JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 5014/2009

Výkon práv státu (v soukromoprávní oblasti) v rozporu s dobrými mravy

Právní věty

  1. V souzené věci dále nelze přehlédnout, že orgánům veřejné moci (které narozdíl od žalobců disponují odborným personálním zázemím s širším právním vědomím) trvalo ujasnění vlastnických vztahů k předmětné nemovitosti přes deset let, což je ve srovnání se čtyřmi měsíci, které měli dle názoru nalézacího soudu žalobci k odvrácení promlčení žalovaného nároku ve zjevném nepoměru. Navíc závěr nalézacího soudu o počátku běhu (byť objektivní) promlčecí doby v návaznosti na právní moc kolaudačního rozhodnutí dne 1. 2. 2000 (viz č. l. 113) vyznívá zcela lichým způsobem, jestliže rozhodující orgán státní moci doručoval kolaudační rozhodnutí Statutárnímu městu Brnu jako vlastníku předmětné nemovitosti a tím i účastníku řízení, který je v souladu s poučením oprávněn k podání opravného prostředku.

  2. Závěrem dovolací soud připomíná, že institut výkonu práva v rozporu s dobrými mravy nepochybně podléhá principu primátu občana nad státem zakotvenému v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNÚ 367). Proto dochází-li v konkrétních soukromoprávních vztazích ke střetu majetkových práv státu a jednotlivce, je třeba mít vždy na paměti, že jde o zdánlivou rovnost těchto subjektů, zejména zváží-li se předeslaná materiální a personální vybavenost státu, čemuž musí odpovídat i posuzování opodstatněnosti námitky výkonu práv v rozporu s dobrými mravy.

28 Cdo 5014/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. M. J. a b) M. J., zastoupených JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2.247.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 40/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 2. 10. 2008, č. j. 13 Co 400/2007-120, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2008, č.j. 13 Co 400/2007-120, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, č.j. 52 C 40/2003-94, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
A. Předchozí průběh řízení

Žalobci se žalobou ze dne 14. 2. 2003 (podanou dne 17. 2. 2003) domáhali na žalované zaplacení částky ve výši 2.247.960,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. V odůvodnění žaloby uvedli, že se Statutárním městem Brnem - Městskou částí Brno-sever uzavřel žalobce a) dne 2. 3. 2000 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl byt (dále jen „předmětný byt“) v domě č. p. 295, v ulici D. v B., kat. území Č. P. (dále jen „předmětná nemovitost“). Nájemní smlouvou mezi pronajímatelem Statutárním městem Brnem - Městskou částí Brno-sever a nájemcem – žalobcem a) bylo sjednáno, že náklady vynaložené žalobcem a) na rekonstrukci pronajímaného předmětného bytu, na které se žalobce a) dohodl se Statutárním městem Brnem - Městskou částí Brno-sever již v roce 1999, budou žalobci a) započteny na budoucí nájemné. Uvedená nájemní smlouva je však neplatná, neboť vlastníkem předmětné nemovitosti byla žalovaná, která nedala souhlas k rekonstrukci předmětného bytu. Žalovaná se tak na náklady žalobců bezdůvodně obohatila, neboť se její majetek zvětšil o hodnotu předmětného bytu.

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žalobci neměli k rekonstrukci předmětného bytu souhlas vlastníka předmětné nemovitosti, tj. státu a dále vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť objektivní tříletá promlčecí lhůta vyplývající z ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. marně uplynula před podáním žaloby. S přihlédnutím k této skutečnosti navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozhodnutím ze dne 7. 6. 2007, č. j. 52 C 40/2003-94, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nájemní smlouva ze dne 2. 3. 2000 je absolutně neplatná, neboť Statutární město Brno nikdy vlastníkem předmětné nemovitosti nebylo, ani nedisponovalo žádným právem, které by ho opravňovalo k hospodaření s tímto majetkem. V daném případě je zcela nesporné, že žalobci svými investicemi předmětnou nemovitost zhodnotili, čímž bylo založeno jejich právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v rozdílu mezi hodnotou předmětné nemovitosti před rekonstrukcí a po jejím ukončení. Námitku promlčení však soud posoudil jako důvodnou, neboť tříletá promlčecí doba, která začala běžet nejpozději dnem po právní moci kolaudačního rozhodnutí o půdní vestavbě, tedy 1. 2. 2000, marně uplynula, byla-li žaloba podána u soudu až dne 17. 2. 2003. Soud prvního stupně neshledal uplatnění námitky promlčení ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná neměla přímý ani nepřímý úmysl žalobce poškodit, přičemž ověření si toho, kdo je vlastníkem předmětné nemovitosti, bylo na žalobcích jako investorech.

K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 13 Co 400/2007-120, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že právo hospodařit s předmětnou nemovitostí příslušelo v rozhodné době Statutárnímu městu Brnu, které v tomto směru nepřeneslo svou působnost na městskou část. Statutární město Brno nedalo souhlas k rekonstrukci předmětného bytu a ani nemělo vědomost o investicích žalobců do tohoto majetku, tudíž nemohl být na jeho straně ani úmysl se na úkor žalobců obohatit, což by zakládalo delší promlčecí lhůtu. V uplatnění promlčení nelze spatřovat ani rozpor s dobrými mravy, neboť nelze dovodit, že by žalovaná uplatněním této námitky nesledovala výkon práva.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřovali v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedli vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a současně i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítli, že:

a) odvolací soud nesprávně právně zhodnotil důvodnost vznesené námitky promlčení, neboť na právo uplatněné žalobci se vztahuje prodloužená promlčecí doba stanovená pro úmyslné bezdůvodné obohacení,

b) odvolací soud nesprávně právně zhodnotil vznesenou námitku promlčení, neboť uvedl, že není v rozporu s dobrými mravy.

Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že na její straně nikdy nebyl jakýkoliv přímý či nepřímý úmysl poškodit žalobce, tudíž se nemůže jednat o prodlouženou desetiletou objektivní promlčecí lhůtu a dále se ani nemůže jednat o rozpor s dobrými mravy, neboť žalobci se dozvěděli o pravém stavu vlastnictví k předmětné nemovitosti do které investovali nejpozději v říjnu 2002, měli tedy dostatek času k tomu, aby vyhledali právní pomoc a obrátili se svým nárokem na soud včas.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří­pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) popřípadě řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000).

Žalobci uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejich názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:

1)

1) Jaká je působnost Statutárního města Brna - Městské části Brno-sever a jiných orgánů při výkonu práv vlastníka a správy předmětné nemovitosti?

V dovolacím řízení se uplatňuje jako prioritní dispoziční zásada, podle níž rozsah a obsah dovolání určuje dovolatel. Ten je také oprávněn nakládat řízením (jeho předmětem), a soudu nepřísluší, aby meze řízení vytyčené tím, kdo řízením disponuje jako dovolatel překračoval, pokud zákon nestanoví jinak a neumožní tak soudu činnost z úřední povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2054/97). Dovolací soud vázán rozsahem dovolání konstatuje, že posouzení otázky, působnosti Statutárního města Brna - Městské části Brno-sever a jiných orgánů při výkonu práv vlastníka a správy předmětné nemovitosti, se nemůže promítnout do poměru účastníků ve věci samé, neboť žalobci se domáhají bezdůvodného obohacení na základě nájemní smlouvy, jejíž neplatnost je mezi stranami nesporná. Nemůže se tedy jednat o otázku zásadního právního významu a dovolací soud její projednání nepřipustil.

2) Je výkon práva vznést námitku promlčení v souzené věci v rozporu s dobrými mravy?

Dovolání k této otázce je přípustné, neboť dovolací soud shledal, že odvolací soud při jejím řešení postupoval v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

D. Důvodnost

Dovolání je důvodné.

1. Dle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“

2. Ústavní soud již v nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNÚ 45), uvedl, že [u]stanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Dovolací soud připomíná, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Pro posouzení odepření účinků vznesené námitky promlčení, z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy, jsou proto rozhodující individuální okolnosti, za nichž byla námitka promlčení uplatněna (opět srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95).

3. Dovolací soud předně konstatuje, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud možný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy redukoval na situaci, kdy by žalovaná sledovala poškození žalobců, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu právní normy by bylo vedlejší. Odvolací soud totiž přehlíží, že výkon práva za účelem poškození jiného je sice jedním nikoliv však jediným případem, který může zakládat výkon práv v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Rozpor s dobrými mravy může být dán i tehdy, pokud zdravotní, sociální či ekonomická situace povinného je taková, že by výkonem práva docházelo k závažnému ohrožení privilegovanějšího právem chráněného zájmu na straně povinného, kupříkladu jeho schopnosti uspokojovat některou ze svých základních životních potřeb (např. bytové potřeby, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1359/2005). Případem tzv. šikanózního výkonu práva může být rovněž i vymáhání smluvní pokuty, pokud „dlužník porušil povinnost platit včas dohodnuté splátky úvěru jen proto, že mu věřitel znemožnil nakládat s peněžními prostředky uloženými na účtech, které pro dlužníka vedl“ (srov. rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 16. 6. 2003, č. j. 113 C 89/2002-106, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2005) – tedy situace, kdy oprávněný sám svým chováním napomohl nebo zcela založil své oprávnění na úkor druhého. Vzhledem k převzetí institutu dobrých mravů z rakousko-německé právní tradice, je však nutné zohlednit, že ani tzv. šikanózní výkon práva zastoupený všemi výše uvedenými příklady nevyčerpává veškeré případy výkonu práv v rozporu s dobrými mravy (srov. Säcker, F. J. Bürgerliches Gesetzbuch. München Kommentar. Algemeine Teil. 3. Auflage. München : C.H. Beck, 1993. s. 1130 a násl. a s. 1752 a násl.) a že výkon práva v rozporu s dobrými mravy je věcí individuálního posouzení, jak již bylo předesláno.

4. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že v souzené věci není s přihlédnutím k obsahu spisu vyloučeno, že mimořádné okolnosti, které by založily závěr o vznesení námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, skutečně nastaly. Žalobci v řízení tvrdili (viz odvolání na č. l. 96-97), že celý spor vznikl za specifických okolností, kdy Statutární město Brno a příslušný stavební úřad jednaly při přípravě i v průběhu realizace stavebních investic zcela ve shodě a založily tak dobrou víru žalobců ohledně vlastnictví předmětné nemovitosti. Žalobci dále tvrdili, že ani zápis v katastru nemovitostí v podobě „ČR – Statutární město Brno“ neumožňoval jasný výklad ohledně vlastnických práv k předmětné nemovitosti, a rovněž namítali, že žalovaná zůstala po dobu realizace stavebních investic nečinná, ač o probíhající stavbě věděla, a ve věci jednala až po dokončení stavební investice. Ve všech případech se přitom nepochybně jednalo o tvrzení, se kterými se měly soudy nižších stupňů vypořádat a případně provést dokazování za účelem jejich verifikace, neboť taková zjištění mohla bezesporu ovlivnit úvahy soudu při řešení otázky, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. V souzené věci dále nelze přehlédnout, že orgánům veřejné moci (které narozdíl od žalobců disponují odborným personálním zázemím s širším právním vědomím) trvalo ujasnění vlastnických vztahů k předmětné nemovitosti přes deset let (viz žádost Úřadu městské části Brno ze dne 19. 6. 1991 na č. l. 66, jakož i další písemnosti na č.l. 64-76), což je ve srovnání se čtyřmi měsíci, které měli dle názoru nalézacího soudu žalobci k odvrácení promlčení žalovaného nároku ve zjevném nepoměru. Navíc závěr nalézacího soudu o počátku běhu (byť objektivní) promlčecí doby v návaznosti na právní moc kolaudačního rozhodnutí dne 1. 2. 2000 (viz č. l. 113) vyznívá zcela lichým způsobem, jestliže rozhodující orgán státní moci doručoval kolaudační rozhodnutí Statutárnímu městu Brnu jako vlastníku předmětné nemovitosti a tím i účastníku řízení, který je v souladu s poučením oprávněn k podání opravného prostředku. Konečně je třeba se vypořádat i s výsledkem sporu, totiž že hodnota investice žalobců do nemovitosti, v podobě rekonstrukce pronajímaného bytu a tedy i výše újmy, jaká by žalobcům vznikla v důsledku účinků námitky promlčení by rovněž neproporcionálně zatížila žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006), zejména zváží-li se, že žalobcům nezbylo k předmětnému bytu ani nájemní či jiné užívací právo, což lze korigovat právě námitkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, která slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti zákona (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 1998, sp. zn. II. ÚS 337/97). Závěrem dovolací soud připomíná, že institut výkonu práva v rozporu s dobrými mravy nepochybně podléhá principu primátu občana nad státem zakotvenému v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNÚ 367). Proto dochází-li v konkrétních soukromoprávních vztazích ke střetu majetkových práv státu a jednotlivce, je třeba mít vždy na paměti, že jde o zdánlivou rovnost těchto subjektů, zejména zváží-li se předeslaná materiální a personální vybavenost státu, čemuž musí odpovídat i posuzování opodstatněnosti námitky výkonu práv v rozporu s dobrými mravy. Zcela na závěr dovolací soud uvádí, že úkolem soudců v podmínkách materiálního právního státu je nalézání řešení, které by zajišťovalo realizaci práv účastníků sporu a není-li to možné, rozhodnout v souladu s ideou spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09).

S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavřel, že se odvolací soud v řízení nevypořádal se všemi argumenty žalobců k námitce rozporu s dobrými mravy, čímž vznikla pochybnost ohledně správnosti posouzení otázky vznesení námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a ve svých důsledcích staví žalobce do situace, kdy svá práva, která jsou jinak nepopiratelná, nemohou uplatnit. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je neúplný a tudíž nesprávný, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí obdobně i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud současně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. září 2010

JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu

Vydáno: 08. September 2010
Vloženo: 25. January 2011