JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 4822/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně E. L. C., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) C. C. s. a.s., zastoupenému advokátem, a 2) P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 8 C 81/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2009, č. j. 10 Co 616/2008-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) k rukám advokáta na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.844,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1.4.2009, č. j. 10 Co 616/2008-110, potvrdil rozsudek Okresního v Mostě (soud prvního stupně) ze dne 26.5.2008, č. j. 8 C 81/2003-78, jímž byla zamítnuta žaloba „proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v M. ze dne 24.2.2003, č. j. PÚ 202.1/2003/An/33 A/30“ (o určení žalobkyně jako vlastnice nemovitostí – domu čp. 1004 na stavební parcele č. 541, spolu se stavební parcelou č. 541, původně zapsaných ve vložce č. 2958 pozemkové knihy pro katastrální území B.). Vycházel ze zjištění, že pozemkový úřad návrhu žalobkyně na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) nevyhověl a včas podanou žalobou žalobkyně požádala soud o projednání a rozhodnutí této soukromoprávní věci účastníků v řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a následující o.s.ř.). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyni by bylo lze pokládat za oprávněnou osobou podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jelikož je vnučkou původního vlastníka J. L. (zemřelého), který nemovitosti v roce 1940 prodal fyzickým osobám německé národnosti, M. a F. J.; jim byly v poválečném období konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nemovitosti nespadají do působnosti zákona o půdě (§ 1 odst. 1, § 30 zákona o půdě). Vzal za prokázané, že dům čp. 1004 již v době přechodu vlastnického práva na stát nesloužil zemědělské výrobě. Jednalo se o dvoupatrový činžovní dům v souvislé městské zástavbě, s celkem devíti nájemními byty, který později ustoupil hnědouhelné těžbě. Na zemědělský charakter nemovitostí nelze usuzovat ani ze zjištění, že k domu patřily dvě menší pozemkové parcely (č. 314/1 a 314/5, o celkové výměře 0,2182 ha, evidované jako „role“), jež byly fakticky užívány jako zahrada a toliko dotvářely širší zázemí pro obyvatele činžovního domu. Jednalo se o pozemky malé výměry, které nebyly zemědělsky obhospodařovatelné, přičemž předchůdce žalobkyně nebyl zemědělcem a vykonával učitelské povolání. Otázka charakteru nemovitostí byla též předmětem posouzení ve správní řízení, v němž bylo podle § 17 odst. 6 zákona o půdě rozhodnuto o tom, že předmětném nemovitosti do působnosti zákona o půdě nespadají (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 25.6.2002, č.j. 20994/2002-5010, potvrzené rozhodnutím Ministra zemědělství ČR ze dne 27.11.2002, č.j. 37598/2002-1000).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tvrdíce, že jedná se o rozhodnutí zásadního právního významu. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytkla, že neodstranil pochybení soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci a nedoplnil dokazování v jí navrženém rozsahu. Podle názoru žalobkyně odvolací soud vycházel proto ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a současně řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, resp. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Žalobkyně dovozovala, že předmětné nemovitosti sloužily zemědělské výrobě, čímž splňovaly charakter zemědělských nemovitostí ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě. Tvrdila, že nyní se upomíná, že její dědeček J. L. si přivydělával zemědělskou výrobou a za domem měl hruškový sad, jak dokazuje fotografie, kterou předložila soudu v odvolacím řízení. Jeho příjem jako kantora židovské obce byl totiž velmi nízký. Konstatovala, že pro posouzení nemovitosti jako zemědělské není podle zákona o půdě rozhodující výměra pozemku ani povolání vlastníka. Poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, jež definuje, co lze rozumět „zemědělskou usedlostí“. Dovozovala, že pokud byly součástí komplexu vedlejší stavby, evidované jako „stodola se šupnou“,

a pozemkové parcely č. 314/1 a 314/5, evidované jako „role“, jednalo se bezpochyby

o zemědělskou usedlost ve shora uvedeném smyslu. Jiné právní posouzení věci odvolacím soudem nepokládá proto za správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jejího názoru je zákon č. 243/1992 Sb. je v poměru k zákonu

o půdě předpisem speciálním a samostatně upravuje podmínky oprávněné osoby, k nimž podmínka „souvislosti se zemědělskou výrobou“ nepatří. Rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví k nemovitostem pokládá za neurčité a nepřezkoumatelné, jelikož jeho výrok postrádá přesné označení nemovitostí, o nichž pozemkový úřad rozhodoval, zejména v případě označení domu čp. 1004. Závěrem žalobkyně poukázala na judikaturu Ústavního soudu, jež hodnotí postup státu a jeho orgánů při rozhodování

o uplatněných restitučních nárocích. V řízení o projednávané věci pokládá žalobkyně postup pozemkového úřadu a soudu za nevstřícný a formalistický. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) označil napadený rozsudek za správný. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) – vzhledem k době vydání rozsudku odvolacího soudu – postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.)

a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř., zabýval se tím, zda je přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu

(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o. s. ř.).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, pod pořadovým číslem 132). Tak je tomu proto, že konkrétní vada řízení (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) judikatorní přesah nemá a o rozpor s hmotným právem jím nemůže.

Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96).

Skutečnosti, jejichž prostřednictvím žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu věci neodstranil vady, jimiž (podle jejího názoru) řízení trpí, způsobilým dovolacím důvodem proto nejsou. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nelze považovat ani hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem 19, svazek 2, ročník 1994); ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. správnost právního posouzení věci v dovolacím řízení účinně zpochybnil nelze. K námitkám žalobkyně o existenci vad, jimiž podle jejího subjektivního názoru trpí řízení před pozemkovým úřadem a rozhodnutí, které z tohoto řízení vzešlo, jsou v řízení před soudem právně nezávažné již proto, že v tomto řízení podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu a jeho procesního postupu, nýbrž o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán (§ 7 a § 244 o.s.ř.).

Jde-li o právní posouzení věci, spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že žalobkyní uplatněný restituční nárok se zákonem o půdě neřídí, jelikož předmětné nemovitosti nebyly nemovitostmi zemědělskými, nesplňujíce kritéria uvedená v ust. § 1 odst. 1, event. § 30 zákona o půdě.

Podle § 1 odst. 1 zákona o půdě se tento zákon vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (dále jen "půda"), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, a d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20. Podle § 30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

Otázka charakteru nemovitostí v době účinnosti zákona o půdě (24.6.1991) mezi účastníky sporná není a v tomto směru ani žalobkyně vůči negativním závěrům odvolacího soudu žádné námitky nevznáší. Nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nebyly užívány k účelům zemědělské výroby v době odnětí vlastnického práva. I zde ovšem jedná se vesměs o polemiku s hodnotícími závěry odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, které prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. účinně zpochybnit nelze. Odvolací soud vzal přitom za prokázané, že dům čp. 1004 na stav. parc. č. 541 byl činžovním domem v souvislé městské zástavbě, který zemědělské výrobě nesloužil. Jednalo se o bytový dům, nikoliv součást souboru nemovitostí, který by bylo lze charakterizovat jako zemědělskou usedlost ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Pojem „zemědělská usedlost“ není závazným právním předpisem definován. Podle ustálené judikatury (srov. kupř. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, č.j. Cpjn 36/95, uveřejněné pod č. 16 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.6.2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005) „zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex“. Pouhá okolnost, že k bytovém domu náležela též zahrada o menší výměře (0,2182 ha), jež byla užívána obyvateli domu nikoliv k zemědělské výrobě (ani zde žalobkyně svá tvrzení podle závěru odvolacího soudu neprokázala), nečiní z bytového domu a přilehlé zahrady komplex, který vyhovuje judikatorní definici „zemědělské usedlosti“ ve shora uvedeným smyslu. Nejedná se zde o „soubor zemědělských pozemků, provozních budov a obytné stavby, vytvářející jediný hospodářský celek“, jak je zmíněný pojem interpretován judikaturou Ústavního soudu (viz nález ze dne 3.8.2000, sp. zn. II. ÚS 467/97). Otázka, zda se v dané věci jedná o zemědělské nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě, byla ostatně již dříve předmětem posouzení jiného orgánu, Ministerstva zemědělství podle § 17 odst. 6 zákona o půdě, z jehož rozhodnutí soud v občanském soudním řízení vychází (§ 135 odst. 2 o.s.ř.).

Neobstojí přitom ani právní názor žalobkyně o samostatné a komplexní úpravě podmínek pro restituci majetku podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. kupř. rozsudek ze dne 15.1.2008, sp. zn. sp. zn. 28 Cdo 5050/2007) „jde o komplex norem, které tvoří celek, upravující restituce zemědělského majetku, vzájemně provázaný řadou ustanovení. Zákon č. 243/1992 Sb. byl vydán Českou národní radou na základě zmocnění obsaženého v ust. § 7 zákona o půdě a byly jím (mimo jiné) rozšířeny skutkové podstaty, tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, postupem podle zákona o půdě. Jde tedy

o normu, která spolu se zákonem o půdě tvoří jednolitý celek, nikoliv o předpis ve vztahu k zákonu o půdě o zvláštní“. Předmětem restituce podle uvedených právních předpisů může být proto pouze zemědělský majetek, definovaný v ust. § 1 odst. 1, popř. § 30 zákona o půdě. Na případy restituce nezemědělského majetku pamatují právní předpisy jiné (srov. zejm. zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, konkrétně jeho ust. § 3 odst. 2, jež rozšiřuje okruh oprávněných osob i o fyzické osoby, které pozbyly vlastnické právo k majetku v tzv. období nesvobody z důvodu rasové perzekuce).

Pro úplnost sluší se uvést, že k otázce nesprávného uplatnění restitučních nároků, mimo rozsah působnosti vymezené ust. § 1 odst. 1 a § 30 zák. o půdě, vyslovil se v minulosti v obdobné věci i Ústavní soud, který při respektování zásad, z nichž restituční předpisy vycházejí, zdůraznil, že záleží pouze na oprávněných osobách, aby v souladu se zásadou dispoziční uplatnili nárok podle restitučního předpisu, jimiž se právní vztahy účastníků řídí (viz nález ze dne 28.6.2005, sp. zn. II. ÚS 539/02). Důsledky nesprávného postupu při uplatňování práva mohou jít (v souladu se zásadou vigilantibus iura) pouze k tíži žalobkyně. Jí citovaná rozhodnutí, v nichž Ústavní soud obecných soudům vytkl nevstřícné a formalistické posuzování uplatněných nároků, jsou vybudována na odlišném skutkovém základě a na nyní posuzovaný případ očividně nedopadají.

Žalobkyni se tudíž prostřednictví způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (a jeho obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo. Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci založil a s nímž (krom nepřípustných námitek týkajících se možných vad řízení

a úplnosti a správnosti skutkových zjištění) polemizovala žalobkyně v dovolání, je v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně – jíž dovolání bylo odmítnuto – povinna nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení. K nim patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 5.000,- Kč (§ 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), snížená o 50% na částku 2.500,- Kč (§ 14 odst. 1 a § 15 téže vyhlášky), krácená o dalších 50% na částku 1.250,- Kč, jelikož zástupce žalovaného 1) učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částkou 294,50 Kč odpovídající 19% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady žalovaného 1) v dovolacím řízení celkem 1.844,50 Kč, které žalobkyně zaplatí k rukám jeho zástupce, advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Žalovanému 2) podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, proto dovolací soud ve vztahu mezi žalobkyní a tímto žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z těchto účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. prosince 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. December 2009