JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 4434/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 550.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.

26 C 237/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. března 2008, č. j. 35 Co 339/2007-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, č. j. 26 C 237/2003-34, zamítl žalobu na zaplacení částky 550.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl

o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.).

Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce uzavřel se společností L., s. r. o. se sídlem v L., V. 322/10, dne 10. 12. 1997 podle § 50a obč. zák. smlouvu o budoucí smlouvě o dílo, na základě které jí předal dne 18. 12. 1997 zálohu 150.000,- Kč a 19. 3. 1998 zálohu 500.000,- Kč. Žalobce od této smlouvy platně odstoupil, a to nejpozději před datem 12. 10. 1998, neboť tato skutečnost je zmíněna v dopise žalovaného žalobci z 12. 10. 1998. Žalobci byla dne

9. 11. 1998 vrácena část zálohy 100.000,- Kč. Žalobce uplatňoval nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., pro který platí podle § 107 obč. zák. dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, která začala plynout nejpozději 11. 10. 1998 a jejíž poslední den připadl na 11. 10. 2000. Žalobce však podal žalobu u soudu až 7. 7. 2003, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Právo žalobce na vrácení zbylé části zálohy 550.000,- Kč tak nelze přiznat, neboť bylo promlčeno a žalovaný se promlčení dovolal (§ 100 odst. 1 a § 107 obč. zák.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 35 Co 339/2007-71, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (výrok I.), změnil jej v nákladovém výroku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění. Dále doplnil dokazování listinami ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 13/2003, když žalobce v odvolání poukazoval na související trestní oznámení a nutnost uplatnění desetileté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 obč. zák., a uzavřel, že jsou dány důvody pro potvrzení rozsudku. Jestliže totiž žalobce podal 9. 5. 2001 proti žalovanému trestní oznámení, pak i kdyby toho dne uplatnil právo na náhradu škody, bylo by to již po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty, a nemohlo tak dojít k jejímu stavení. V trestním řízení navíc soud zjistil, že se žalovaný trestného činu nedopustil, a nemohl tedy vzniknout ani odpovědnostní vztah žalovaného jako fyzické osoby podle § 420 odst. 1 obč. zák. (jednání žalovaného, které by mělo znaky skutkové podstaty trestného činu). Žalobce pak neprokázal, že by vznikl ručitelský vztah mezi žalovaným a společností L., s. r. o., když nežaloval tuto společnost, se kterou byl ve smluvním vztahu, ale žalovaného jako fyzickou osobu. Ručitelský vztah žalovaného jako jednatele společnosti přitom nemohl vzniknout, neboť společnosti nebyla způsobena jeho jednáním žádná škoda, obdobně ani ručení společníků za závazky společnosti při prohlášení konkursu u žalovaného nepřicházelo v úvahu, když žalobce se jako věřitel nepřihlásil do konkursu. Závěr Okresního soudu v Liberci o tom, že pohledávka žalobce proti dlužníku L., s. r. o. ve výši 550.000,- Kč je promlčena, je proto správný, a protože se žalovaný promlčení dovolal, nebylo možné právo na zaplacení uvedené částky žalobci přiznat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť podle jeho názoru byla právní otázka posuzovaná odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem, protože odvolací soud nesprávně stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení, když lhůtu odvodil z odstoupení žalobce od smlouvy o budoucí smlouvě o dílo. Žalobce se však o skutečném oběhu finančních prostředků, které předal žalovanému za účelem realizace výstavby rodinného domku společností L., s. r. o., mohl dozvědět nejdříve z pravomocného rozhodnutí v trestní věci žalovaného, takže subjektivní promlčecí lhůta u práva na vydání bezdůvodného obohacení zůstala žalobci zcela zachována. Žalobce připomíná, že předal dne 18. 12. 1997 žalovanému osobně částku 150.000,- Kč a dne 19. 3. 1998 částku 500.000,- Kč, přičemž nelze z předchozího dokazování učinit závěr, že předmětná hotovost byla vložena do oběhu finančních prostředků v této společnosti nebo přímo použita pro jiné konkrétní účely společnosti, a pokud tvrdil žalovaný něco jiného, pak pro to chyběl spolehlivý důkaz. Z toho žalobce dovozuje, že předmětná hotovost zůstala v dispozici žalovaného, což hodnotí jako porušení právních norem upravujících oběh a hospodaření s finančními prostředky ve společnosti. Tento závěr je pak nepřímo prokázán i stavem účetnictví společnosti L., s. r. o, které tyto finanční operace v podstatě neevidovalo. Jednání žalovaného, který si ponechal převzaté prostředky ve svém osobním držení a dispozici v rozporu s právní úpravou, nelze kvalifikovat jako jednání právnické osoby, ale má charakter nepřiměřeného excesu, za který nese osobní odpovědnost žalovaný jako fyzická osoba, a žalobce se proto nemohl domáhat plnění z odpovědnosti na právnické osobě. Žalobce dále poukazuje na chybu v rámci trestního řízení, když nebyl poučen, kdy se může připojit k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody. Protože tedy rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném skutkovém i právním posouzení věci, navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání stručně vyjádřil tak, že navrhl jeho zamítnutí, neboť ve věci rozhodl krajský soud ve smyslu hmotněprávní úpravy a nebyly ani splněny podmínky pro podání dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1

o. s. ř.) a je zastoupen advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 2, C 203). Právní otázka rovněž postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).

Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).

Zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tak je tomu v tomto případě, kdy dovolatel nově tvrdí, že předmětná hotovost zůstala v dispozici žalovaného, což hodnotí jako porušení právních norem upravujících oběh

a hospodaření s finančními prostředky ve společnosti, mající charakter nepřiměřeného excesu, za který nese osobní odpovědnost žalovaný jako fyzická osoba, když ovšem dříve v odvolání tvrdil, že žalovaný potvrzuje, že peníze byly použity pro provoz společnosti, jedná se zde tedy z jeho strany o nové tvrzení. Zjištěným skutkovým základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k § 243a o. s. ř.).

Z výše uvedeného vymezení vyplývá, že dovolatel zásadní právní význam splňující uvedené charakteristiky nevymezil a ani jím namítaný rozpor s hmotným právem nebyl dovolacím soudem shledán, pokud tvrdil, že byl nesprávně stanoven počátek běhu subjektivní promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení, neboť soudy prvního i druhého stupně počátek běhu promlčecí doby stanovily správně, když jej odvodily od okamžiku, kdy žalobce od smlouvy odstoupil, protože již od tohoto okamžiku věděl, že se L., s. r. o. na jeho úkor obohatila. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak nelze v daném případě odvozovat od pravomocného rozhodnutí v trestní věci žalovaného, kterým byl zproštěn obžaloby.

Námitka údajného pochybení v rámci trestního řízení týkající se nepoučení žalobce je pak v rámci dovolacího řízení zcela bezpředmětná, neboť Nejvyššímu soudu přezkum trestního řízení v rámci občanského soudního řízení nepřísluší a takovéto pochybení nemůže mít relevantní vliv na posouzení nároku z bezdůvodného obohacení za shora popsané situace.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k jejich náhradě. Žalovanému vznikly náklady

v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 3. června 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 03. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin