JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 4820/2008

Ke smlouvě o dílo a odstoupení od smlouvy.

Právní věty

  1. K závěru, že uvedený dopis je odstoupením od smlouvy, lze dospět výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák., tj. podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li v rozporu s jazykovým projevem. V souladu s uvedeným nelze projev vůle žalobkyně, která v závěru uvedeného dopisu uvádí, že k žalovanému nemá důvěru, neboť jí způsobil velké škody, a že žádá o vrácení částky, kterou od ní dostal, vyložit jinak, než že žalobkyně jím projevuje vůli smluvní vztah se žalovaným ukončit a od smlouvy odstoupit.

  2. Tomuto závěru není na překážku skutečnost, že žalovaný dopis ze dne 1.1.1996 odmítl převzít. Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, k jehož účinnosti je potřeba, aby došel druhému účastníku. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu písemný projev vůle (písemnost) je – obecně vzato – doručen druhému účastníku, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl – objektivně vzato – možnost obsah písemnosti poznat (srov. např. rozsudek NS ze dne 8.1.2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2008). Jak vyplývá z předeslaného, jestliže žalovaný možnost seznámit se s obsahem zásilky nevyužil, neboť ji odmítl převzít, nelze to klást žalobkyni k tíži.

  3. Nepřípadná je rovněž námitka žalovaného, podle níž ke zrušení smlouvy o dílo došlo již dříve konkludentně uzavřenou dohodou účastníků. Podle § 40 odst. 2 obč. zák. může být písemně uzavřená dohoda zrušena pouze písemně. Protože smlouva o dílo ze dne 21.4.1995 byla uzavřena písemnou formou, byla by případná konkludentní dohoda
    o zrušení smlouvy neplatná pro nedostatek formy (srov. § 40 odst. 1 obč. zák.).

  4. Dále dovolací soud uvádí, že shora citované ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. se pro posouzení výše bezdůvodného obohacení v případě odstoupení od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák. neuplatní. Jedná se totiž o zvláštní ustanovení upravující vypořádání stran smlouvy o dílo v případě, kdy objednatel od smlouvy odstoupí bez udání důvodu, tj. i v případě, kdy zhotovitel plnil řádně a včas. Uvedené ustanovení chrání zájem zhotovitele, který zrušení smlouvy nezpůsobil, a má proto právo na zaplacení poměrné části ceny díla, která připadá na práce již vykonané, nemůže-li jejich výsledek použít jinak, a na zaplacení účelně vynaložených nákladů. Odstupuje-li však objednatel od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., tj. pro neplnění smluvních povinností zhotovitelem, jde o kvalitativně nesouměřitelnou situaci, a proto nelze zhotoviteli přiznat plnění, které představuje poměrnou část ceny díla, a to s tím důsledkem, že pro vypořádání stran je třeba použít obecného ustanovení § 457 a § 458 obč. zák.

  5. Podle § 457 obč. zák., byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Není-li to dobře možné, poskytne se podle § 458 odst. 1 obč. zák. peněžitá náhrada. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Zároveň soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu zákazníka - objednatele díla. (srov. např. rozsudek NS ze dne 23.8.2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo ze dne 24.4.2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006).

  6. V projednávané věci tak odstoupením od předmětné smlouvy o dílo vznikl žalobkyni nárok na vrácení záloh poskytnutých žalovanému, zatímco žalovanému vznikl nárok na vydání peněžité náhrady, odpovídající nejnižším nákladům, které by žalobkyně musela v daném místě a čase vynaložit na zhotovení dokončené části stavby, s přihlédnutím k vadám, které stavba vykazovala. Protože odvolací soud vycházel při stanovení náhrady za část stavby zhotovenou žalovaným z cen dohodnutých mezi účastníky ve smlouvě o dílo, výši náhrady nesprávně právně posoudil (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

  7. Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem (kdy se jeho majetkový stav zvětšil, nebo, ač se tak mělo stát, se nesnížil), a to na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila (srov. rozsudek NS ze dne 23.5.2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007, nebo publikaci Švestka, Spáčil, Škárová: Občanský zákoník, Komentář, I. díl, Praha: C. H. Beck 2008, str. 1176). O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.) (srov. rozsudek NS ze dne 19.10.2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005). V projednávané věci nelze dospět k závěru, že žalovaný tím, že žalobkyně byla nucena vynaložit náklady na opravu vadného díla, získal majetkový prospěch. Žalovaný totiž v souvislosti s opravou vad neobdržel od žalované žádné plnění (jeho aktiva se nezvýšila), a nedošlo ani ke snížení jeho pasiv – žalobkyně za něj neplnila, co po měl právu plnit sám. Posuzovaný nárok není ani nárokem z odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se totiž náhrady nákladů vynaložených na odstranění vad [plnění] nelze domáhat z titulu náhrady škody. [...] Škodou je přitom újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, tj. majetková újma, spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu [plnění], nýbrž ve znehodnocení této či jiné věci v důsledku vadného plnění; pouze škoda, která z vady vznikla, je odškodnitelná v rámci náhrady škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2007). Naproti tomu o vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném provedení díla (srov. rozsudek NS ze dne 24.4.2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001). Protože se v projednávané věci jedná o náklady na odstranění vad nedokončeného díla, a nikoli o jinou škodu vadami díla způsobenou (a ani o nárok z bezdůvodného obohacení), nelze předmětný nárok žalobkyni přiznat. Nároků z vad samotného díla se lze domáhat pouze podle právní úpravy odpovědnosti za vady, což žalobkyně učinila tím, že od smlouvy o dílo odstoupila. K vadám zhotovené části díla a nákladům na jejich odstranění bude přihlédnuto při určení hodnoty díla pro účely vypořádání vzájemných nároků účastníků z bezdůvodného obohacení (srov. výše ad b/), a proto přiznáním nároku na náhradu nákladů na odstranění vady by byl žalobkyni ve skutečnosti přiznán tentýž nárok dvakrát.

8 Cdo 4820/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně L. E., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 990.914,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 497/96,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.6.2008, č.j.
28 Co 271/2008-561, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.6.2008, č.j. 28 Co 271/2008-561,
a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 20.11.2007, č.j. 10 C 497/96-505,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobkyně se domáhala žalobou, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku 990.914,50 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 21.4.1995 uzavřela se žalovaným smlouvu o dílo, později doplněnou dodatkem ze dne 19.5.1995, podle níž měl žalovaný postavit na pozemku p.č. 375/14 v D. rodinný dům na klíč. Žalovanému poskytla zálohy v celkové výši 615.618,- Kč. Žalovaný stavbu opustil dne 14.9.1995, ačkoli provedl pouze část dohodnutých prací, které vyúčtoval částkou 501.269,- Kč. Žalobkyní povolaný znalec provedené práce ohodnotil pouze na částku 350.740,- Kč. Žalobkyně tvrdila, že práce byly provedeny nekvalitně (chyběla část základů, základová deska byla prasklá apod.), vady reklamovala, ale žalovaný opravy neprovedl. Požadovala vrácení neprostavěné části poskytnuté zálohy a zaplacení nákladů, které vynaložila na opravu vadných částí stavby. Později žalobu rozšířila
o náklady vzniklé chybným založením stavby (vybudování opěrné zdi, navážka zeminy).

Žalovaný namítal, že mezi účastníky došlo k dohodě o ukončení stavby, neboť stavbu zastavil pro nedostatek součinnosti žalobkyně, která ukončení stavby potvrdila tím, že si zajistila nového zhotovitele.

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 7.4.2004, č.j. 10 C 497/96-332a, žalobu zamítl s tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, jaké konkrétní vady žalovaným postavená stavba vykazovala. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7.2.2005, č.j. 28 Co 33/2005-371, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že žalobkyně vytkla vady stavby dostatečně určitě, neboť objednatel není povinen vytknout vady včetně jejich konkrétního technického popisu, nýbrž dostačuje takový popis, z něhož je zhotovitel schopen povahu vady zjistit. Soudu prvního stupně uložil, aby odlišil nároky z vad díla jako nedostatků dohodnutého plnění a nároky z odpovědnosti za škodu, kde škodou je jiná újma vzniklá žalobkyni v důsledku vadného plnění, a konečně, aby k určení výše nároků z vad a škody ustanovil znalce z oboru stavebnictví.

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 20.11.2007, č.j. 10 C 497/96-505, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 548.375,- Kč s příslušenstvím
a ve zbytku žalobu zamítl. Na základě rozsáhlého dokazování, včetně znaleckého posudku Ing. K. S., vzal za prokázané, že dílo vykazovalo vady, které žalobkyně reklamovala telefonicky dne 27.11.1995 a písemně dopisem ze dne 1.1.1996, který žalovaný odmítl převzít. Žalovaný některé vady uznal, avšak neopravil, a dům byl proto dokončen jiným zhotovitelem. Na základě shodných projevů vůle účastníků došlo podle soudu prvního stupně k ukončení jejich závazkového vztahu, čímž žalovanému vznikl nárok na úhradu zhotovené části stavby. Žalobkyně však uplatnila nárok na slevu z ceny díla, takže po započtení vad činila cena díla podle znaleckého posudku 410.490,- Kč plus dalších 10.618,- Kč vícenákladů na sítě do betonu základové desky. Protože však žalobkyně zaplatila na zálohách částku 615.618,- Kč, vznikl jí nárok na vrácení částky 194.510,- Kč. Dalších 353.865,- Kč přisoudil soud prvního stupně žalobkyni z titulu odpovědnosti za škodu, která jí vznikla odstraněním vad způsobených žalovaným tak, aby stavba mohla pokračovat. Naopak nárok na náhradu škody způsobené chybným založením stavby žalobkyni nepřiznal, neboť jej uplatnila až 20.3.2000, tj. po uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.6.2008, č.j. 28 Co 271/2008-561, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o částce 548.375,- Kč potvrdil s výjimkou části příslušenství, v níž řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a účastníky poučil
o možném jiném právním posouzení věci. Podle odvolacího soudu přichází odpovědnost za vady v úvahu jen tehdy, je-li dílo dokončeno, převzato objednatelem a zaplaceno, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Protože smlouva o dílo byla uzavřena písemně, nemohlo dojít k jejímu zrušení konkludentně uzavřenou dohodou účastníků (srov. § 40 odst. 2 obč. zák., podle něhož může být písemná dohoda změněna nebo zrušena pouze písemně), nýbrž zanikla tím, že žalobkyně od ní odstoupila dopisem ze dne 1.1.1996, který žalovaný odmítl převzít. Nárok žalobkyně na vrácení neprostavěných záloh ve výši 194.510,- Kč posoudil odvolací soud jako nárok z bezdůvodného obohacení. Bezdůvodným obohacením žalovaného jsou podle odvolacího soudu rovněž náklady, které musela žalobkyně vynaložit na odstranění vad díla, které bránily v dokončení stavby. Odvolací soud uzavřel, že od skutečné ceny díla určené znalcem ve výši 410.490,- Kč je třeba odečíst náklady nutné na odstranění vad ve výši 353.865,- Kč, a proto skutečná cena díla činí částku 56.625,- Kč. Zaplatila-li žalobkyně zálohy ve výši 615.618,- Kč, přeplatila žalovaného o 558.993,- Kč. Odvolací soud však žalobkyni nemohl přiznat více, než bylo předmětem odvolacího řízení, tj. částku 548.375,- Kč.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť práva a povinnosti účastníků posoudily soudy obou stupňů rozdílně - soud prvního stupně jako vztah z odpovědnosti za vady, resp. za škodu, zatímco soud odvolací jako vztah z bezdůvodného obohacení. Odkázal přitom na „rozhodnutí NS ČR publikované v SJ 210/2003“ (jde
o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001),
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně postupoval přesně podle závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu,
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je podle žalovaného dán tím, že žalobkyně odstoupila od smlouvy podle § 642 obč. zák., které rovněž upravuje vypořádání smluvních stran. Pokud odvolací soud postupoval podle obecné úpravy § 451 obč. zák., rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Jako dovolací důvod žalovaný uvedl
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud s odkazem na § 118a odst. 2 o.s.ř. účastníky poučil, že věc může být po právní stránce posouzena jinak, nicméně že není třeba doplňovat vylíčení rozhodujících skutečností ani provádět další důkazy, neboť lze převzít skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Tím žalovanému znemožnil uplatnit jiná obranná tvrzení, než která uplatňoval před soudem prvního stupně, vycházeje z posouzení nároků žalobkyně jako nároků z odpovědnosti za vady, resp. za škodu, a porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Podle žalovaného měl odvolací soud postupovat podle ustanovení § 219a odst. 1 o.s.ř., tj. rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,

nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť odvolací soud měl při posouzení nároků vzniklých z odstoupení od smlouvy žalovanou postupovat podle zvláštního ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák., a nikoli podle obecného § 451 obč. zák. Důkazy provedené před soudem prvního stupně se týkaly pouze zjištění přiměřené slevy z ceny díla a výše škody vzniklé žalobkyni, a proto je nelze bez dalšího použít pro určení výše nároku z bezdůvodného obohacení podle § 458 odst. 1 obč. zák., která se určuje podle nákladů nutných na získání stejného plnění s přihlédnutím k případným nedostatkům plnění (žalovaný odkázal na rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 200/2000 a sp. zn. 25 Cdo 1208/2000). Podle žalovaného má rovněž zásadní právní význam otázka, zda výši nároku z bezdůvodného obohacení lze ztotožnit s výší nároku na slevu z ceny díla a z odpovědnosti za škodu vzniklou vadami díla.
že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Žalovaný namítal, že nebylo prokázáno, že zásilka, kterou v lednu 1996 odmítl převzít, obsahovala právě dopis s odstoupením od smlouvy, navíc výkladem dopisu z 1.1.1996 nelze dospět k závěru, že jde o odstoupení od smlouvy. V té době už podle žalovaného došlo k ukončení smlouvy dohodou, uzavřenou konkludentně. Žalovaný dále napadl věrohodnost znaleckého posudku Ing. K. S., z něhož soudy obou stupňů vycházely při určení výše nároku. Podle žalovaného měl soud prvního stupně ustanovit znalce z oboru stavebnictví a nikoli z oboru oceňování nemovitostí. Znalec navíc vycházel především z údajů uvedených ve spise, namísto aby provedl šetření na místě samém (např. neprovedl sondy ke zjištění hloubky základů, ačkoli konstatoval, že nebyly dostatečně hluboké), a prováděl tak ve skutečnosti hodnocení důkazů, které přísluší soudu. Žalovaný rovněž namítal, že výslechy svědků byly soudem prvního stupně prováděny v době, kdy žalobkyně tvrdila, že žalovaný provedl méně prací a v nižší hodnotě než účtoval. Poté, co žalobkyně změnila právní názor a svůj nárok kvalifikovala jako nárok z odpovědnosti za vady, resp. za škodu, nebyly výslechy svědků opakovány a žalovaný tak neměl možnost klást jim otázky vycházející z nové právní kvalifikace.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.

Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 6.11.2008 uvedla, že není dán dovolací důvod, a že návrh na odklad vykonatelnosti je podán účelově proto, aby žalovaný získal čas a zbavil se majetku, proti němuž by žalobkyně mohla vést exekuci.

Další vyjádření účastníků (žalobkyně ze dne 11.11., 12.11. a 8.12. 2008, žalovaného ze dne 19.11. a 22.11.2008) se týkala pouze návrhu na odklad vykonatelnosti.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu
a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí NS ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1999, nebo ze dne 5.4.2006, sp. zn. 26 Cdo 2031/2005).

V projednávané věci sice odvolací soud posoudil skutkový stav věci po právní stránce odlišně než soud prvního stupně (odvolací soud jako nárok z bezdůvodného obohacení, zatímco soud prvního stupně jako nárok z odpovědnosti za vady, resp. za škodu), práva a povinnosti stran však oba soudy určily shodně – uznaly žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 548.375,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) proto dána není.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu tohoto ustanovení je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen (srov. např. usnesení NS ze dne 28.7.2004, sp. zn. 32 Odo 1122/2003, nebo ze dne 6.3.2007, sp. zn. 21 Cdo 307/2006).

V projednávané věci rozhodl soud prvního stupně ve věci samé jinak než ve svém předchozím rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu jednak v otázce určitosti vytýkaných vad stavby, a dále v otázce právního posouzení nároku žalobkyně jako nároku z části z titulu odpovědnosti za vady a zčásti z titulu odpovědnosti za škodu, a proto je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí svůj právní názor na projednávanou věc změnil, není pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) rozhodná.

Jestliže dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., nezkoumal již dovolatelem dovozovanou přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

D. Důvodnost

Dovolání je důvodné.

K dovolatelem uváděným vadám řízení.

K poučování účastníků odvolacím soudem.

Podle § 213b odst. 2 o.s.ř. porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že skutkový stav je po právní stránce třeba posoudit jinak, než jak jej posoudil soud prvního stupně, přičemž z nového právního posouzení neplyne potřeba uvést další tvrzení nebo navrhnout další důkazy, neboť skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně dostačuje. Jestliže z odlišného právního názoru odvolacího soudu nevyplynula potřeba uvést nové skutečnosti ani důkazy, nezatížil odvolací soud řízení vadou, jestliže poté, co účastníky poučil o změně právní kvalifikace a poskytl jim možnost se vyjádřit (srov. protokol na č.l. 558 spisu), ve věci rozhodl. Odvolací soud tak jednal rovněž v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, který za překvapivá považuje jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12.6.2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11.6.2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007).

K námitce žalovaného, že mu nebyl umožněn opakovaný výslech svědků.

Podle § 120 odst. 1 druhé věty o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález ÚS ze dne 8.7.1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999).

V projednávané věci soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč zamítl návrh na opakované výslechy svědků, když uvedl, že svědci byli již jednou soudem vyslechnuti
a vzhledem době, která od rozhodných událostí uplynula (v době rozhodování soudu prvního stupně 12 let), nepovažuje opětovný výslech svědků za potřebný. Odvolací soud skutková zjištění soud prvního stupně převzal. Nelze proto uzavřít, že by zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K právnímu posouzení věci.

K ukončení právního vztahu mezi účastníky založeného smlouvou o dílo.

Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudu odvolacího, podle něhož byl vztah účastníků založený smlouvou o dílo z 21.4.1995 ukončen tak, že žalobkyně od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 1.1.1996. K závěru, že uvedený dopis je odstoupením od smlouvy, lze dospět výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák., tj. podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li v rozporu s jazykovým projevem. V souladu s uvedeným nelze projev vůle žalobkyně, která v závěru uvedeného dopisu uvádí, že k žalovanému nemá důvěru, neboť jí způsobil velké škody, a že žádá o vrácení částky, kterou od ní dostal, vyložit jinak, než že žalobkyně jím projevuje vůli smluvní vztah se žalovaným ukončit a od smlouvy odstoupit.

Tomuto závěru není na překážku skutečnost, že žalovaný dopis ze dne 1.1.1996 odmítl převzít. Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, k jehož účinnosti je potřeba, aby došel druhému účastníku. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu písemný projev vůle (písemnost) je – obecně vzato – doručen druhému účastníku, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl – objektivně vzato – možnost obsah písemnosti poznat (srov. např. rozsudek NS ze dne 8.1.2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2008). Jak vyplývá z předeslaného, jestliže žalovaný možnost seznámit se s obsahem zásilky nevyužil, neboť ji odmítl převzít, nelze to klást žalobkyni k tíži.

Námitkou žalovaného, podle níž nebylo prokázáno, že zásilka ze dne 1.1.1996, kterou dne 15.1.1996 podle záznamu pošty odmítl převzít, obsahovala předmětný dopis, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť se jedná o tvrzení nové skutečnosti, které podle § 241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání uplatnit nelze.

Nepřípadná je rovněž námitka žalovaného, podle níž ke zrušení smlouvy o dílo došlo již dříve konkludentně uzavřenou dohodou účastníků. Podle § 40 odst. 2 obč. zák. může být písemně uzavřená dohoda zrušena pouze písemně. Protože smlouva o dílo ze dne 21.4.1995 byla uzavřena písemnou formou, byla by případná konkludentní dohoda
o zrušení smlouvy neplatná pro nedostatek formy (srov. § 40 odst. 1 obč. zák.).

K nároku žalobkyně na vrácení záloh poskytnutých žalovanému.

Podle § 642 odst. 1 obč. zák. až do zhotovení díla může objednatel od smlouvy odstoupit; je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak, a nahradit mu účelně vynaložené náklady. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy i tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude včas hotovo nebo nebude provedeno řádně a jestliže zhotovitel neučiní nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě.

Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a převzatého odvolacím soudem plyne, že žalobkyně vady díla žalovanému vytýkala v listopadu 1995, tj. již před odstoupením od smlouvy, přičemž žalovaný jejich odstranění přislíbil v prosinci, což však neučinil. Rovněž ze samotného dopisu ze dne 1.1.1996 je zřejmé, že žalobkyně od smlouvy odstoupila právě pro vady díla, které žalovaný neodstranil. Dovolací soud uzavírá, že žalobkyně od smlouvy odstoupila podle ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák., neboť v době odstoupení bylo zřejmé, že dílo nebude provedeno řádně a žalovaný neučinil nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě, když naopak sdělil, že v zhotovení díla nebude pokračovat.

Dále dovolací soud uvádí, že shora citované ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. se pro posouzení výše bezdůvodného obohacení v případě odstoupení od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák. neuplatní. Jedná se totiž o zvláštní ustanovení upravující vypořádání stran smlouvy o dílo v případě, kdy objednatel od smlouvy odstoupí bez udání důvodu, tj. i v případě, kdy zhotovitel plnil řádně a včas. Uvedené ustanovení chrání zájem zhotovitele, který zrušení smlouvy nezpůsobil, a má proto právo na zaplacení poměrné části ceny díla, která připadá na práce již vykonané, nemůže-li jejich výsledek použít jinak, a na zaplacení účelně vynaložených nákladů. Odstupuje-li však objednatel od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., tj. pro neplnění smluvních povinností zhotovitelem, jde o kvalitativně nesouměřitelnou situaci, a proto nelze zhotoviteli přiznat plnění, které představuje poměrnou část ceny díla, a to s tím důsledkem, že pro vypořádání stran je třeba použít obecného ustanovení § 457 a § 458 obč. zák.

Podle § 457 obč. zák., byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Není-li to dobře možné, poskytne se podle § 458 odst. 1 obč. zák. peněžitá náhrada. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Zároveň soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu zákazníka - objednatele díla. (srov. např. rozsudek NS ze dne 23.8.2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo ze dne 24.4.2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006).

V projednávané věci tak odstoupením od předmětné smlouvy o dílo vznikl žalobkyni nárok na vrácení záloh poskytnutých žalovanému, zatímco žalovanému vznikl nárok na vydání peněžité náhrady, odpovídající nejnižším nákladům, které by žalobkyně musela v daném místě a čase vynaložit na zhotovení dokončené části stavby, s přihlédnutím k vadám, které stavba vykazovala. Protože odvolací soud vycházel při stanovení náhrady za část stavby zhotovenou žalovaným z cen dohodnutých mezi účastníky ve smlouvě o dílo, výši náhrady nesprávně právně posoudil (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

K nároku žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla tak, aby ve stavbě bylo možno pokračovat.

Dovolací soud nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který nárok žalobkyně na náhradu nákladů, které jí vznikly při odstranění vad díla tak, aby ve stavbě bylo možno pokračovat, posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení. Podle § 451 odst. 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem (kdy se jeho majetkový stav zvětšil, nebo, ač se tak mělo stát, se nesnížil), a to na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila (srov. rozsudek NS ze dne 23.5.2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007, nebo publikaci Švestka, Spáčil, Škárová: Občanský zákoník, Komentář, I. díl, Praha: C. H. Beck 2008, str. 1176). O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.) (srov. rozsudek NS ze dne 19.10.2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005). V projednávané věci nelze dospět k závěru, že žalovaný tím, že žalobkyně byla nucena vynaložit náklady na opravu vadného díla, získal majetkový prospěch. Žalovaný totiž v souvislosti s opravou vad neobdržel od žalované žádné plnění (jeho aktiva se nezvýšila), a nedošlo ani ke snížení jeho pasiv – žalobkyně za něj neplnila, co po měl právu plnit sám.

Posuzovaný nárok není ani nárokem z odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se totiž náhrady nákladů vynaložených na odstranění vad [plnění] nelze domáhat z titulu náhrady škody. [...] Škodou je přitom újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, tj. majetková újma, spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu [plnění], nýbrž ve znehodnocení této či jiné věci v důsledku vadného plnění; pouze škoda, která z vady vznikla, je odškodnitelná v rámci náhrady škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 17/2007). Naproti tomu o vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném provedení díla (srov. rozsudek NS ze dne 24.4.2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001). Protože se v projednávané věci jedná o náklady na odstranění vad nedokončeného díla, a nikoli o jinou škodu vadami díla způsobenou (a ani o nárok z bezdůvodného obohacení), nelze předmětný nárok žalobkyni přiznat.

Nároků z vad samotného díla se lze domáhat pouze podle právní úpravy odpovědnosti za vady, což žalobkyně učinila tím, že od smlouvy o dílo odstoupila. K vadám zhotovené části díla a nákladům na jejich odstranění bude přihlédnuto při určení hodnoty díla pro účely vypořádání vzájemných nároků účastníků z bezdůvodného obohacení (srov. výše ad b/), a proto přiznáním nároku na náhradu nákladů na odstranění vady by byl žalobkyni ve skutečnosti přiznán tentýž nárok dvakrát.

Ze shora uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, přiznal-li žalobkyni nárok na náhradu nákladů vzniklých tím, že žalovaný provedl dílo vadně a vady neopravil.

K dovolatelem tvrzeným vadám skutkových zjištění odvolacího soudu.

Nepřípadná je námitka žalovaného založená na tvrzení, že znalec Ing. K. S. je znalcem v oboru oceňování nemovitostí a nikoli v oboru stavebnictví. Podle evidence znalců vedené Ministerstvem spravedlnosti (dostupné na www.justice.cz) je Ing. K. S. znalcem jak v oboru Ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, tak v oboru Stavebnictví, stavby obytné a průmyslové.

K náležitostem znaleckého posudku podle § 13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, patří mimo jiné nález, tj. popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, a souhrn skutečností, k nimž znalec při úkonu přihlížel, dále posudek (v užším slova smyslu), tj. výčet otázek, na které měl znalec odpovědět, a odpovědi na ně. […] Aby soud mohl odpovědně hodnotit znalecký posudek, nesmí se znalec omezit na podání odborného závěru (tedy posudku v užším slova smyslu), nýbrž soud musí mít možnost z posudku poznat, ze kterých zjištění znalec vycházel a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.12.1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981).

Dovolací soud souhlasí s námitkou žalovaného, podle které znalecký posudek Ing. K. S. nesplňuje výše uvedené náležitosti. Z nálezu znalce totiž nelze zjistit, z jakých konkrétních skutečností znalec při odpovědi na jednotlivé otázky vycházel a jak je zjistil. Pouhý odkaz „Znalec má za prokázané dle důkazů ve spise“ nelze považovat za dostatečné odůvodnění, přičemž výslech znalce na jednání soudu prvního stupně dne 21.9.2007 uvedené vady posudku napravil pouze zčásti. Znalec může při zpracování posudku využívat důkazů v soudním spise (v rozhodované věci např. fotografií a videozáznamů), omezí se však na posouzení odborné stránky věci. Úlohou znalce není nahrazovat činnost soudu při hodnocení důkazů.

Jestliže odvolací soud určil výši nároku žalované na základě znaleckého posudku Ing. K. S., pak vyšel ze skutkových zjištění, která podle obsahu spisu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a současně, protože věc nesprávně právně posoudil, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí v podstatné části i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) potud, že doplní dokazování znaleckým posudkem s cílem zjistit nejnižší náklady, které by žalobkyně musela vynaložit v daném místě a čase na zhotovení dokončené části stavby. Současně přihlédne k vadám, které stavba vykazovala, pokud měly za následek snížení skutečného majetkového prospěchu žalobkyně jako objednatele, aby následně zjistil výši bezdůvodného obohacení (srov. pod 2b/ výše).

V rámci dalšího řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. února 2009

JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu

Vydáno: 18. February 2009
Vloženo: 12. May 2010

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč