JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 4450/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalované H. N. T., zastoupené advokátem, o zaplacení 27.450,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 101/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 Co 1273/2008-127, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.285,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, č. j. 6 C 101/2007-104, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 4. 2008, č. j. 6 C 101/2007-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 27.450,- Kč (výrok I.) a co do částky 2.550,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi a ve vztahu ke státu.

K odvolání žalované do výroků I., III. a IV. tohoto rozsudku jej odvolací soud změnil tak, že žalobu co do částky 27.450,- Kč zamítl, a znovu rozhodl o náhradě nákladů vzniklých před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně a její bývalý manžel mají ve společném jmění manželů, jež rozvodem zaniklo ke dni 29. 4. 2005 a nebylo dosud vypořádáno, dům č. p. 151 na parcele č. 691 v katastrálním území S. nad L. Žalovaná v tomto domě bez písemné smlouvy, jen na základě ústní dohody s M. P. (rozvedeným manželem žalobkyně), užívala nebytové prostory o celkové výměře 65,25 m2 v období od 1. 7. 2005 do 30. 9. 2006. Platila za to bývalému manželovi žalobkyně 6.000,- Kč měsíčně, takže mu zaplatila za uvedené období celkem 90.000,- Kč. Z této částky inkasovala žalobkyně 33.000,- Kč. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že průměrné obvyklé nájemné za celé období činilo 117.450,- Kč.

Odvolací soud souhlasil s tím, že ústní smlouvu o užívání nebytových prostor uzavřela žalovaná pouze s bývalým manželem žalobkyně, a nikoliv se žalobkyní, přičemž tuto smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou pro nedodržení písemné formy. Žalovaná tedy užívala nebytové prostory na základě neplatně uzavřené nájemní smlouvy, nikoliv bez právního důvodu, jak dovodil soud prvního stupně. Jakmile je uzavřena neplatná smlouva, vzniká plněním z této neplatné smlouvy bezdůvodné obohacení a ve smyslu § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Vráceno však může být jen plnění poskytnuté mezi účastníky smlouvy, takže žalovaná by mohla vrátit hodnotu užívání (ve výši obvyklého nájmu) jen ve prospěch druhého účastníka smlouvy, kterým byl manžel žalobkyně. Ve vztahu k žalobkyni nemá žalovaná žádnou povinnost, protože žádná povinnost k žalobkyni jí z hmotného práva nevyplývá. Na vydání bezdůvodného obohacení tak žalobkyně nárok nemá. Podle odvolacího soudu není správná ani úvaha okresního soudu o aktivní solidaritě rozvedených manželů P. z uzavřené neplatné nájemní smlouvy. Jestliže neplatnou smlouvu uzavřel jen jeden z manželů, nemůže dojít k žádné aktivní solidaritě. Ta může vzniknout jen tehdy, jsou-li účastníkem právního úkonu oba manželé. Obdobně je tomu i s pasivní solidaritou manželů, přičemž odvolací soud na tomto místě odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005. Aby nastala aktivní solidarita a byla naplněna slova zákona (§ 145 odst. 4 obč. zák.), musí být účastníky právního úkonu oba manželé. Pokud by i žalobkyně uzavřela neplatnou nájemní smlouvu, pak by z tohoto neplatného „nájemního úkonu“ byly nároky obou rozvedených manželů solidární. Oba by měli nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy a oba by byli oprávněni společně a nerozdílně. Tak tomu však v souzené věci nebylo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odůvodňuje je tím, že napadený rozsudek vychází z nesprávného právního posouzení věci a je založen na extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Dovolatelka nejprve upozornila na skutečnost, že v jiném soudním řízení vedeném před Okresním soudem v Jindřichově Hradci se domáhala uložení povinnosti žalované vyklidit nebytové prostory v dotčené nemovitosti. Žalobě na vyklizení bylo vyhověno s tím, že žalovaná užívala tyto prostory ve spoluvlastnictví žalobkyně bez právního důvodu. Proto shledává rozhodnutí odvolacího soudu v souzeném sporu „nepředvídatelným

a překvapivým“. Žalobkyně je přesvědčena, že k podání žaloby v daném případě byla nepochybně legitimována, neboť zmíněné nebytové prostory jsou stále ve společném jmění jejím a jejího bývalého manžela. I kdyby její bývalý manžel uzavřel neplatnou nájemní smlouvu ohledně společné věci, její účinky by stíhaly i žalobkyni. V tomto řízení však bývalý manžel žalobkyně vyslechnutý jako svědek vypověděl, že od července 2005 předmětné nebytové prostory užívala žalovaná fakticky nadále, bez smlouvy. Závěr odvolacího soudu o neplatné nájemní smlouvě nemá oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaná užívala tyto prostory bez jakéhokoliv právního důvodu. Žádná smlouva ohledně užívání nebytových prostor po 1. 6. 2005 s žalovanou uzavřena nebyla. Jediná nájemní smlouva byla uzavřena dne 1. 6. 2004 na dobu určitou do 31. 5. 2005 mezi bývalým manželem žalobkyně a L. N. V. Po skončení nájemního vztahu údajně pokračovala v nájmu podle této smlouvy žalovaná. Právní závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně je krajně formalistický, nerespektující hmotně právní úpravu aktivní solidarity ohledně práv ke společné věci. Poukaz na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť v souzené věci jde o zodpovězení otázky, zda v situaci, kdy druhý společný vlastník je nečinný, je žalobkyně oprávněna k ochraně společného jmění manželů požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Byť by třeba i uzavřel neplatnou smlouvu ohledně užívání společné věci jen jeden z manželů, je účastníkem takovéhoto úkonu i druhý manžel, i když v ní není jmenovitě uveden. Ze všech shora uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že pokud jde o namítaný nesoulad skutkových zjištění s provedeným dokazováním, pak z obsahu dovolání takováto skutečnost vůbec nevyplývá, „dovolatelka ničeho takového nevytýká“. Na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy nárok nemá, neboť nelze dospět k závěru, že by žalovaná užívala předmětné nemovitosti bez právního důvodu (právní důvod tu totiž byl). Žalovaná proto navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však shledány nebyly.

Právní závěr, na němž je rozsudek odvolacího soudu založen a jenž je žalobkyní v předmětném dovolání zpochybňován, tkví v tom, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání posuzované žaloby na vydání bezdůvodného obohacení.

V daném případě nebyla činěna spornou skutečnost, že předmětná nemovitost (identifikovaná výše) tvořila součást společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela. Jejich společné jmění sice zaniklo (právní mocí rozsudku o rozvodu manželství), avšak v inkriminované době, kdy nemovitost užívala žalovaná, nebylo vypořádáno. Z ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. přitom vyplývá, že nedošlo-li k vypořádání zaniklého společného jmění manželů, nachází se tento majetek ve stejném právním režimu jako kdyby k zániku nedošlo, a to po dobu od zániku společného jmění manželů až po okamžik, kdy k vypořádání dojde, nejpozději však do tří let od tohoto zániku. Na majetek náležející do této skupiny je tedy třeba pohlížet, jako kdyby společným jměním manželů stále byl. I pro něj platí § 145 obč. zák., tedy mimo jiné, že jej manželé (bývalí manželé) užívají a udržují společně (§ 145 odst. 1 obč. zák.). Na výše identifikovanou nemovitost se tedy i v době, kdy byla užívána žalovanou, vztahovala právní úprava regulující společné jmění manželů.

Dovolací soud dále vycházel ze závěru soudů obou stupňů o tom, že bývalý manžel žalobkyně v době po zániku společného jmění manželů uzavřel ústně se žalovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor nacházejících se v předmětné nemovitosti. Toto žalobkyně v dovolání zpochybnila s tím, že její bývalý manžel vyslechnutý jako svědek vypověděl, že od července 2005 předmětné nebytové prostory žalovaná užívala fakticky dále, bez smlouvy. Nicméně podle obsahu spisu ze svědecké výpovědi M. P. jasně vyplývá, že k uzavření zpochybňované nájemní smlouvy došlo (viz č. l. 57). Podle této výpovědi M. P. jako pronajímatel přenechal žalované k dočasnému užívání předmětné nebytové prostory s tím, že žalovaná mu měla platit nájemné ve stejné výši jako podle předchozí nájemní smlouvy, kterou M. P. uzavřel s manželem žalované. Byly tak naplněny všechny esenciální znaky nájemní smlouvy podle § 663 obč. zák. To, že M. P. ve své svědecké výpovědi uvedl, že „od měs. 7/2005 předmětné nebytové prostory užívala žalovaná faktický dále, to ano, a bez smlouvy,“ zcela jasně znamená pouze to, že smlouva nebyla učiněna písemně, ale toliko ústně. M. P. ostatně své tvrzení sám doplnil konstatováním, že „žádná písemná smlouva o tom nebyla“. Dovolací soud připomíná, že závěr o tom, zda a jaká smlouva byla uzavřena, je předmětem právního posouzení, jež přísluší výhradně soudu. Dovolatelkou zpochybňovaný závěr tak neodporuje skutkovým zjištěním, k nimž soud dospěl v souladu s tím, co bylo v nalézacím řízení prokazováno.

Dovolací soud též vycházel z právního závěru soudů obou stupňů, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalovanou a bývalým manželem žalobkyně je neplatná pro nedodržení zákonem předepsané písemné formy. Tento závěr nebyl v dovolání žalobkyně rovněž zpochybněn.

Dovolací soud tedy vycházel z toho, že mezi bývalým manželem žalobkyně

a žalovanou byla uzavřena neplatná smlouva, jejímž předmětem měly být nebytové prostory nacházející se uvnitř nemovitosti, na niž dopadal právní režim upravující společné jmění manželů.

Předmětem dovolacího řízení se tedy stala otázka, zda se za takových okolností může žalobkyně po žalované domáhat vydání případného bezdůvodného obohacení.

Pro posouzení této otázky bylo třeba vyjít z ustanovení § 451 obč. zák., jež stanoví, že „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat“ (odst. 1), a dále, že „bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů“ (odst. 2). Ustanovení § 457 obč. zák. pak uvádí, že „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích týkajících se bezdůvodného obohacení opakovaně uvedl, že § 457 obč. zák. představuje úpravu, která navazuje na základní princip bezdůvodného obohacení vyjádřený v § 451 obč. zák., jenž zakládá obecnou povinnost toho, kdo se na úkor jiného obohatil, toto obohacení vydat, a blíže vymezuje rozsah restituční povinnosti pro případy plnění z neplatných smluv. Ustanovení § 457 obč. zák. stanoví, že v případě bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z neplatné smlouvy jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci tohoto právního úkonu,

a těm tudíž přísluší i věcná legitimace – aktivní i pasivní ve sporu o toto obohacení, nehledě na to, zda se v důsledku neplatného právního úkonu obohatil i někdo jiný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2005 civ., sešit 4, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Tento právní závěr Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích aplikoval i na situaci, kdy se jednalo o neplatnost nájemní smlouvy ohledně společné věci v důsledku opomenutí spoluvlastníka při jejím uzavření, jenž se proto nestal účastníkem neplatné smlouvy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu). V těchto rozhodnutích je vyjádřen závěr, že ač došlo na úkor spoluvlastníka k bezdůvodnému obohacení, stalo se tak v důsledku toho, že uzavření smlouvy ostatními spoluvlastníky představuje z jejich strany užívání společné věci nad míru stanovenou jejich spoluvlastnickým podílem, nikoliv přímo v důsledku užívání věci nájemcem na základě neplatné nájemní smlouvy. I v případě, že by tedy soudy dospěly k závěru, že nájemní smlouva je neplatným právním úkonem zakládajícím stranám povinnost vrátit si majetkový prospěch, který na základě neplatné smlouvy nabyly, nesměřovala by žaloba podaná proti nájemci vůči osobě s odpovídající pasivní věcnou legitimací.

Dovolací soud přitom považuje za přiléhavé vztáhnout uvedené právní závěry

i na případ, kdy se jedná o neplatnost nájemní smlouvy uzavřené jen jedním z (bývalých) manželů, jejímž předmětem je nemovitost, která náleží do společného jmění manželů nebo na niž režim tohoto právního institutu dopadá. Pro tento závěr je rozhodujícím předpokladem skutečnost, že žalobkyně nebyla účastnicí předmětné nájemní smlouvy, která byla shledána neplatnou. V tomto ohledu nelze dát za pravdu žalobkyni, která tvrdí, že „byť by třeba i uzavřel neplatnou smlouvu ohledně užívání společné věci jen jeden z manželů, je účastníkem takovéhoto úkonu i druhý manžel, i když v ní není jmenovitě uveden.“ Tomuto argumentu totiž odporují obecné právní závěry dosažené již v odvolacím soudem citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 24/2008, sešit 3, dostupném též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. V tomto rozsudku bylo totiž konstatováno, že „lze s přihlédnutím k teleologickému výkladu zkoumaných ustanovení opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany.“

I když to není v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu výslovně vyjádřeno (neboť se zabývalo toliko problematikou závazků manželů), nepochybně z něj vyplývá závěr, že právní úpravu společného jmění manželů nelze spojovat s pravidlem, že účastníkem synallagmatických závazkových právních vztahů založených smlouvou se automaticky stává i ten z manželů, jenž nebyl účastníkem smlouvy tento vztah zakládající.

Pro účely souzeného sporu z výše uvedeného vyplývá závěr, že jestliže jeden z manželů není účastníkem závazkového právního vztahu založeného nájemní smlouvou uzavřenou pouze druhým manželem, pak není ani účastníkem závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení, k jehož vzniku došlo v důsledku neplatnosti nájemní smlouvy. Jinými slovy řečeno, bezdůvodné obohacení je sice samostatným důvodem vzniku závazkového právního vztahu, nicméně platí, že jeho účastníkem není ten z manželů, jenž nebyl účastníkem smlouvy, v důsledku jejíž neplatnosti závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení vznikl. Stejné závěry platí i pro případ, že k takové situaci dojde po zániku společného jmění manželů, avšak ještě před jeho vypořádáním. Obdobně jako v případě podílového spoluvlastnictví platí, že jestliže došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor manžela, jenž nebyl účastníkem nájemní smlouvy, stalo se tak v důsledku toho, že uzavření smlouvy druhým z manželů představuje z jeho strany užívání společné věci nad míru jeho oprávnění vyplývajícího z právní úpravy společného jmění manželů ohledně hospodaření se společnou věcí, nikoliv přímo v důsledku užívání věci nájemcem na základě neplatné nájemní smlouvy.

Jestliže tedy mezi žalobkyní a žalovanou neexistuje žádný právní vztah, z něhož by podle hmotného práva vyplývala povinnost žalované vůči žalobkyni vydat jí žalovanou částku, není žalovaná pasivně věcně legitimovaná, a žalobu tedy bylo třeba zamítnout. Na věci nic nemění ani to, že odvolací soud dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť pro výsledek sporu z toho plynou totožné právní konsekvence.

Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání za správné a dovolání žalobkyně za nedůvodné, a proto je podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.985,- Kč (srov. § 3 odst. 1, bod 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 6.285,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 1. července 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás