JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 422/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele V. V., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 16.6.2005, sp.zn. 16 Co 172/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 7 C 1095/92 (žalobce V. V., zastoupeného v řízení před soudy obou stupňů JUDr. J. K., proti žalovaným: 1. P. f. Č. r., a 2. akciové společnosti A. J., v likvidaci, zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci u soudu 28.9.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě z 25.2.2003, čj. 7 C 1095/92-432. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla především připuštěna změna žaloby žalobce V. V. (podle jeho podání z 2.1.2003), a to tak, že se žalobce v dalším průběhu řízení domáhal určení, že manželé V. V. a M. V., rodiče uvedeného žalobce, byli ke dni úmrtí V. V. 19.10.1974 podílovými rovnodílnými spoluvlastníky nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území H., okres J., na listu vlastnictví č. 1002 u Katastrálního úřadu v J., a to pozemků parc. č. 127, 131, 142, 1045/1, 1046/2, 1046/3, 1047/1, 1048, 1050, 1053, 1054, 1055, 1377/3 a 1437/13, dále pozemků parc. č. 1056, 1057 a 1384, jakož i části pozemků (oddělených geometrickým plánem z 31.3.1991 č. 258/2) parc. č. 1047/1, o výměře 52 m2, a parc. č. 1047/4, o výměře 78 m2. Připuštěna byla i další změna žaloby, a to na „určení, že manželé V. a M. V. byli ke dni úmrtí V. V. 19.10.1974 podílovými rovnodílnými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 208 pro katastrální území H. u Katastrálního úřadu v J., a to budovy čp. 2 (na stavebním pozemku parc. č. 50) a parcely č. 50 i pozemků parc. č. 51/1, 51/2 a 51/3“. Dalšími výroky rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o uvedená navržená určení vlastnictví k nemovitostem. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému P. f. Č. r. na náhradu nákladů řízení 233 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; také bylo žalobci uloženo zaplatit žalované akciové společnosti A. J. na náhradu nákladů řízení 4.300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo žalobci uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Jihlavě 76 Kč na náhradu jím placených nákladů řízení a na úhradu soudního poplatku 2.000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na straně žalobce byl shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení právního vztahu. Dále byl soud prvního stupně toho názoru, že žalobce je v tomto sporu věcně aktivně legitimován k jeho vedení jako jeden z dědiců po původní žalobkyni M. V. (zemřelé 29.11.1994), když v průběhu řízení ostatní z jejích právních nástupců vzali svou žalobu zpět, v tomto sporu.

Soud prvního stupně dále posuzoval otázku platnosti písemného úkonu, v jehož důsledku žalobcovi rodiče V. V. a M. V. opustili jim přidělenou usedlost čp. 1 (jejíž součástí byl i dům čp. 2) s pozemky přibližné výměře 13,76 ha v H., okres J., a tyto nemovitosti převzal stát. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že žalobcovi rodiče získali uvedenou usedlost jako příděl od státu v roce 1948 a jako přídělci se zavázali zaplatit jednak přídělovou cenu a jednak na přidělených nemovitostech osobně a řádně hospodařit; podle přídělové listiny bylo možno přidělený majetek převádět, reálně jej dělit, zatížit nebo pronajmout jen s přivolením okresního národního výboru. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovozoval, že bytové podmínky v přidělené nemovitosti byly velmi špatné a usedlost byla zchátralá už v době, kdy se do ní žalobcovi rodiče nastěhovali; šindelová krytina budov byla shnilá a dovnitř budov zatékalo. Rodiče žalobce hospodaření na usedlosti nezvládli a stanovené dodávky zemědělských produktů neplnili; dne 13.4.1955 pak učinili písemné prohlášení o vzdání se přídělu ve prospěch státu a přidělenou usedlost opustili. Soud prvního stupně se zabýval tvrzením žalobce o tom, že k opuštění přidělené usedlosti tu došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu právní úpravy obsažené v tehdy platném občanském zákoníku /v zákoně č. 141/1950 Sb./), ale na základě výsledků v řízení provedeného dokazování nedospěl k závěru, že by tu došlo k opuštění usedlosti ve stavu tísně nebo za nápadně nevýhodných podmínek; podle názoru soudu prvního stupně se žalobci nepodařilo prokázat a vyvrátit skutečnost dobrovolného rozhodnutí žalobcových rodičů o opuštění jim přidělené usedlosti; již dříve ostatně opustili jinou přidělenou usedlost v obci H. Rodiče žalobce dali přednost zaměstnání v blízkém státním státu v R. před samostatným hospodařením na usedlosti, případně před vstupem do jednotného zemědělského družstva; k opuštění přídělu tu nedošlo v takové životní situaci, za níž by žalobcovi rodiče učinili úkon vzdání se přídělu nesvobodně a že by vzdání se přídělu neučinili nebýt tu žalobcem tvrzeného nátlaku na ně ze strany státních orgánů. Soud prvního stupně proto nahlížel na úkon opuštění přidělené usedlosti ze strany rodičů žalobce jako na platný úkon a určovací žalobu žalobce zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. O úhradě soudního poplatku rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 25.2.2003, čj. 7 C 1095/92-432, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 16.6.2005, sp.zn. 16 Co 372/2003. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a v odvoláním napadených výrocích (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku o připuštění změny žalobního návrhu). O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným P. f. Č. r. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností A. J. (v likvidaci) bylo žalobci uloženo zaplatit této žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.214 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.

Oproti námitkám žalobce byl odvolací soud toho názoru, že tu nebyly důvody k pochybnostem o pravdivosti a věrohodnosti v řízení slyšených svědků, kteří ve velkém počtu vypovídali v řízení před soudem prvního stupně a kteří byli také slyšeni v předcházejícím řízení před pozemkovým úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť tito svědci nebyli nijak zainteresováni na výsledku sporu a obsah jejich výpovědí byl velmi shodný. Z důkazů předložených žalobcem (včetně dodávkových listů usedlosti čp. 1 v H., dokládajících plnění předepsaných dodávek v letech 1953-1954 rodiči žalobce) nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu dovodit spolehlivý závěr o tom, že by rodiče žalobce byli přinuceni ke vzdání se přídělu zemědělské usedlosti nátlakem ze strany státních orgánů, jak to tvrdil žalobce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poukazoval na to, že rodiče žalobce neopouštěli žádný rodový majetek, zůstali v téže obci, získali zde možnost zaměstnání i dobré bydlení a neocitli se v takové sociální situaci a psychickém stavu, aby vzdání se přídělu (napsané i písemně) učinili „bez svobodného utváření své vůle“. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že ke vzdání se přídělu zemědělské usedlosti rodiči žalobce dne 13.4.1955 skutečně došlo a nešlo tu o neplatný právní úkon učiněný v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek.

Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 19.8.2005 a dovolání ze strany žalobce, sepsané advokátem, bylo podáno u Okresního soudu v Jihlavě dne 27.9.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a z obsahu dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že vychází z pouhé „domněnky, že rodiče žalobce se vzdali přídělu zemědělské usedlosti platně a že se tak nestalo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“. Odvolací soud nesprávně hodnotil žalobcem předložený důkaz o řádném plnění dodávek za období 1953-1954 z usedlosti čp. 1 v H., z něhož jednoznačně vyplývalo, že při údajně dobrovolném vzdání se přídělu z 13.4.1955, tedy na začátku hospodářského roku, nemohlo jít u rodičů žalobce o špatné hospodaření, jež by vedlo ke vzdání se přídělu. O tom, jak postupovaly státní orgány v té době vůči rodičům žalobce a jak jimi byli rodiče žalobce šikanováni, vyplývalo i z dalších žalobcem předložených listin, na nichž byly uváděny a potvrzovány stále se měnící údaje o výměře pozemků patřících k usedlosti rodičů žalobce (na přídělu bylo uvedeno 13,72 ha, na přihlášce k pojištění 14,28 ha, na dodávkových listech 12,73 ha, na zápisu s odcházejícím přídělcem 13,503 ha a na tiskopise o odevzdání zemědělského majetku dokonce 22,91 ha). Odvolací soud nevzal, podle názoru dovolatele, vůbec v úvahu žalobcem předloženou listinu Okresního úřadu v J. z 22.4.1997, jíž bylo dokládáno, že „na dosud soukromé zemědělce v H. byl zejména na jaře roku 1955 vyvíjen nátlak za účelem jejich odchodu ze vsi a za účelem dosažení úplné kolektivizace zemědělských hospodářství“. Nátlak na rodiče žalobce spočíval i v tom, že nejstarší jejich syn J. po skončení základní školy se nemohl učit nějakému řemeslu, ale musel nastoupit do Státní traktorové stanice J. To, že rodiče žalobce odešli pracovat ke státnímu statku bylo dáno tím, že ze strany statku jim byla tato možnost nabídnuta a byla jim dána k bydlení samota o dvou místnostech, kterou si museli sami upravit.

Dovolatel poukazoval i na to, že tu soudem v této právní věci zjištěné datum údajného vzdání se přídělu je 13. duben 1955, ale v návrhu na pozemkoknižní vklad práva vlastnického pro Čs. stát – Ministerstvo zemědělství ohledně zemědělské usedlosti čp. 1 v H. bylo naproti tomu uvedeno vzdání se přídělu až dnem 23.11.1955.

Žalovaná akciová společnost A. J. ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhovala, aby dovolání žalobce nebylo vyhověno, neboť v řízení před soudy obou stupňů „bylo dostatečně prokázáno, že se rodiče žalobce vzdali přídělu platně a že důvodem tohoto vzdání se přídělu byla neschopnost rodičů žalobce na tomto přídělu hospodařit“.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 7 C 1959/92 Okresního soudu v Jihlavě), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci šlo o posouzení žaloby o určení vlastnictví rodičů žalobce k nemovitostem uvedeným v žalobě žalobce, a to zejména s odůvodněním, že je neplatné prohlášení rodičů žalobce (V. V. a M. V.) o vzdání se přídělu obytné a hospodářské budovy čp. 1-2 v obci H., okres J., sepsaného 23.11.1955 na Okresním národním výboru v J.; na této zemědělské usedlosti V. V. a M. V. hospodařili od 1.3.1948 do 15.4.1955.

Ohledně týchž nemovitostí, o něž šlo v občanském soudním řízení v této právní věci (sp.zn. 7 C 1095/92 Okresního soudu v Jihlavě), tj. domu čp. 1 a pozemků parc. č. 50, 51/1, 51/2, 51/3, 127, 128, 131, 142, 1045/1, 1046/3,. 1047/1, 1048, 1050, 1053, 1054, 1055, 1056, 1057, 1384, 1377/3, 1373/13 v katastrálním území H., proběhlo řízení o jejich vydání M. V., matce žalobce V. V., podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu v J. tímto úřadem bylo dne 25.9.1992 rozhodnuto (pod č. PÚ-70/91-240/1), že se tyto pozemky M. V. nevydávají.

V právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 7 C 1095/92 šlo tedy o posouzení žaloby o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), týkající se věcí, na něž byl již uplatněn nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), tedy podle předpisu restituční povahy, který je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle zákona č. 229/1991 Sb.) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (tedy i zákona č. 229/1991 Sb.). Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který stát získal majetkovým opatřením různého druhu, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že restituční předpisy se týkají veškerého majetku, který stát vlastnil ke dni přijetí těchto předpisů, a který stát nabyl do konce roku 1989.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by se odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, a v němž se nedostal do rozporu s těmito právními závěry, řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), popřípadě že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.

Za těchto uvedených okolností nezbylo dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou akciovou společností A. J. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované akciové společnosti A. J. k dovolání žalobce, rekapitulujícího stručně procesní stanovisko této žalované, sdělené soudům již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. října 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006