JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 484/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. V. F., a 2. D. F., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 992/2000, vydanému v právní věci vedeno u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 11 C 2105/91 (žalobkyně Mgr. H. V., zastoupené JUDr. J. D., proti žalovaným V. F., a D. F., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolacím soudem je toto dovolání dovolatelů V. F., a D. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 992/2000 (potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 28. 8. 2000, č.j. 11 C 2103/91-208) projednáváno opětovně v důsledku zrušujícího nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 11. 2005, I. ÚS 175/04. Tímto nálezem Ústavního soudu ČR bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2004, 28 Cdo 2239/2002, jímž byla dovolání dovolatelů odmítnuta jako opožděně podaná.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 11. 2005, I ÚS 175/04, bylo sice uvedeno, že „pokud Nejvyšší soud ČR rozhodl, že se v této věci aplikuje původní jednoměsíční lhůta k podání dovolání (podle § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), učinil tak plně v rámci své pravomoci nejvyšší soudní instance, interpretující pod ústavní právo“; Ústavní soud měl však za to, že dovolací soud nepřihlédl dostatečně při používání procesních norem k ústavně právním principům, pokud odmítl vztahovat poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje stará procesní úprava, resp. pokud absenci takového poučení nevzal v úvahu a nevyložil ji ve prospěch dovolatelů“. Ústavní soud také uváděl, že „nastíněné úvahy nejsou zpochybněny tím, že stěžovatel, sám právník, byl zastoupen advokátem, rovněž tedy osobou zvláště kvalifikovaně práva znalou, a že tedy advokát mohl postupovat v souladu s tehdy platnou úpravou a podat dovolání včas“; podle názoru Ústavního soudu nelze však klást ani na advokáty takové nároky, jestliže též obecné soudy chybují ve správné aplikaci intertemporálních ustanovení“.

Ústavní soud ČR dalším výrokem svého nálezu z 29. 11. 2005, I. ÚS 175/04, odmítl návrh na zrušení i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 992/2000, rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 11 C 2105/91, a usnesení Okresního soudu v Děčíně z 11. 9. 2000, sp. zn. 11 C 2105/91. Ústavní soud ČR považoval za potřebné poukázat na podrobný a přesvědčivě odůvodněný rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 11 C 2105/91). Okresní soud v Děčíně rovněž správně při řešení daného případu odpovědně pracoval s relevantní judikaturou Ústavního soudu ČR, zejména ve vztahu k jedné ze stěžejních námitek stěžovatelů V. F. a D. F., přiléhavě interpretoval závěry Ústavního soudu ČR vyjádřené v nálezu Pl. ÚS 15/98 (uveřejněnému pod č. 83/1999 Sb.), týkající se ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. zejména strany 21 až 24 napadeného rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 11 C 2105/91). Rovněž otázkami, týkajícími se naplnění pojmu oprávněných a povinných osob, se soud řádně zabýval a jeho závěry lze stěží úspěšně zpochybňovat také v tom, že katastrální úřad zapsal vlastnické právo ve prospěch účastnice řízení pouze na základě pravomocných rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího (nevyčkal rozhodnutí soudu dovolacího); v tom lze stěží spatřovat protiústavnost“.

Vzhledem k tomu, že ohledně rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 992/2000, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 11 C 2105/91, neshledal Ústavní soud ČR ústavní stížnost V. F. a D. F. opodstatněnou, uváděl Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu, že „bude nyní na Nejvyšším soudu, aby zvážil, zda není jejich dovolání nepřípustné z jiných důvodů než pro opožděnost, a aby pak volil další postup“.

V daném případě bylo rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 28. 8. 2000, č.j. 11 C 2105/91-208, žalovaným V. F. a D. F. uloženo uzavřít se žalobcem prof. Dr. E. G. (s nímž bylo nadále v řízení jednáno po smrti druhé původní žalobkyně Ing. M. G., zemřelé 23. 4. 1996, jako s jejím dědicem) dohodu o vydání domu čp. 60 i pozemků parc. č. 138 (o výměře 81 m2), parc. č. 639/2 (o výměře 240 m2) a parc. č. 639/3 (o výměře 1665 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 307 pro obec K. a katastrální území F. Co do zbytku žalobního nároku byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na úhradu nákladů řízení 13.513,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že z dokazování provedeného v tomto řízení vyplynulo, že žalobci získali dům čp. 60 v K. v rozporu s platnými předpisy a také na základě protiprávního zvýhodnění, a obdobně získali žalovaní do osobního užívání také v žalobě uváděné pozemky. Jen ohledně pozemku parc. č. 639/1 v katastrálním území F. byl soud prvního stupně toho názoru, že tento pozemek nebyl předmětem rozhodnutí příslušného správního orgánu o osobním užívání žalovaných; proto ohledně tohoto pozemku nebylo žalobě žalobců vyhověno.

O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 28. 8. 2000, č.j. 11 C 2105/91-208, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 9. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 992/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že dohodu o vydání nemovitostí jsou žalovaní povinni uzavřít s Mgr. H. V. (jako s právní nástupkyní v průběhu řízení dne 23. 10. 2000 zemřelého žalobce prof. Dr. E. G., jehož je dědičkou); vůči této žalobkyni bylo také žalovaným uloženo zaplatit jí náklady řízení před soudem prvního stupně. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit žalobkyni Mgr. H. V. společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení odvolacího 3.369,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem svého rozsudku odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozsudku z 9. 5. 2002.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části a řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že v průběhu řízení zemřel i původní žalobce prof. Dr. E. G. a odvolací soud jednal i v odvolacím řízení s dcerou tohoto zůstavitele Mgr. H. V., která se jako dědička stala právní nástupkyni tohoto dřívějšího žalobce.

Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dřívějšími spoluvlastníky žalobci uváděných nemovitostí byli manželé E. a M. G., kteří je získali koupí (žalovanými v řízení tvrzená neplatnost této koupě nebyla v řízení doložena). Spoluvlastnice Ing. M. G. v roce 1968 emigrovala a byla odsouzena pro tehdy trestný čin opuštění republiky a v trestním řízení soudním bylo vysloveno i propadnutí jejího majetku. Tím zaniklo ze zákona bezpodílové spoluvlastnictví manželů G. a do práv Ing. M. G. tehdy vstoupil stát. Finanční odbor bývalého Okresního národního výboru v D. podal návrh na vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů G. a dosáhl vydání rozsudku, podle něhož mu byla přikázána celá nemovitost v K., kterou pak stát – Okresní národní výbor v D. smlouvou z 11. 6. 1976 prodal JUDr. V. F. V roce 1990 byl zrušen rozsudek o propadnutí majetku Ing. M. G. Následně byla povolená obnova řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů G. a řízení v této právní věci bylo Okresním soudem v Děčíně pravomocně zastaveno, když navrhovatel prof. Dr. G. vzal návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zpět.

Také odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně v této restituční právní věci, že žalovaní JUDr. V. F. a D. F. získali nemovitosti, uvedené v žalobě, poté, když žalovaný JUDr. V. F. (jako tehdejší vedoucí odboru státní správy Úřadu předsednictva vlády a tehdejší funkcionář KSČ) získal příslib od předsedy bývalého Okresního národního výboru v D. o převedení nemovitostí na něj, a proto tyto nemovitosti nebyly nabídnuty ke koupi žádnému jinému zájemci a došlo k urychlenému převedení nemovitostí na žalované. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Žalovanými uplatněnému návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno proto, že odvolací soud měl za to, že v jeho rozsudku není řešena právní otázka zásadního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 12. 6. 2002 (stejně jako advokátu, který zastupoval v řízení žalobkyni) a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Děčíně dne 6. 8. 2002.

Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože tímto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; toto rozhodnutí se totiž zabývalo otázkou, zda je soud oprávněn uložit katastrálnímu úřadu povinnost vložit do katastru nemovitostí vlastnické právo pro nežijící osoby a zda je přípustné provádět úpravy pravomocného soudního výroku obsahujícího text dohody o vydání věcí. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale také, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelé poukazovali ve svém dovolání především na to, co uplatňovali ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to, že přikázání věcí za náhradu netvoří restituční skutkovou podstatu, a dále, že v řízení nebylo prokázáno, že by přikázání majetku prof. Dr. E. G. státu bylo v přímé souvislosti se skutečnostmi uvedenými v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., takže žalobce E. G. nebyl (za svou osobu a ve své věci) oprávněnou osobou a posléze že nebylo prokázáno, že žalovaní nabyli spornou věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění; dovolatelé také namítali, že pozemky, k nimž měli žalovaní k 1. 4. 1991 právo užívání, dnem 1. 1. 1992 ze zákona připadly do vlastnictví žalovaných, takže nejsou povinni je vydat. Dovolatelé zdůrazňovali, že s těmito jejich odvolacími námitkami se odvolací soud nevypořádal.

Dovolatelé vytýkali dále, že odvolací soud neprovedl změnu ve výroku rozsudku, ačkoli bylo známo, že žalobce E. G. před vyhlášením rozsudku zemřel, takže zanikla jeho procesní, ale i hmotněprávní způsobilost být nositelem práv a povinností; účastníky řízení před katastrálním úřadem mohou být pouze žijící osoby.

Dovolatelé zdůrazňovali rovněž, že nabyli vlastnictví pozemků ze zákona od státu, který byl do 31. 12. 1991 jejich vlastníkem, zatím co žalovaní je měli do té doby v osobním užívání, takže uložení povinnosti, aby žalovaní tyto pozemky vydali nežijícímu prof. Dr. E. G. je v rozporu s ustanovením § 872 odst. 4 občanského zákoníku.

Dovolatelé byli také toho názoru, že původní žalobkyně M. G. byla oprávněnou osobou podle ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb., zatím co statut oprávněné osoby u E. G. nebyl v řízení u soudů obou stupňů prokázán.

Dovolatelé jsou přesvědčeni, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo vůbec prokázáno, že by žalovaní byli při nabytí nemovitostí smlouvou z 11. 6. 1976 protiprávně zvýhodněni.

Při posuzování tohoto dovolání byl dovolací soud co do včasnosti podaného dovolání vázán právním názorem Ústavního soudu ČR, vysloveným v jeho zrušovacím nálezu z 29. 11. 2005, I ÚS 175/04, takže bylo nutno toto dovolání pokládat za včas podané.

Šlo o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v věci. Ve smyslu ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. (podle něhož dovolání proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná podle dosavadních předpisů) bylo třeba přípustnost tohoto dovolání posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Podle tohoto ustanovení nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníků řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku (jako tomu bylo i v daném případě), je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/96, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu“ je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a v případě jejich úmrtí pak osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona i fyzické osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění za okolností uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

„Rozpor s tehdy platnými předpisy“ je tu třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/).

Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že byl-li právní úkon uzavřen organizací, spravující národní majetek, v rozporu s pokyny obsaženými ve směrnicích, vydaných Ministerstvem financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, nebylo možné vyloučit (vzhledem k okolnostem konkrétního případu) rozpor takového právního úkonu se zájmy společnosti (§ 39 občanského zákoníku).

Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě stojící na pozemku, za podmínek uvedených v ustanovení 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. k tomu Pl. ÚS 15/98 Ústavního soudu ČR – viz č. 83/1999 Sb.).

Katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru nemovitostí zapsáno, z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá (srov. č. 44/2000-II., Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K výkladu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ohledně dovolacího důvodu, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy zakládají-li některý z důvodů uvedených v § 241 odst. 2 občanského soudního řádu (pod písm. a/ až c/ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěné podstatné skutečnosti, které bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývají; musí jít o zjištění právně významná.

O vadu v řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil už v průběhu řízení (např. znemožněním účasti na jednání účastníku řízení kupř. nesprávným obesláním k jednání u soudu) a nikoli až při rozhodování soudu (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i z citovaných uveřejněných právních závěrů Ústavního soudu ČR nebylo možné v daném případě přesvědčivě dovodit, že by rozsudek odvolacího soudu z 9. 5. 2002 (sp. zn. 9 Co 992/2000 Krajského soudu v Ústí nad Labem) byl rozhodnutím, jež by se „odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech“ (jak ohledně právních rozhodnutí zásadního významu předpokládalo již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněné pod č. 19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Při úvaze dovolacího soudu o přípustnosti dovolání dovolatelů v daném případě musel dovolací soud brát v úvahu i některé závěry ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 11. 2005, I. ÚS 175/04, který byl vydán k ústavní stížnosti, podané v této právní věci, pokud se Ústavní soud ČR vyjadřoval k rozhodnutím vydaným soudy obou stupňů v této právní věci. Ohledně odvolacím soudem potvrzeného rozsudku soudu prvního stupně (i rozsudku odvolacího soudu) Ústavní soud ČR uváděl: „Ústavní soud považuje za potřebné poukázat na podrobný a přesvědčivě odůvodněný rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 8. 2000, č.j. 11 C 2105/91-208). Okresní soud tu při řešení daného případu správně a odpovědně pracoval s relevantní judikaturou Ústavního soudu ČR, zejména přiléhavě interpretoval závěry Ústavního soudu ČR, vyjádřené v nálezu Pl. ÚS 15/98 (viz Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, nález č. 48, publikovaný i pod č. 83/1999 Sb.), týkající se ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Rovněž otázkami týkajícími se naplnění pojmu oprávněných a povinných osob se soud řádně zabýval a jeho závěry lze stěží úspěšně zpochybňovat; také v tom, že katastrální úřad zapsal vlastnické právo k předmětným nemovitostem ve prospěch Mgr. H. V. pouze na základě pravomocných rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu (a nevyčkal rozhodnutí soudu dovolacího) lze stěží spatřovat postup protiústavní“.

Dovolací soud si také musel povšimnout ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 11. 2005 uvedeného výkladového závěr tohoto soudu, že totiž „upřednostňuje materiální pojetí právního řádu a interpretace právních předpisů, pokud jde o tzv. restituční problematiku; restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky vzniklých majetkových i jiných křivd; stát a jeho orgány jsou povinny vycházet ze speciální úpravy restitučních zákonů, nelpět na ryze formalistickém přístupu k nim a postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Jsou-li např. k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní musí zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní. Zákon a jeho ustanovení je třeba interpretovat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Pokud obecné soudy postupují v souladu s těmito vyloženými zásadami, lze stěží dovozovat, že by porušily ústavně zaručené právo, ať již osob oprávněných či povinných v konkrétní rozhodované věci“.

Dovolací soud proto nedospěl k výslednému závěru, že by tu byla dána přípustnost u dovolání dovolatelů podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), tedy že by tu bylo možné rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, posoudit jako rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, zejména v tom smyslu, že by tu šlo o rozhodnutí „odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech“ (srov. již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19 ve svazku 4).

Dovolací soud proto přikročil k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyni v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. dubna 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 18. April 2006