JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 4847/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) S. H., b) R. V., c) E. H., žalobci a) a c) zastoupeni JUDr. E. H., advokátkou v P., proti žalovanému Č. r. – M. f., o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 168/2003, o dovolání žalobců a) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č. j. 19 Co 208/2007-80, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č. j. 19 Co 208/2007-80, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2006, č. j. 12 C 168/2003-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve vztahu k žalobcům a), c) potvrzen rozsudek Obvodního osudu pro Prahu l ze dne 25. 7. 2006, č.j. 12 C 168/2003-44, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit všem třem žalobcům finanční náhradu za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Žalobce a) požadoval zaplacení částky 500.000,- Kč, žalobkyně c) požadovala zaplacení částky 1.000.000,- Kč.

Předmětem řízení byla žaloba S. H., J. V. (žalobkyně b/) a E. H. o finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tyto nemovitosti (dříve továrnu na plst T. v Ú.) koupili jejich právní předchůdci, jako společníci veřejné obchodní společnosti, E. J. a J. J. Stalo se tak na základě smlouvy trhové ze dne 8. 3. 1940. Tato smlouva byla sjednána za stranu prodávající správcem továrny G. N. poté, co byl majetek zabaven původním vlastníkům jako židovský podle protektorátního nařízení ze dne 21. 6. 1939. Podle blíže neurčené poznámky v pozemkové knize byl po válce učiněn pokus o zákonný postup podle zákona č. 128/1946 Sb. (soudní prohlášení neplatnosti majetkoprávního jednání za okupace). Na základě výměru ministerstva průmyslu ze dne 15. 10. 1949 byla továrna ve vlastnictví E. a. J. J. podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb. znárodněna.

Žalobci H. a V. neuspěli s nárokem na vydání pozemků, které byly součástí továrního areálu, uplatněným proti Technickým službám města Ú. Nižší instance, v odvolacím řízení pak Krajský soud v Hradci Králové pod sp. zn. 13 Co 683/94, nevyhověly restitučnímu nároku. Odvolací soud připustil, že znárodňovací proces k továrně byl dovršen v rozporu s právními předpisy (§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona o mimosoudních rehabilitacích). Restituční nárok však podle něj nemohl být dán již proto, že předmětné pozemky byly po odnětí věcí státem zastavěny (§ 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích). Finanční náhrada, o níž žádaly stát M. H. (v mezidobí zemřelá, první dva žalobci jsou jejími dědici) a E. H., byla státem odmítnuta z důvodu, že E. aj. J. nabyli majetek v důsledku rasové perzekuce předchozích vlastníků. V podstatě stejný právní názor na věc přijaly i obě nižší instance, žádané o rozhodnutí o finanční náhradě podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci S. H. a E. H. dovolání. Dovodili v něm jeho přípustnost pro otázku zásadního právního významu rozsudku odvolací instance; tomuto soudu pak přičítali nesprávné právní posouzení věci. Tvrdili, že si odvolací soud nesprávně vyložil rozhodné ustanovení § 1 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Právní předchůdci žalobců nezískali předmětný majetek v důsledku rasové perzekuce. Bylo by paradoxní, kdyby měl být převod majetku kupní smlouvou překážkou restituce, aniž byl shledán neplatným podle zákona č. 128/1946 Sb. Finanční náhrada je navíc žádána jen za část pozemků (vložka č. 1640), ostatní nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. již byly vůči žalobcům zcela uspokojeny.

Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil, setrval na svém dosavadním právním názoru a žádal, aby dovolání nebylo vyhověno.

Žalobci a/, c/ podali dovolání včas a jsou zastoupeni advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k oběma žalobcům, připadala v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. V případě kladné odpovědi na otázku přípustnosti dovolání pak mohl být zkoumán dovolací důvod, uplatněný podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).

Dovolání je přípustné i důvodné.

Podle § 1 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze tohoto zákona použít pro případy, kdy byl majetek získán v době nesvobody osobami státně nespolehlivými nebo v důsledku rasové perzekuce.

Nejvyšší soud již dříve dovodil, nemalou měrou také v důsledku právních názorů Ústavního soudu, že termín rasová perzekuce zahrnuje především ta jednání, která byla za nacistické okupace spáchána jako bezprostřední důsledek holocaustu. Okolnosti rasové perzekuce v každém konkrétním případě musí být náležitě zjištěny podle tvrzení a návazných důkazů, provedených v restituční věci (viz rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 244/2005, ale též nálezy ÚS sp. zn. III. ÚS 107/04, II. ÚS 415/97).

Nižší instance se však výše citovaným ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích náležitě neřídily a nedospěly k takové jeho interpretaci, která by měla oprávněně vést k závěru pro oba žalobce nepříznivému.

K rasové perzekuci nepochybně došlo ještě předtím, než byl majetek na právní předchůdce žalobců převeden. Samotný převod majetku jeho správcem na E. a J. J., realizovaný kupní smlouvou ze dne 8. 3. 1940, však nemůže znamenat bez dalšího, že by mělo jít o získání majetku v důsledku rasové perzekuce. Skutkovými okolnostmi, jež by blíže objasnily motivy uzavření kupní smlouvy (a ty nemusely být jen negativní, viz následující odstavec), se nižší instance blíže nezabývaly, resp. je ani nezjistily. Odvolací soud také – a podobně argumentoval již předtím i soud prvního stupně – vnesl do svých úvah o rasové perzekuci jako „objektivní kategorii“ i zákon č. 128/1946 Sb., aniž by náležitě akcentoval, že o neplatnosti právních jednání za nacistické okupace se rozhodovalo teprve ve zvlášť zákonem upraveném soudním řízení.

E. a J. J. navíc zjevně nebyli osobami státně nespolehlivými. Kdyby tomu tak bylo, došlo by v období od roku 1945 ke konfiskaci továrny podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Nestalo se tak, naopak podle potvrzení ze dne 6. 4. 1951 (M. M., n.p., odborová organizace) paní E. J. „byla v našem závodě činna od roku 1934 do roku 1948 a úspěšně spolupracovala ve vedení závodu ke všeobecné spokojenosti všeho osazenstva“.

Žalobcům svědčí status oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud již v předchozí věci o vydání pozemků dovodil, že znárodnění – ostatně podle zákona č. 114/1948 Sb. z pohledu restitucí kvalifikované jako zneužití komunistické moci – založilo pro žalobce právní titul podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o mimosoudních rehabilitacích. Lze tedy uzavřít, že žalobcům a/, c/ náleží postavení oprávněných osob i v řízení o finanční náhradu.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. byla naplněna pro rozpor pro věc určující právní otázky s hmotným právem. Dovolací důvod byl dán podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud neposoudil věc správně po právní stránce. Poněvadž se shodného pochybení dopustil i soud prvního stupně, dovolací soud zrušil oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).

Soud prvního stupně, který je stejně jako soud odvolací vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 243c odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.), rozhodne v dalším řízení o věci též o nákladech řízení o dovolání (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu

28 Cdo 4847/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) S. H., b) R. V., c) E. H., žalobci a) a c) zastoupeni advokátkou, proti žalovanému České republice – Ministerstvu financí, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 168/2003, o dovolání žalobců a) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č.j. 19 Co 208/2007-80, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č.j. 19 Co 208/2007-80, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2006, č.j. 12 C 168/2003-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení, a to ve vztahu mezi žalobci a), c) a žalovaným. Tímto se doplňuje výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2009, č.j. 28 Cdo 4847/2008-97.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku rozsudku Nejvyššího soudu, jak je citován i ve výroku nynějšího opravného usnesení, nebylo zohledněno, že se v řízení před vyššími instancemi včetně dovolací jednalo již jen o nárocích žalobců a) a c), kteří napadali rozsudek soudu prvního stupně opravnými prostředky. Jen tito žalobci mohou dále uplatňovat svůj nárok po zrušení rozsudků obou nižších instancí Nejvyšším soudem.

Poněvadž toto vymezení nebylo součástí výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 25.2.2009, vydává Nejvyšší soud opravné usnesení, kterým výrok svého rozsudku náležitým způsobem doplňuje (§ 164 o.s.ř.). Veškeré věcné i procesní důvody, jež vedly k vydání již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, tedy nemohou být účinné vůči žalobci b) R. V.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. dubna 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. February 2009