JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 463/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 31. 10. 2007, sp. zn. 61 Co 505/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 212/2004 (žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Obci Ú. 2. Obci Č., zastoupené advokátem, 3. P. Č., akciové společnosti, Č., zastoupené advokátkou, 4. Z. v. s., a 5. P. f. ČR, o vydání nemovitostí), takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 26. 10 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 25. 7. 2007, č. j. 4 C 212/2004-205. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se vydání nemovitostí v katastrálním území Ú. a v katastrálním území R., okres D. (v žalobě žalobce blíže označených a identifikovaných); zamítnut byl také návrh žalobce na „odložení právní moci rozhodnutí správního orgánu“, a to Pozemkového úřadu v D. z 25. 8. 2004, č. j. 2014/04 OUDO 3227/2000 RPU. Žalobci bylo uloženo zaplatit Obci Č. na náhradu nákladů řízení 37.809,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit i akciové společnosti P. Č. na náhradu nákladů řízení 49.148,- Kč. Nebyla však přiznána náhrada nákladů řízení žalovaným Obci Ú., Zemědělské vodohospodářské správě v B. Pozemkovému fondu ČR.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 31. 10. 2007, sp. zn. 61 Co 505/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 25. 7. 2007, č. j. 4 C 212/2004-205, potvrzen ve výrocích (označených I, II a III) o zamítnutí žaloby žalobce, o zamítnutí návrhu na odložení právní moci rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo o právní věci rozhodnuto, a o náhradě nákladů řízení ze strany žalobce vůči Obci Č. a vůči Obci Ú. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti P. Č. na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.514,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Nebyla však přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ze strany žalobce vůči žalované Obci B. a vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně (který provedl dostatečné množství důkazů, jež tvoří spolehlivý podklad pro posouzení věci a z provedených důkazů dovodil odpovídající skutkové a právní závěry) nelze považovat za důvodné.

Odvolací soud poukazoval především na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v D. (po č. j. 2014/04 OUDO 3227/2000 RPU), který rozhodnutím z 25. 8. 2004 nevyhověl J. K. (tj. žalobci v této soudní právní věci), jenž se domáhal vydání nemovitostí v katastrálních územích Ú. a R.; uvedený správní orgán J. K. nevyhověl s odůvodněním, že není vlastníkem k vydání vyžadovaných nemovitostí, neboť J. K. „není tu oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb.“ Přezkoumání tohoto rozhodnutí správního orgánu se žalobce J. K. v soudním řízení u Okresního soudu v Domažlicích (pod sp. zn. 4 C 212/2004) domáhal.

V soudním řízení (podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu) vycházel soud prvního stupně z toho (jak na to odvolací soud poukazoval), že právní předchůdce žalobce J. K., tj. jeho otec J. K. st., byl státním občanem ČSR (jak tato skutečnost byla již shledána v předchozím rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 29. 9. 2000, sp. zn. 30 442/99). Soud prvního stupně se v řízení před ním zaměřil hlavně na to, zda se právní předchůdce žalobce v období před konfiskací jeho majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. provinil nebo neprovinil proti Československému státu za německé okupace, jak to má na zřeteli ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. /zákonem o půdě/). Při tom měl soud prvního stupně (jak na to poukazoval odvolací soud) na zřeteli zejména to, že právní předchůdce žalobce – J. K. st. byl rozsudkem Mimořádného lidového soudu v K. z 25. 11. 1948, sp. zn. Ls 31/48/108, uznán vinným tím, že se dopustil zločinu udavačství podle ustanovení § 11 retribučního dekretu (dekretu č. 16/1945 Sb.), zločinu proti osobám podle § 5 odst. 2 písm. c) retribučního dekretu (dekretu č. 16/1945 Sb.) a podle § 98 písm. b) tehdy platného trestního zákona a podle § 99 tehdy platného trestního zákona (srov. k tomu i zákon č. 33/1948 Sb., jímž se obnovila činnost retribučního dekretu a jímž bylo vydáno nařízení o lidovém soudnictví). Tento rozsudek Mimořádného lidového soudnictví nebyl nikdy zrušen. Tímto rozsudkem byl zároveň rozhodnuto i o propadnutí jmění J. K. st. ve prospěch státu.

Pokud šlo o konfiskaci majetku J. K. st. podle dekretu č. 12/1945 Sb. (o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku N., M., jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa) soud prvního stupně vycházel, jak na to odvolací soud poukazoval, z výměru Zemského národního výboru z 11. 10. 1947, jímž bylo rozhodnuto, že J. K. st. a jeho manželka M. K. byli uznání vinnými pro provinění proti ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., v tomto výměru se uvádělo i to, že J. a M. K. byli uznáni vinnými proviněním proti národní cti podle dekretu č. 138/1945 Sb.(na základě trestního nálezu Okresního národního výboru v D. – trestní nálezové komise z 19. 4. 1947). Kromě toho v tomto soudním řízení (vedeném pod sp. zn. 4 C 212/2004 Okresního soudu v Domažlicích) byla provedena řada důkazů o chování J. K. st. v době nacistické okupace (v období 1939-1945). Soud prvního stupně vzal za prokázané, jak na to poukazoval odvolací soud, že J. K. st. „se provinil proti Československému státu tím, že zneužíval svého postavení v obci (jako tzv. vládního komisaře obce) k tomu, že některé osoby vydíral, eventuálně je poškozoval, pokud nepatřily mezi jeho oblíbence. Odvolací soud tedy konstatoval, že soud prvního stupně dospěl k výslednému závěru: Protože se právní předchůdce žalobce provinil proti Československému státu, nemůže být pokládán za oprávněnou osobu podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., takže správním orgánem bylo správně rozhodnuto, když nemovitosti v katastrálním území Ú. a v katastrálním území R. nebyly J. K. ml. vydány.

Odvolací soud pak uváděl ve svém rozsudku z 31. 10. 2007 (sp. zn. 61 Co 505/2007 Krajského soudu v Plzni), že považuje skutkové a právní závěry soudu prvního stupně v podstatě za správné. Odvolací soud však bral v úvahu nejen odsuzující rozsudek Mimořádného lidového soudu Klatovech z 25. 11. 1948, sp. zn. Ls 31/48/108, ale i před tím vydaný rozsudek bývalého Krajského soudu v Písku ze 7. 11. 1946, sp. zn. Tk 1232/46, jímž byl J. K. st. zproštěn obžaloby pro trestný čin udavačství podle § 5 tehdy platného trestního zákona i § 11 dekretu č. 16/1945 Sb. (ve znění zákona č. 22/1946 Sb.), zločinu zpronevěry podle ustanovení § 181 tehdy platného trestního zákona) a zločinu veřejného násilí vydíráním podle § 98b tehdy platného trestního zákona. Nemohl však přehlédnout z provedeného dokazování vyplývající skutečnost, že právní předchůdce žalobce – J. K. st. v době nacistické okupace (1939-1945), tedy v době zvýšeného nebezpečí republiky, pěstoval nadměrné styky s N. (a to i s příslušníky gestapa a tzv. Sicherheitsdienstu v K.) i s ministrem vlády protektorátu Č. a M. E. M., který požíval neomezené důvěry N., s nimiž kolaboroval; právní předchůdce žalobce J. K. st. tedy aktivně podporoval německé okupanty (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb.) a za toto jednání byl i potrestán výměrem trestní komise podle dekretu č. 138/1945 Sb. za provinění proti národní cti.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako zákonu odpovídající a věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení vycházel odvolací soud z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 občanského soudního řádu).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21. 11. 2007 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 11. 1. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Domažlicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že při posuzování toho, zda se právní předchůdce žalobce provinil či neprovinil za nacistické okupace (1939-1945) vůči Československému státu, nepokládal za podstatný obsah rozsudku Krajského soudu v Písku, jímž byl právní předchůdce žalobce – J. K. st. zproštěn obžaloby pro trestné činy podle § 5 tehdy platného trestního zákona a § 11 retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. (ve znění zákona č. 22/1946 Sb.), jakož i pro zločin zpronevěry podle ustanovení § 181 tehdy platného trestního zákona i pro zločin veřejného násilí vydíráním podle § 98b tehdy platného trestního zákona. naproti tomu vycházel odvolací soud z „nedohledaného trestního nálezu Okresního národního výboru v Domažlicích z 19. 4. 1947 č. 13438/47, ale nikoliv z výměru Zemského národního výboru v P. z 11. 10. 1947, č. j. XIII-1, 1060/1-1947, kterým byl ve vztahu k manželce J. K. st. zrušen výměr ze 7. 10. 1948 č. 80.138/48-IX/A 23“.

Dovolatel je toho názoru, že vydání odsuzujícího rozsudku Mimořádného lidového soudu v Klatovech z 25. 11. 1948, č. j. Ls 31/48/108 (jímž bylo rozhodováno po zprošťujícím rozsudku Krajského soudu v Písku ze 7. 11. 1946, sp. zn. Tk 1232/46) představuje systematickou perzekuci jeho otce – J. K. st., k níž došlo po změně politických poměrů v Československu po 25. 2. 1948. Proto je dovolatel toho názoru, že je v rozporu s obsahem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a s obsahem navazujících právních předpisů restitučních a rehabilitačních, je-li ponecháváno mimo hodnocení jednání J. K. st. jednak uvedené zprošťující rozhodnutí Krajského soudu v Písku ze dne 7. 11. 1946, tedy rozhodnutí řádného soudu, a to bez přihlížení ke zmíněným časovým souslednostem, takže při posouzení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. přihlížely soudy obou stupňů v této právní věci jen k rozhodnutím a výměrům, které byly pro právního předchůdce žalobce nepříznivé; takto ovšem došlo k zjevnému znevýhodnění žalobce v této právní věci.

Ve vyjádření žalované akciové společnosti P. Č. k dovolání dovolatele byl zdůrazněno, že rozsudek Mimořádného lidového soudu v K. z 25. 11. 1948, Ls 31/48/108, jímž bylo vysloveno i propadnutí majetku právního předchůdce žalobce J. K. st. ve prospěch státu, nebyl nikdy zrušen, nešlo tu o rozhodnutí, které by podléhalo rehabilitačnímu řízení a nelze toto rozhodnutí považovat za perzekuci, k níž došlo po 25. 2. 1948. Toto rozhodnutí není v rozporu s ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který měl jasně stanovený rozsah působnosti a týká se rehabilitace konkrétních odsouzení, mezi něž nepatří odsouzení podle retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. Dovolání dovolatele by tedy, podle tohoto vyjádření uvedeného žalovaného, nemělo být vyhověno.

Ve vyjádření žalované Obce Č. k dovolání dovolatele bylo rovněž uvedeno, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno. Nároky žalobce nebyly v tomto soudním řízení nikterak nedoceněny a těžiště rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na jiných zjištěných skutečnostech (ve světle jednotlivých aspektů důležitých pro posouzení chování konkrétní osoby za okupace), než které považuje žalobce za důležité.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 212/2004 Okresního soudu v Domažlicích), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozhodnutím odvolacího soudu z 31. 10. 2007 (sp. zn. 61 Co 505/2007 Krajského soudu v Plzni) byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 2 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb./zákonem o půdě/ ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) je oprávněnou osobou státní občan ČR, který ztratil majetek podle dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem (srov. § 1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 229/1991 Sb.) převzal stát.

Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. zemřela-li osoba uvedená v § 2 odst. 1 tohoto zákona před uplynutím lhůty uvedené v § 11a zákona č. 243/1992 Sb., nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu, c) dědic a manžel osoby uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., d) rodiče osoby uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., e) sourozenci osoby uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti.

Úmysl zákonodárce, vyjádřený v § 1 zákona č. 243/1992 Sb., se vztahuje na zmírnění některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky (srov. nález Ústavního soudu ČR z 12. 10. 1995, III. ÚS 39/95, uveřejněný pod č. 60 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Z uvedeného vyplývá, že v daném případě soudy obou stupňů posoudily projednávanou právní věc podle hmotněprávního ustanovení, které se na tuto právní věc nepochybně vztahovalo; v tomto smyslu nešlo o rozpor dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem.

Jak již bylo uvedeno, nešlo tu také v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 4 C 212/2004 Okresního soudu v Domažlicích), ani z obsahu dovolání dovolatele, ani z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR), týkající se výkladu ustanovení § 243/1992 Sb., jakož i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, nebylo také možno přesvědčivě dovodit, že by v projednávané právní věci byla rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným dovoláním dovolatele, řešena některá právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, zvláště když i návrhy a vyjádření účastníků tohoto řízení směřovaly jen k posouzení otázky, zda se právní předchůdce žalobce provinil či neprovinil svým jednáním proti československému státu, tedy otázky opírající se především o zjištění skutkového stavu věci a o zhodnocení v tomto směru v řízení provedeného dokazování.

Nebylo tedy možné u dovolání dovolatele shledat doloženě předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat opodstatněnost dovolatelem uplatněných dovolací důvodů (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …..“). Lze tu jen pro úplnost objasnění toho, co bylo jmenovitě předmětem dovolání dovolatele, tj. výtek neúplnosti skutkového zjištění a výtek vadného hodnocení důkazů, poukázat na to, jak jsou, podle uveřejněné judikatury soudů, výtky tohoto druhu posuzovány v dovolacím řízení; např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, bylo vyloženo: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním říze ní nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy ,jestliže zakládají některý v občanském soudním řádu jmenovitě stanovený dovolací důvod. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly v hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Pro nedostatek zákonných předpokladů přípustnosti dovolání u dovolání dovolatele přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou akciovou společností P. Č. a žalovanou O. Č. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení a náhradu těchto nákladů řízení na straně uvedených žalovaných nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo těmito žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. června 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-