JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 5105/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. K., o zaplacení částky 90.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 128/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2007, č. j. 19 Co 340/2007-61, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 53 C 128/2006-38, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 90.000,- Kč ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, když mu žalobkyně poskytla částku 90.000,- Kč na akontaci při koupi vozidla Š. O. a on jí tuto částku nevrátil. Soud tedy uzavřel, že zde jsou dány důvody pro vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. 19 Co 340/2007-61, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku

o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalobkyni nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému (výrok III.).

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Soud prvního stupně sice přiléhavě zjistil dostatečným způsobem skutkový stav, avšak nevyvodil z něj odpovídající právní závěr. Odvolací soud se především zabýval tím, jaký byl právní důvod poskytnutí částky 90.000,- Kč žalobkyní na akontaci při koupi vozidla Š. O. dne 19. 12. 2003, přičemž dovodil, že žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení, když neuvedla, z jakého důvodu tuto částku žalovanému poskytla, neboť od původního tvrzení, že šlo o půjčku, odstoupila. Pak zde však zbývá pouze bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), a právě z tohoto titulu požadovala žalobkyně po žalovaném uvedenou částku. Žalovaný ovšem v rámci svého odvolání vznesl námitku promlčení v souladu s § 107 obč. zák., podle kterého se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Jestliže tedy žalobkyně u předmětné koupě byla a od počátku věděla, že investuje do cizího majetku, neboť kupní smlouva zcela jednoznačně zněla na žalovaného, pak tato dvouletá promlčecí lhůta uplynula 19. 12. 2005. Byla-li tedy žaloba podána až dne 21. 4. 2006, odvolací soud k námitce promlčení z úřední povinnosti přihlédl a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobkyně zamítl.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.

Podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil v právním posouzení promlčení jejího nároku. Dovolatelka se předně neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby, a nepovažuje tak za rozhodující okamžik, kdy došlo ke koupi předmětného vozidla, u kterého byla přítomna a musela údajně vědět, že investuje do cizího majetku. K tomuto dovolatelka uvádí, že je výlučnou praxí při prodeji vozidla, kdy je současně uzavírána smlouva o finančním leasingu, stejně jako při zápisu v registru silničních vozidel, uvádět jako provozovatele vozidla jediný subjekt. Za této situace pak žalobkyně souhlasila, aby jako nájemce (provozovatel) vozidla byl na kupní (leasingové) smlouvě uveden žalovaný. Navíc odvolací soud podle dovolatelky pominul skutečnost, že se v tomto případě jednalo o pořízení vozidla na leasing, takže v době pořízení vozidla k němu žalovaný neměl vlastnické právo, a nemohlo tedy v této době ani dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Podle dovolatelky je pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Odvolací soud dále nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem, že vozidlo bylo pořízeno ze společných finančních prostředků za účelem jeho společného užívání, a i po dobu společného žití účastníků byly splátky leasingu hrazeny ze společných finančních prostředků. Také v podaném odporu proti platebnímu rozkazu uvádí žalovaný, že automobil zakoupil společně se žalobkyní, což svědčí tomu, že s vozidlem bylo nakládáno jako s věcí společnou a nikoli jako s věcí, která by měla být ve výlučném vlastnictví žalovaného. Z výše uvedeného pak dovolatelka dovozuje, že nelze vázat počátek běhu promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení k okamžiku, kdy bylo vozidlo společně a ze společných prostředků pořízeno, ale k okamžiku, kdy došlo k rozchodu účastníků v únoru 2005, žalovaný si vozidlo ponechal, aniž by žalobkyni zaplatil polovinu zaplacené akontace, a fakticky jí znemožnil užívání tohoto vozu, resp. až k okamžiku, kdy se žalovaný stal vlastníkem vozidla, neboť právě v tento okamžik byly naplněny podmínky pro počátek běhu promlčecí doby. Žaloba tedy nebyla podána po uplynutí dvouleté promlčecí doby, a nemohlo tak dojít k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1

o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzované věci však takové vady shledány nebyly.

Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto případě nestalo.

Není totiž správná úvaha dovolatelky, podle které se skutečně dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.) na straně žalovaného až při rozchodu účastníků, když si žalovaný vozidlo ponechal, nebo až v okamžiku přechodu vlastnického práva na žalovaného po uhrazení leasingových splátek. Odvolací soud správně dovodil, že o vzniku bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) na straně žalovaného musela žalobkyně vědět již v okamžiku pořízení automobilu, když u předmětné koupě (uzavření smlouvy o finančním leasingu) byla a od počátku jí muselo být známo, že investuje do cizího majetku, zněla-li kupní (leasingová) smlouva zcela jednoznačně na žalovaného jako nájemce (provozovatele). Její tvrzení, že automobil byl pořizován společně, nebo odkaz na praxi při uzavírání leasingových smluv nejsou rozhodující za situace, byl-li jako subjekt leasingové smlouvy, na který uhrazením leasingových splátek přechází vlastnické právo, uveden nepochybně jen žalovaný. Úvaha o společném pořízení automobilu a následném vzniku bezdůvodného obohacení okamžikem rozchodu účastníků či přechodu vlastnického práva na žalovaného má pak charakter pouhé domněnky, která vyplývá ze špatného pochopení právních souvislostí jednání žalobkyně, a je zde tedy nutno odkázat na zásadu soukromého práva vigilantibus iura. Podstatou věci je totiž skutečnost, že žalobkyně poskytla uvedenou částku žalovanému na nákup automobilu (právní důvod žalobkyní prokázán nebyl s tím, že původní tvrzení o půjčce vzala žalobkyně zpět) a přitom věděla (musela vědět), že není a nebude vlastníkem ona, neboť není uvedena v leasingové smlouvě ani v registru silničních vozidel. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tak vzniklo již přijetím předmětné částky žalovaným, neboť právě k tomuto okamžiku se otázka vzniku bezdůvodného obohacení upíná, a není rozhodné, kdy na žalovaného přešlo vlastnické právo k automobilu. Od této chvíle (přijetí částky) je pak nutno počítat i běh promlčecí doby pro uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.

Ani tvrzení dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že vozidlo bylo pořízeno ze společných prostředků, neobstojí, neboť odvolací soud měl za prokázané, že předmětnou částku žalobkyně žalovanému poskytla, nicméně vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala právní důvod poskytnutí dané částky, což je plně v souladu s provedeným dokazováním, a žalovaný vznesl námitku promlčení, nemohl žalobě vyhovět. Odvolací soud tedy v tomto ohledu nikterak nepochybil a věc po právní stránce posoudil správně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení

§ 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 1. července 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás