), byl toho názoru, že obecná tříletá promlčecí lhůta (§ 101 obč. zák.) tu počala běžet nikoli již dnem následujícím po notářské registraci dohody o vydání věci (25. 11. 1992), ale až po dodatečném vyčíslení výše zhodnocení poté, co dopisy datovanými 4. 3. 1996 resp. též 26. 3. 1977 vyzval žalované k zaplacení (§ 563 obč. zák.). Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil výrok II. rozsudku odvolacího soudu, případně též na něm závislé výroky, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První dva žalovaní, kteří se vyjádřili k dovolání, navrhli odmítnutí případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání podal žalobce v otevřené lhůtě a prostřednictvím kvalifikované osoby; poté dospěl k závěru, že dovolání je - při konformitě rozsudků nižších instancí – jak přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. (posouzení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem), tak i následně důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. pro nesprávné právní posouzení věci.

Podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody a stanovená postupem uvedeným v § 19a převyšuje náhradu podle § 14 odst. 1 uvedeného zákona, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci (nyní ministerstvu financí) rozdíl mezi stanovenou cenou a náhradou podle § 14 odst. 1. V nyní posuzované věci se oprávněné osoby rozhodly pro vydání věci a vznikla jim povinnost uhradit rozdíl za zhodnocení nemovitosti.

Podle § 19a odst. 3 téhož zákona stanoví tento rozdíl vyčíslený v penězích příslušné ministerstvo s tím, že současně určí lhůtu k jejímu zaplacení; to i v případech, kdy již došlo k vydání nemovitosti.

V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.2.2004, sp.zn. 28 Cdo 1659/2003 (a nejen v něm, též např. i v nálezu Ústavního soudu citovaném samotným odvolacím soudem) se vychází z interpretačního předpokladu, že zákon č. 403/1990 Sb. jako restituční je lex specialis vůči občanskému zákoníku; nemá-li tento zákon v § 10 odst. 3 či v § 19a odst. 3 stanovenu lhůtu pro uplatnění nároku na úhradu za zhodnocení stavby oprávněnými osobami (a oprávnění stanovit tuto lhůtu nebylo ministerstvem využito tak, že by byl výslovně určen den splatnosti), pak je třeba aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku.

V posuzované věci to v intencích shora citovaného judikátu znamená, že obecná tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. počala běžet prvním dnem poté, co byli žalovaní podle § 563 obč. zák. o plnění žalobcem požádáni, tedy po dni 4.3.1996 (resp. po doručení této žádosti či výzvy). Podal-li proto žalobce žalobu vůči všem žalovaným s účinky zahájení řízení dne 2.3.1999, učinil tak v každém případě včas a jeho nárok není (přes námitku vznesenou prvním, třetí a šestým ze žalovaných) promlčen.

Aplikační a interpretační pochybení obou instancí je tím více zarážející, že zejména druhé instanci byla známa relevantní judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu. I když z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, nebo z § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, eventuálně z § 226 o.s.ř., nelze explicitně dovodit nástup precedenčního systému soudního rozhodování, je zcela samozřejmé, že soud nižší instance respektuje v zájmu jednotnosti a předvídatelnosti rozhodování právní názor soudu vyššího stupně. Měl by tak učinit tím spíše, když skutkové okolnosti projednávané věci nevykazují jakékoli distinkce, jež by snad použití již zavedeného způsobu interpretace zpochybňovaly (srov. též kritéria odchylky od konstantní judikatury podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení ve sv. 16 pod č. 163).

Z uvedených důvodů dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil v rozsahu vymezeném ve výroku svého rozsudku soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř.). Rozsah kasace je dán jednak již pravomocně stanovenou povinností k zaplacení (podle všeho v odpovídající výši) podílů podle stavu při vydání věci čtvrté a pátému žalovanému, jakož i skutečností, že druhá žalovaná nabyla věc až následně (nestalo se tak ani při jejím vydání, ani děděním, jež zde má též právní význam) a nemůže být tedy osobou patřící do okruhu podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.

V dalším průběhu řízení, při němž budou soudy nižších instancí i formálně vázány právním názorem dovolacího soudu, bude nárok žalobce posouzen v intencích stávajícího výkladu zejména § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve vztahu k děleně odpovědným žalovaným (zákon solidaritu nestanoví), přičemž východiskem rozhodným pro výši v úvahu přicházejícího plnění bude relevantní znalecký posudek.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. listopadu 2004

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc. , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 30. November 2004