JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 452/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce R. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. fondu Č. r., a 2/ F. B., též jako právnímu nástupci původního žalobce 3/ V. B., o určení neplatnosti dohody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 138/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.11.1998, čj. 24 Co 496/98-69, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Žalobci se domáhali určení neplatnosti dohody ze dne 16.5.1995, kterou převedl první žalovaný pozemky č.kat. 223/1 o výměře 22390 m2 a č. kat. 1812/1 o výměře 2685 m2 v katastrálním území B. do vlastnictví druhého a třetího žalovaného. Okresní soud v Kladně uvedenou žalobu rozsudkem ze dne 16.10.1997, čj. 10 C 138/95-55, zamítl.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 26.11.1998, čj. 24 Co 496/98-69; současně proti němu připustil dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a ze zjištění vlastních, dospěl k závěru, že věcná legitimace žalobce k podání určovací žaloby by mohla být dána, není však současně splněna další podmínka nezbytná pro úspěšnost žaloby, totiž naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy. Žalobci sice dal zapravdu, že je oprávněnou osobou, jíž vznikl ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě") nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků, avšak neshledal, že by byla na jeho straně dána podmínka úspěšnosti určovací žaloby, směřující proti účastníkům jiného právního vztahu, když i případné určení neplatnosti by nemohlo mít dopad na postavení žalobce. Odvolací soud totiž nesouhlasil s tvrzením žalobce, že bez určení neplatnosti smlouvy by se jeho postavení stalo nejistým, a dovodil, že ani v případě, že by soud žalobě vyhověl, nebyl by odstraněn stav právní nejistoty, neboť by prvnímu žalovanému nevznikla povinnost převést na žalobce pozemky, které jsou předmětem sporné smlouvy; tato povinnost prvnímu žalovanému nevyplývá ani z protokolu ze dne 7.10.1993, jímž byly žalobci předmětné pozemky přenechány do užívání. Odvolací soud připustil dovolání pouze k vyřešení otázky, kterou považuje za zásadně právně významnou, totiž, zda žalobce jako oprávněná osoba s nárokem na bezúplatný převod jiných pozemků ve vlastnictví státu pozemkovým fondem podle § 11 odst. 2 zákona o půdě má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, kterou byly pozemky, s jejichž bezúplatným převodem na svou osobu žalobce souhlasí, pozemkovým fondem převedeny na jinou oprávněnou osobu. Odvolací soud neshledal potřebu, aby připustil dovolání i k dalším otázkám podle návrhu žalobce, totiž zda je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody uzavřené mezi vlastníkem pozemku a další osobou i na straně oprávněného uživatele předmětného pozemku, a zda pozemkový fond při bezúplatném převádění pozemku, o který má zájem více oprávněných osob, je vázán pravidly zakotvenými v § 17 odst. 5 zákona o půdě, a musí rovněž dodržovat zásady dobrých mravů podle § 3 obč.zák.; těmito otázkami se totiž odvolací soud nezabýval.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 23.8.1999, napadl žalobce F. B. dovoláním, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 23.3.1999. V něm žalobce namítá, že první žalovaný vydal napadanou dohodou předmětný pozemek druhému a třetímu žalovanému v rozporu se zákonem. Vyjadřuje přesvědčení, že jeho tvrzené právo na vydání předmětného pozemku bylo ohroženo a porušeno napadenou dohodou. Naléhavost právního zájmu na zjištění neplatnosti sporné dohody je dle jeho názoru dána tím, že na základě smlouvy může být kdykoli podán návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí; zjištění neplatnosti napadané dohody by vytvořilo podmínky pro zamítnutí návrhu na provedení tohoto vkladu. Pokud bude návrh žalobce zamítnut, žalovaní podají návrh na povolení vkladu do katastru, což s ohledem na nejistotu v právních vztazích dosud neudělali. Z uvedených důvodů považuje žalobce závěr soudů obou stupňů o nedostatku jeho naléhavého právního zájmu na určovací žalobě za nesprávný. Naléhavost právního zájmu je, podle žalobce, umocněna jeho předmětem, neboť při řešení otázky platnosti napadené dohody je třeba řešit konkurenci více různých restitučních nároků na vydání jiného, avšak konkrétního pozemku, což jsou podle žalobce právní otázky zásadního významu. Žalobce dále požaduje, aby dovolací soud podle § 239 odst. 2 OSŘ posoudil jako otázku zásadního právního významu aktivní věcnou legitimaci, neboť odvolací soud návrhu na připuštění dovolání k řešení této otázky nevyhověl. Pokud jde o úplnost skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, namítá, že soudy nesprávně posoudily protokol ze 7.10.1993 týkající se přenechání náhradních pozemků žalobci do doby provedení pozemkových úprav, jestliže konstatují, že jde o listinu sepsanou mezi S. a žalobcem; neuvádějí, že jde o dohodu, jejíž smluvní stranou je vedle žalobce P. fond ČR K., jak je to zřejmé z otisku razítka. Žalovaný vyjádřil také nesouhlas s názorem odvolacího soudu, podle něhož ustanovení § 17 zákona o půdě řeší pouze případy privatizací a nikoli náhradních pozemků, neboť v odst. 5 citovaného ustanovení jsou upravena pravidla pro převod nemovitostí ve vlastnictví státu, má li o ně zájem více osob. Žalobce je toho názoru, že i v případě, kdyby toto ustanovení bylo určeno k úpravě vztahů při provádění privatizace, je zde namístě použití analogie, neboť nepochybně upravuje vztahy svým obsahem a účelem nejbližší vztahům posuzovaným v dané věci. Namítá, že druhý a třetí žalovaní nejsou samostatně hospodařícími rolníky a předmětné pozemky v době jejich vydání neužívali. Žalobce naopak splňoval zákonné podmínky pro vydání předmětných pozemků a první žalovaný proto měl učinit návrh na jejich vydání jemu, nikoli druhému a třetímu žalovanému. Z důvodů uvedených v § 39 občanského zákoníku je proto dohoda neplatná. Žalobce konečně konstatuje, že vydání pozemků druhému a třetímu žalovanému je v rozporu s dobrými mravy, jestliže je v rozporu se zásadami uvedenými v ustanovení § 17 odst. 5 zákona o půdě. V daném případě druhý a třetí žalovaní projevili zájem o vydání pozemků po dohodě s p. Š., jemuž se zavázali je převést, přestože s předmětnými pozemky sousedí žalobcův pozemek, a přesto, že celkové restituční nároky žalobce a jeho rodiny jsou vyšší než obou žalovaných. Vzhledem k tomu, že výroky obou soudů vycházejí z nesprávného výkladu § 80 písm. c) OSŘ a na posuzovaný případ nebyla použita ustanovení § 17 odst. 5 zákona o půdě, ani ustanovení § 3 občanského zákoníku, žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Po vynesení rozsudku odvolacího soudu zemřel dne 1.4.1999 třetí žalovaný V. B. Ze zprávy soudní komisařky, projednávající jeho dědictví, vyplývá, že jeho jediným dědicem, který dědictví neodmítl, se stal druhý žalovaný F. B., který tak v řízení nastoupil na jeho místo ( § 107 odst. 3 OSŘ).

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).

Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením § 241 odst. 2 OSŘ, a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud dovolání proti svému rozsudku připustil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ dovolací soud neshledal. Pokud žalobce navrhoval v průběhu řízení připuštění dovolání k posouzení dopadu ustanovení § 17 zákona o půdě na daný případ, nejde o právní problém zásadního významu, protože věc byla posouzena v souladu s judikaturou odvolacího soudu ( viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.1997, čj. 2 Cdon 522/96).; další aspekty uváděné v dovolání, jsou mimo rámec přezkumu rozsudku odvolacího soudu, protože se netýkají otázky naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě. Dovolací důvod, uvedený v dovolání, a týkající se otázky, k jejímuž řešení odvolací soud připustil dovolání, je podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.

Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ), vymezeného tak, zda na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, kterou prvý žalované převedl na druhého a třetího žalovaného náhradní pozemky. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Pro posouzení, zda na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního vztahu, jehož není účastníkem, je rozhodující, jak dalece se tento právní vztah týká jeho práv, případně existujících právních vztahů, a zda může navrhovaný rozsudek mít za následek odstranění nejistoty v postavení žalobce. V daném případě je třeba posoudit, zda v případě, že by napadená smlouva neexistovala, bylo by dáno právo žalobce na to, aby mu pozemkový fond převedl předmětné pozemky jako pozemky náhradní; jinými slovy, zda jeho právo na náhradní pozemek( pozemky), které vyplynulo ze skutečnosti, že mu v řízení podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě nemohly být vydány jeho původní pozemky, obsahuje i právo na výběr konkrétního pozemku.

Touto otázkou se dovolací soud již vícekrát zabýval, a dospěl k závěru, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků ( viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 1478/2000) a není dáno ani pořadí v případě více zájemců o stejný pozemek, zohledňující např. i okolnost, že oprávněná osoba je samostatně hospodařícím zemědělcem ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.1999, sp.zn. 2 Cdon 893/97). Případné zjištění neplatnosti smlouvy, kterou pozemkový fond převedl předmětný pozemek na třetí osoby, by proto nemohlo zajistit žalobci právo na převod tohoto konkrétního pozemku, a jeho postavení by tím nepozbylo v tomto směru nejistoty. Právní úvaha odvolacího soudu byla proto shledána správnou a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. Otázka trvání užívacího práva žalobce k uvedeným pozemkům pak není předmětem řízení.

Dovolání bylo proto podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří v dovolacím řízení měli úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly( § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. srpna 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á,v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 14. August 2001