JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 465/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce České republiky – Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalované E. S., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 1.316.704,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 70/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2003, č.j. 26 Co 178/2003-58, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2003, č.j. 26 Co 178/2003-58, jakož i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 3. 2003, č.j. 10 C 70/2001-46, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově (též výše identifikovaný), jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1.316.704,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 1. 4. 2000 do zaplacení. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů žalované, vzniklých jí před soudem prvního stupně; odvolací soud pak žalobci uložil povinnost nahradit žalované též náklady řízení před vyšší instancí.

Oba soudy, které rozhodovaly o požadované náhradě za podstatné zhodnocení vydané stavby podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), shodně konstatovaly oprávněnost námitky promlčení, vznesené stranou žalovanou. Obecná tříletá promlčecí lhůta podle § 101 občanského zákoníku (dále „o. z.“) začala podle nich běžet nejpozději dnem registrace dohody o vydání nemovitosti žalované tehdejším státním notářstvím, tedy dnem 24. 7. 1991. Zatímco soud prvního stupně spojil závěr o marném uplynutí promlčecí lhůty s nedostatkem výzvy k plnění ze strany žalobce, odvolací soud shledal, že během tříleté promlčecí lhůty žalobce neuplatnil nárok u soudu; stalo se tak až dne 5. 4. 2001. Na posuzovanou věc bylo podle odvolací instance nutno aplikovat § 563 o. z. o tom, že není-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem či určena rozhodnutím, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl věřitelem požádán. Tento právní úkon věřitele však musel být učiněn ve lhůtě, jejíž počátek byl založen dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé – tímto dnem byla registrace dohody o vydání věci. Opačný názor by vedl k nežádoucím právním důsledkům zejména z hlediska právní jistoty na straně žalované, neboť jiný počátek běhu promlčecí lhůty, než dovodil odvolací soud, by mohl nastat kdykoli v budoucnosti. Odvolací soud citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 250/97 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 600/99 s tím, že se necítí těmito rozhodnutími vázán, neboť bral zřetel na okolnosti konkrétního případu a „žádný z uvedených soudů se s řešenou problematikou nevypořádal důsledně a do patřičné hloubky“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež odůvodnil zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, provázeným nesprávným právním posouzením věci. Namítl, že výše podstatného zhodnocení objektu č. p. 39 v k. ú. Pec pod Sněžkou nebyla v době uzavření dohody o vydání věci znána. Žalobce stanovil výši podstatného zhodnocení podle § 19a odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. až jako právní nástupce předtím oprávněného ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Po tomto výpočtu cenového rozdílu žalobce dopisem ze dne 5. 1. 2000 vyzval žalovanou k zaplacení. Od tohoto dne začala běžet tříletá promlčecí lhůta. Žalobce tedy dovodil, že odvolací soud věc nesprávně posoudil po hmotněprávní stránce a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud pří přezkumu podmínek řízení a náležitostí dovolání zjistil, že dovolání podala k němu oprávněná osoba v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu - dále „o.s.ř.“), a že z hlediska jednání za právnickou osobu bylo naplněno ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem ke konformitě rozsudků obou nižších instancí, neprovázené předchozí kasací odvolacím soudem se závazným právním názorem, však musel dovolací soud posoudit, zda je dovolání přípustné pro zásadní význam napadeného rozhodnutí v meritu věci po právní stránce, jak předpokládá § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Stejně jako nižší instance vycházel i dovolací soud z ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., jehož interpretace z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty - ve spojení s § 563 o. z. - byla pro meritum věci klíčová.

Podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o podstatně zhodnocenou stavbu, jejíž aktuální cena převyšuje náhradu za nevydanou nemovitost podle § 14 odst. 1 citovaného zákona, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro náhradu či zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu cenový rozdíl. Povinná osoba je pak povinna vydat věc do třiceti dnů po oznámení výše zhodnocení věci příslušným ministerstvem.

Dovolací soud se nehodlá při výkladu citovaného ustanovení pouštět do polemiky s odvolacím soudem z hlediska obsahu těch judikátů, proti nimž se odvolací soud postavil. Konstatuje ovšem, že nyní sleduje přístup, vyjádřený z nedávného období například v rozsudku ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003. Pokud snad v dalším textu nebudou vyčerpány všechny aspekty právního posouzení věci, pak dovolací soud na posledně citovaný rozsudek odkazuje.

Jak jistě odvolacímu soudu neušlo, předpokládá ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. takovou situaci, při níž vychází rozhodnutí oprávněné osoby o požadavku vydat nemovitost (tedy nezvolí-li náhradu za ni) z údaje o výši částky, která představuje podstatné zhodnocení věci a kterou by musela oprávněná osoba po uplatnění nároku na vydání věci či po jejím vydání uhradit ministerstvu. Zde je nutno vzít na pomoc interpretaci teleologickou (sledující účel zákona), jejímž vůdčím kritériem musí být v restituční věci ochrana oprávněných zájmů restituenta v směru, aby jeho zákonem aprobovaný nárok mohl být co nejdříve uspokojen. Vezmeme-li v úvahu frekvenci uplatněných restitučních nároků v brzké době po vydání celé série předpisů restituční povahy, pak nelze přičítat k tíži povinné osoby k vydání nemovitosti – a ani nyní k tíži žalobce, že přikročila k vydání nemovitosti neprodleně, tedy ještě před vyčíslením cenového rozdílu. Skutečnost, že ke stanovení náhrady za podstatné zhodnocení nemovitosti došlo se značným časovým odstupem, nemůže jít na úkor nynějšího žalobce i proto, že jde o exekutivní složku odlišnou od té, v jejíž pravomoci původně stanovení výše a přijetí náhrady bylo (ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci). Jestliže by se otálelo s vydáním nemovitosti, pak by naopak tento fakt působil v neprospěch jak osoby povinné (státního podniku K. – servis P.), tak i tehdy příslušného ministerstva. Odvolacím soudem zdůrazněný aspekt právní jistoty oprávněné osoby zajisté nelze opomenout; nemůže však být absolutizován tak, aby znemožnil uplatnění nároku, jež je v podobě úhradové povinnosti za podstatné zhodnocení stavby výslovně zákonem stanoven. Ostatně, až od uplatnění nároku tu počíná prodlení na straně osoby, jež má povinnost podstatné zhodnocení uhradit.

Při zohlednění všech těchto argumentů pak dost dobře nelze oponovat zákonu, který nestanovil lhůtu pro vyčíslení výše náhrady za podstatné zhodnocení nemovitosti a ponechal tak skutečnost, s níž je spojen počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na žalovanou náhradu, na aktivitě příslušného ministerstva. Nastupuje tu aplikace ustanovení § 563 o. z., které ponechává (v úvahu tu nepřichází dohoda o době splnění ani výchozí rozhodnutí) povinnost dlužníka splnit dluh na věřitelově požádání s tím, že tato povinnost nastupuje prvního dne poté, co bylo učiněno. V posuzované věci lze vycházet z toho, že věřitel, kterým je žalobce, požádal žalovanou jako dlužníka o splnění dopisem ze dne 5. 1. 2000; následujícího dne po účinnosti tohoto právního úkonu tedy nastoupila povinnost dlužníka dluh splnit. Dovolací soud zde ve shodě se svým shora zmíněným aktuálním judikátem upozorňuje, že rozhodným okamžikem pro začátek běhu promlčecí lhůty podle § 101 o.z. je perfekce žádosti resp. výzvy k zaplacení náhrady, nikoli až okamžik uplatnění nároku u soudu.

Odvolací soud tedy vyřešil právní otázku, určující pro rozhodnutí, v kontradikci s judikaturou dovolacího soudu a současně v rozporu s interpretací hmotného práva (§ 237 odst. 3 o.s.ř. in fine). Napadenému rozhodnutí tedy bylo možné přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a přípustnost dovolání tu implikovala též naplnění dovolacího důvodu, kterým se stalo nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Z odůvodnění rozhodnutí obou nižších instancí je pak zřejmé, že se stejného pochybení jako odvolací soud, byť svázaného s jiným posouzením okamžiku uplatnění žalobního nároku, dopustil i soud prvního stupně.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2, 3 o.s.ř. zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.

V následujícím průběhu řízení, v němž jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem soudu dovolacího, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím soudem.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. srpna 2004

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. August 2004