JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3814/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) D. S., b) D. F. P., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. K., 2) L. K., 3) M. H., 4) E. H., 5) B. S., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 257/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008, č. j. 20 Co 626/2007-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, na základě níž se žalobci domáhali určení, že „R. S. a A. B., provdaná N., byli ke dni smrti podílovými spoluvlastníky každý k id. ½ nemovitostí – domu č. p. 439 a pozemku p. č. st. 521 zapsaných nyní na LV č. 10689 v k. ú. L., o. L., okres Z.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“). Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení mu předcházející a rovněž přihlédl k průběhu řízení ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 292/96, zejména pak k nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci na základě ústavní stížnosti žalobců dne 25. 4. 2005 pod sp. zn. I. ÚS 696/02. Vycházel z právního názoru dovozeného Ústavním soudem v citovaném nálezu, tedy že samotné fyzické opuštění věci nemůže vyvolat právní následek předpokládaný v § 453 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“). Z tohoto právního názoru vyplývá, že v daném případě převzal stát v roce 1971 předmětné nemovitosti na základě opatření finančního odboru ONV G. ze dne 13. 9. 1971, č. j. Fin 4-Rp 2217/71 bez právního důvodu. Nezbývá ovšem než konstatovat, že se na projednávanou věc vztahuje § 6 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Na daný případ je tedy třeba aplikovat závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 o vztahu restitučních zákonů jakožto právních předpisů zvláštních a právních předpisů obecných. V projednávané věci není v žádném případě dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když kladné rozhodnutí ve věci by nejenže nenastolilo právní jistotu účastníků řízení, nemohlo by ochránit práva žalobců, neboť v mezidobí (od vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu do vydání rozhodnutí Ústavního soudu) zcela v souladu se zákonem došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na subjekty, které toto právo nabyly v dobré víře v legálnost těchto právních úkonů.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z jimi tvrzené skutečnosti, že předchozí řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobci se původně domáhali výše specifikovaného určení proti městu L., avšak to ještě před vydáním nálezu Ústavního soudu v dané věci převedlo předmětné nemovitosti na žalované. Žalobci tak byli nuceni vůči původnímu žalovanému vzít žalobu zpět, načež Krajský soud v Brně zpětvzetí návrhu připustil, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Žalobcům tak nezbylo než se svých nároků domáhat vůči žalovaným. Názor odvolacího soudu o převzetí předmětných nemovitostí státem bez právního důvodu je třeba odmítnout, neboť je zcela v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože podmínkou pro aplikaci tohoto zákona je státní občanství, nicméně ta u žalobců splněna nebyla a tito se tedy nemohli domáhat vydání předmětných nemovitostí jinak, než podáním určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, veznění pozdějších předpisů. Ústavní soud v nálezu, sp. zn. I. ÚS 696/02 dovodil, že posuzovaný případ evidentně není případem restitučním, a je tedy zřejmé, že posouzení dané věci krajským soudem jako věci, na níž dopadají restituční zákony, bylo nesprávné. Jednání původního žalovaného spočívající v převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na současné žalované, lze mít za rozporné s právní zásadou, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Současní žalovaní též nemohli být v dobré víře, že původní žalovaný mohl na ně vlastnické právo převést. Původní žalovaný měl taktéž v době převodu tohoto vlastnického práva vědomost o probíhajícím řízení před Ústavním soudem. V tomto úkonu lze nepochybně spatřovat rozpor s dobrými mravy. Z výše označených důvodů žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání není přípustné. I přesto, že se řešení dovolateli předložené právní otázky v judikatuře českých soudů v posledních letech ustálilo, považoval Nejvyšší soud za nezbytné poskytnout účastníkům řízení podrobnější odůvodnění předkládaného rozhodnutí, a to vzhledem ke skutkovým okolnostem daného případu i vzhledem k závažnosti otázek týkajících se státem v minulosti spáchaných majetkových a jiných křivd obecně.

Soud odvolací založil své rozhodnutí především na právním závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl v rozhodném období stát, a obnovy vlastnického práva by tak bylo možné domáhat se jen prostřednictvím právních nástrojů předvídaných tzv. restitučními právními předpisy, nikoliv na základě žaloby podané podle právních předpisů obecných.

S tímto právním názorem se i v dané věci Nejvyšší soud ztotožňuje, byť poněkud z jiných důvodů. Je nejprve třeba upozornit na závěr Ústavního soudu dovozený v již citovaném nálezu vydaném v této věci (sp. zn. I. ÚS 696/02, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), že posuzovaný případ není zcela evidentně případem restitučním. Toto konstatování je však v kontextu dalšího odůvodnění Ústavního soudu nutno chápat tak, že na daný případ se nevztahují restituční předpisy, neboť žalobce nelze považovat za osoby oprávněné pro absenci státního občanství ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Nelze proto absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dovozovat z toho, že se žalobci mohli domáhat obnovy vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě zvláštního zákona.

To však neznamená, že se na daný spor nevztahují závěry obsažené v již rovněž citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Zde Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že „předpisy, jejichž účelem bylo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948…. jsou ne zcela sourodou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu. Zákonodárce při jejich konstituování vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo.“ V témže stanovisku dále Ústavní soud konstatoval, že „…Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly.“

Tyto právní závěry byly potvrzeny i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu, jenž například v usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 158/08 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), uzavřel, že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS – st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.

Ze skutkových okolností daného případu je zřetelné, že žalobci svou žalobou na určení vlastnického práva svých právních předchůdců k předmětným nemovitostem směřují k cíli, jímž je obnovení tohoto vlastnického práva, a tím zmírnění (nápravy) majetkové křivdy, jíž se stát dopustil v rozhodném období. Odvolací soud ostatně konstatoval, že skutkové okolnosti, tak jak byly zjištěny soudem prvního stupněm, nasvědčují tomu, že stát převzal předmětné nemovitosti v rozhodném období bez právního důvodu, což je jedna z typizovaných skutkových podstat restitučních právních předpisů.

Z výkladu těchto předpisů, který byl vysloven ve výše citované judikatuře Ústavního soudu, se však podává, že „zmírnění“ takových majetkových křivd se lze domáhat jen prostřednictvím restitučních právních předpisů. Z toho vyplývá, že i přesto, že žalobce nelze z důvodů absence podmínky státního občanství České republiky považovat za osoby oprávněné podle restitučních právních předpisů, není možno přiznat jejich žalobě směřující na určení vlastnického práva jejich právních předchůdců naléhavý právní zájem, neboť by tak došlo k obejití smyslu a účelu restitučních právních předpisů a taktéž by nebyla naplněna preventivní funkce žaloby podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 80 písm. c) o. s. ř. Žalobě vyhovujícím soudním rozhodnutím by tak došlo k překročení rozsahu zmírňování v minulosti spáchaných majetkových křivd věcně, osobně i časově vymezeného v restitučních právních předpisech.

Dovolací soud pokládal za pro rozhodnutí ve věci rozhodující závěr o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a proto se nezabýval již jinými, dovolateli tvrzenými, námitkami.

Jelikož řešení dovolateli předestřené právní otázky lze z hlediska judikatury soudů České republiky (včetně soudu Ústavního) považovat za ustálené. Napadenému rozhodnutí tedy nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo

a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. srpna 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. August 2009