JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 468/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ M. Š., B/ A. Š., C/ L. M., D/ A. M., E/ G. M., F/ L. H., G/ S. N., H/ B. N., I/ S. K., J/ M. P., K/ M. H., L/ M. Z., M/ M. P., N/ S. H., O/ Q. H., P/ V. Č., Q/ V. K., R/ Z. N., Ř/ J. Č., všichni zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1/ Obci B., 2/ Obci H., 3/ Obci S., 4/ J. S. M., o nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 745/99, o dovolání žalobců a/ M. Š., b/ A. Š., i/ S. K., o/ Q. H., p/ Ing. V. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2003, č.j. 5 Co 624/2003-200, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem výše označeným byl věcně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 9. 2002, č.j. 6 C 745/99-176, kterým byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované Obce B. k uzavření dohody o vydání budovy č.p. 112 se stavební parcelou č. 141, pozemkem parcela č. 102 – vše v k.ú. B., žalované Obce H. k uzavření dohody o vydání budovy č.p. 70 se stavební parcelou č. 1/3, pozemkem parcela č. 79 – vše v k.ú. P. L., žalovaných Obec S. a J., spotřební družstvo, M., k uzavření dohody o vydání budovy č.p. 64 se stavební parcelou č. 28 a pozemkem parcela č. 3105/68, vše v k.ú. S., a to žalobci M. Š. v podílu 1/515, žalobkyni A. Š. v podílu 1/515, žalobci S. K. v podílu 6/515, žalobci Q. H. v podílu 2/515 a žalobci ing. V. Č. v podílu 1/515. Úspěšní žalovaní náklady odvolacího řízení nepožadovali, a proto jim nebyly přiznány.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Sporné nemovitosti vlastnilo Právovárečné měšťanstvo v T., kterému byly tyto nemovitosti v roce 1949 odňaty. V pozemkové knize bylo vlastnické právo zapsáno pro Právovárečné měšťanstvo bez uvedení podílu jednotlivých měšťanů. Stanovy Právovárečného měšťanstva charakterizovaly společenství Právovárečných měšťanů, upravovaly nabývání majetku a organizační strukturu Právovárečného měšťanstva. Předmětné nemovitosti byly tak odňaty právnické osobě, kterou nelze považovat za oprávněnou osobu podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a proto byla žaloba zamítnuta. V tomto směru byl soud vázán právním názorem vysloveným již v projednávané věci ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 570/97-86, který dále odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu v období před rokem 1930.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a/, b/, i/, o/, p/ dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu. Ve vztahu ke zbývajícím žalobcům bylo řízení již zastaveno. Dovolatelé považují za otázku zásadního právního významu „posouzení právní povahy právovárečných měšťanstev“, která je soudy rozhodována rozdílně, každé právovárečné měšťanstvo je společenstvím svého druhu a je třeba je posuzovat individuálně. Odvolací soud posoudil tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací důvod uplatnili dovolatelé v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, a dále v postižení řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu. Vytýkanou vadou řízení je neprovedení důkazů navržených žalobci, které měl soud po jejich provedení následně hodnotit spolu s dalšími důkazy podle zákonných zásad pro hodnocení důkazů. Nesprávné právní posouzení spočívá v nesprávném posouzení charakteru Právovárečného měšťanstva v T. a nesprávném posouzení subjektu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Vlastníkem předmětných nemovitostí byli právní předchůdci žalobců – fyzické osoby – právováreční měšťané. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a vrátil věc soudu nižší instance k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal a rozhodl věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.s.ř.“).

Zjistil přitom, že dovolání podaly k němu oprávněné osoby, zastoupené advokátem, a stalo se tak v dovolací lhůtě (§ 240 odst.1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Neshledal přitom přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Ve věci již dříve rozhodoval Okresní soud v Písku zamítavým rozsudkem ze dne 26. 1. 1995, č.j. 2 C 1039/92, 2 C 1040/92, 2 C 1041/92-16, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 1996, č.j. 5 Co 836/95-59. K dovolání žalobců byly oba rozsudky soudů nižší instance zrušeny pro vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem ohledně posouzení Právovárečného měšťanstva v T. jako právnické osoby.

Podle § 237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).

Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000).

Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).

Otázky nastolené dovolateli byly již vyřešeny v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 570/97-86, vydaným přímo v této projednávané věci. Následně nedošlo ke změně zjištěného skutkového stavu takovým způsobem, aby nyní byl dán důvod zkoumat tyto nastolené otázky z odlišných hledisek. Dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem a z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. přezkoumává pouze právní závěry, ke kterým dospěl odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Dovolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, ze kterého je nepochybné, že Právovárečné měšťanstvo v T. v době odnětí věci bylo právnickou osobou (ve věci není dána aktivní věcná legitimace žalobců podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb.,) a posouzení této otázky je v souladu s hmotným právem. Navíc stejná otázka byla shodně vyřešena i v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2000/99, v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 47/97, rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1152/2002, rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1254/2000. Dovolacímu soudu není známo, že by nastolená právní otázka byla řešena dovolacím soudem či soudy nižší instance rozdílně.

Z důvodů výše uvedených shledal dovolací soud dovolání nepřípustným a odmítl jej podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř.

O náhradě nákladů řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. září 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. September 2004