JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 435/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované nezl. I. S., zastoupené zákonnou zástupkyní – matkou, a kolizním opatrovníkem Městským úřadem Č. T., o 5.602.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 180/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2007, č. j. 11 Co 409/2007-224, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 3. 5. 2007, č. j. 16 C 180/2006–212, žalobu na zaplacení částky 5.602.240,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 6. 2002 postoupil D. H., tehdejší správce majetku po zemřelém otci žalované N. S., pohledávku, kterou měl N. S. za dlužnicí Š. P. (na základě smlouvy o půjčce ze dne 27. 2. 2001), žalobci za plnou cenu rovnající se v přepočtu žalované částce a sám inkasoval finanční hotovost, kterou do majetku (dědictví) spravovaného po zemřelém N. S. nevložil. Zmíněnou hotovost nepředal (po zrušení usnesení, kterým byl ustanoven správcem majetku) ani nově ustanovené správkyni majetku JUDr. M. a naložil s ní blíže nezjištěným způsobem ve svůj prospěch a ke škodě žalované jako oprávněné dědičky. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2004, č. j. 48 T 3/2004-862, byl D. H. uznán vinným z trestného činu zpronevěry mimo jiné skutky i za to, že dne 4. 6. 2002 v T. neoprávněně bez svolení soudu uzavřel s žalobcem uvedenou smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 320.000 DEM. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné č. j. 26 C 154/2004-51 ve znění potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 177/2005-94 bylo žalované přisouzeno plnění z půjčky ze dne 27. 2. 2001, když v tomto jiném řízení byla zmíněná smlouva o postoupení pohledávky (půjčky) na žalobce vyhodnocena v rámci předběžné otázky jako absolutně neplatná. V řízení bylo potvrzeno, že 320.000 DEM převzal D. H., tehdejší správce majetku zůstavitele N. S. Soud uzavřel, že bezdůvodné obohacení na straně žalované nevzniklo.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 9. 2007, č. j. 11 Co 409/2007-224, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že jsou správná, neboť mají oporu v provedených důkazech, a přitakal i jeho právním závěrům. S odkazem na § 451 obč. zák. uvedl, že předpokladem úspěchu žaloby na vydání bezdůvodného obohacení je její uplatnění vůči tomu, kdo se fakticky na úkor žalobce obohatil; rozhodující je faktický stav obohacení, nikoliv stav hypotetický konstruovaný v posuzovaném případě žalobcem. Na závěru, že na straně žalované bezdůvodné obohacení nevzniklo nic nemění ani skutečnost, že žalované jako univerzální dědičce po jejím otci náleží přisouzené plnění z půjčky (uvedeným rozsudkem) a že v tomto jiném řízení byla smlouva o postoupení pohledávky vyhodnocena v rámci předběžné otázky jako absolutně neplatná; plnění z půjčky je spravováno jiným právním režimem než plnění, jehož se žalobce domáhá, a proto ani okruh účastníků nemůže být totožný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. S odkazem na § 480a obč. zák. dovozuje, že D. H. nenakládal se svým vlastním majetkem, nýbrž s cizím na základě pověření soudem. Samotnou smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 6. 2002 nezavázal k plnění sám sebe a současně žalobce nebyl zavázán plnit ve prospěch jeho majetku. Tvrdí, že osoba, která se na jeho úkor v okamžiku podání žaloby obohatila, tedy nebyl D. H. jako správce majetku, jelikož jeho oprávnění disponovat s majetkem zůstavitele (zemřelého N. S.), dnes již majetkem žalované, zaniklo ke dni zrušení jeho ustanovení správcem majetku. Není přitom rozhodné, zda žalované požadovanou částku spolu s dalším majetkem patřícím do dědictví po zůstaviteli D. H. předal či ne, jelikož toto je závazek mezi žalovanou a D. H. Žalobce zmíněnou hotovost D. H. předal a majetek patřící do dědictví po N. S. se tak o tuto částku navýšil. Vzhledem k tomu, že jediným oprávněným dědicem takto navýšeného majetku se stala žalovaná, nikoliv správce D. H., může být v tomto sporu pasivně legitimovaná pouze žalovaná. Dále namítá, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451

a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, publikovaný

v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 968, svazek 13, ročník 2002).

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že D. H., jako tehdejší správce majetku po zemřelém otci nezletilé žalované, přijal od žalobce plnění ve výši žalované částky (po přepočtu), a to na základě absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, kterou neoprávněně (bez svolení soudu) uzavřel s žalobcem. Přijaté plnění do spravovaného majetku nevložil a naložil s ním blíže nezjištěným způsobem. Z toho je třeba dovodit, jak ostatně správně učinily soudy obou stupňů, že přijetím uvedeného plnění nedošlo k rozmnožení majetku žalované, tehdy spravovaného D. H.; na straně žalované tak bezdůvodné obohacení nevzniklo.

Jestliže žalobce dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu není přezkoumatelné, což však dovolací soud navíc neshledává, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Jelikož dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud touto námitkou zabývat.

Pokud dovolání směřuje rovněž proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tak ani v tomto rozsahu není přípustné. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení, a to i v případě, že je součástí rozsudku (§ 167 odst. 1

o. s. ř.). Proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 239

o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, sešit 1, ročník 2003). Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 4. června 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 04. June 2008