JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 484/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce O. d., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 39.183,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 11/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, č. j. 21 Co 297/2003-71, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, č. j. 21 Co 297/2003-71, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 5. 2003, č. j. 47 C 11/2002-57, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze přes odvolání žalobce potvrdil rozsudkem výše označeným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (též výše identifikovaný), kterým byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku celkem 39.183,75 Kč s příslušenstvím (tím byl úrok z prodlení, výchozí částka zahrnovala i smluvní pokutu). Žalobce byl postupně zavázán nahradit náklady řízení, vzniklé žalovanému před soudy obou stupňů.

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla 6. 3. 2001 platně sjednána smlouva o nájmu nebytových prostor. Lze-li dovodit z odůvodnění obou instancí, pak byl přijat i závěr o platném odstoupení žalovaného od smlouvy dne 12. 4. 2001 (došlo-li k němu faxem, pak lze aplikovat § 40 odst. 4 občanského zákoníku – dále „o. z.“). K odstoupení ovšem došlo, jak též podle všeho nezpochybňováno, v čase, s nímž byla podle článku VIII.3 smlouvy spojena povinnost nájemce, tedy žalovaného, zaplatit žalobci „odstupné“ ve výši sjednaného nájemného, tj. v částce 34.500,- Kč.

Jádrem vůči žalobě zamítavé argumentace obou instancí se však stala pasáž v článku VII. nájemní smlouvy, podle níž mělo být nájemné (včetně režijního paušálu, dohromady 34.500,- Kč) splatné bezhotovostně na účet pronajímatele, a to „na základě faktury, kterou pronajímatel vystaví do 10 dnů po skončení nájmu“. Soudy obou instancí dovodily, že takto fakturováno, a to ani ve sjednané lhůtě, nebylo; žalobce totiž fakturoval postupně částky dvakrát 10 tis. Kč a jednou 14.500,- Kč, v součtu 34.500,- Kč, přičemž se tak stalo ve dnech 23. 4. a dvakrát 26. 4. 2001. Částky byly označeny ve fakturách jako „stornopoplatky“. Soud prvního stupně na tomto skutkovém základě uzavřel, že žalobce smluvenou fakturu „doposud“ nevystavil, nárok mu tedy nevznikl; odvolací soud tento závěr podepřel argumentací, že splatnost nájemného byla dohodnuta „zcela určitým způsobem“ a ten nebyl dodržen.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že nedodržení lhůty 10 dnů k fakturaci, podle vzniklého stavu po odstoupení od smlouvy, nemohlo být spojeno s důsledkem nemožnosti vystavit fakturu později. Splatnost dluhu tu každopádně nastala ve smyslu § 563 o. z. prvního dne poté, co byl dlužník věřitelem o plnění požádán. Výše součtu fakturovaných částek odpovídala závazku dlužníka. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Při shodě rozsudků obou nižších instancí a předchozí kasaci odvolacím soudem jen z důvodu doplnění dokazování přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí.

Dovolání je přípustné.

Lpění obou nižších instancí na odlišení termínů nájemné a stornopoplatky (případně odstupné, podle znění smlouvy) se jeví ve světle zjištěných skutečností jako nadbytečně formalistické. Není důvodu – jak dovozuje odvolací soud – aby žalobce vystavil další fakturu na nájemné, když navíc nájem nebyl realizován a dlužná částka podle smlouvy byla, byť v součtu tří faktur, vyúčtována. Také lhůtu k vystavení faktur v délce 10 dnů nelze považovat za lhůtu vyjadřující splatnost dluhu; jde o lhůtu svou povahou pořádkovou a splatnost dluhu se mohla řídit buď datem splatnosti na faktuře, nebo obecnými ustanoveními o. z.

Pak ovšem nutno dovodit, že žalovaný měl reagovat na fakturaci a pokud se tak nestalo, ocitl se v prodlení s eventualitou příslušných následků smluvních i zákonných.

Úvahy soudů obou nižších stupňů nelze ale zcela opomenout v tom ohledu, že by mělo být zváženo, zda požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení a smluvní pokuty není, třeba jen zčásti, výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.); kdyby šlo o obchodní věc, bylo by výstižnější hovořit o porušení zásad poctivého – či lépe přehledného a jasného – obchodního styku. Žalobce totiž svou rozdělenou a co do označení nároku nepřesnou fakturací spolupůsobil při vzniků komplikací, jež poté mezi smluvními partnery nastaly. Při úvahách o dobrých mravech ovšem nelze v žádném případě opomenout, že žalovanému muselo být zřejmo, že částku 34.500,- Kč požaduje žalobce poprávu - a tato mohla být zaplacena (nehledě na to, že již předem měla být, podle článku VI. smlouvy, složena do 9. 4. 2001 jistota odpovídající 100% nájemného a paušálu).

V dalším průběhu řízení proto i zúčastněné strany zváží, zda sporné položky žalované částky, tj. úrok z prodlení a smluvní pokutu, nevypořádat mimosoudně.

Dovolání bylo tedy přípustné pro řešení právní otázky, pro věc určující, v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 in fine o. s. ř.). Tvrzení dovolatele pak založila oprávněně uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.

Dovolací soud proto zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Během dalšího řízení, v němž bude rozhodnuto i o nákladech řízení dovolacího, platí vázanost právním názorem dovolacího soudu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 24. September 2004