JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3722/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů : 1. M. C. P., 2. E. G., 3. I. S., 4. R. K., 5. E. K. P., 6. R. S., 7. M. A. P., 8. D. I. S., 9. B. I. P. , 10. K. P., 11. P. E. P., 12. A. E. P., 13. S. R. P., 14. S. F. J. P., 15. A. M. G., 16. M. F. G., K., 17. M. E. G., 18. H. J. G., 19. C. R., 20. B. B., 21. M. E. G., 22. R. J. G., 23. B. L., a 24. D. N. G.,), zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 1. 2008, sp. zn. 13 Co 349/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 240/2000 (žalobců: 1. M. C. P., 2. E. G., 3. I. S., 4. R. K., 5. E. K. P., 6. R. S., 7. M. A. P., 8. D. I. S., 9. B. I. P., 10. K. P., 11. P. E. P., 12. A. E. P., 13. S. R. P., 14. S. F. J. P., 15. A. M. G., 16. M. F. G., 17. M. E. G., 18. H. J. G., 19. C. R., 20. B. B., 21. M. E. G., 22. R. J. G.a, 23. B. L., 24. D. N. G. a 25.H. J. S., zastoupených advokátem proti žalovaným : A) O. H. m. P., zastoupené advokátkou, a B) M. č. P. 1, zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, takto :

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané v této právní věci (vedené dříve pod sp. zn. 15 C 102/95 Obvodního soudu pro Prahu 1), bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15. 5. 2007, č.j. 15 C 240/2000-361. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto především tak, že v této právní věci vedené řízení mezi žalobcem H. J. S. a žalovanými O. H. m. P. a M. č. P. 1 bylo zastaveno a bylo rozhodnuto, že mezi těmito účastníky řízení navzájem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 928 a pozemku parc.č. 19, zapsaných na listu vlastnictví č. 1271 pro katastrální území P. – N. M. u Katastrálního úřadu pro H. m. P.. Žalobcům (s výjimkou žalobce H. J. S.) bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované O. H. m. P. na náhradu nákladů řízení 17.537,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobcům (s výjimkou žalobce H. J. S.) uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 10.437,50 Kč žalované M. č. P. 1 do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců (s výjimkou žalobce H. J. S.) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15. 5. 2007, č.j. 15 C 240/2000-361, byl potvrzen ve výroku (označeném IV.) o nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným H. m. P.; ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou M. č. P. 1 byla změněna výše stanovených nákladů řízení z 10.437,50 Kč jen na 8.210,- Kč. Žalobcům (s výjimkou žalobce H. J. S.) bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované O. H. m. P. na náhradu nákladů řízení odvolacího 25.514,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu a žalované M. č. P. 1 20.600,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl v této právní věci dokazování, které mu umožnilo zjistit skutkový stav věci a na jeho podkladě přijal i správné závěry právní.

Odvolací soud poukazoval především na to, že odvolání tu nepodal žalobce H. J. S.; odvolání ostatních žalobců se na tohoto žalobce nevztahuje a právní moc rozsudku soudu prvního stupně tu ohledně tohoto žalobce není dotčena, takže řízení mezi žalobcem H. J. S. a žalovanými bylo tedy co do zastavení řízení ponecháno beze změny.

Odvolací soud uváděl, že nemovitosti, jejichž restituce se žalobci domáhali, byly původně ve vlastnictví veřejné obchodní společnosti P. a spol.(nešlo tu podle tehdy platných právních předpisů o právnickou osobu), jejíž nemovitosti přešly na stát z fyzických osob, které tuto veřejnou obchodní společnost tvořily; členské jmění společnosti stále patřilo totiž společníkům této veřejné obchodní společnosti nerozděleně podle podílů (§ 825 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811).

Ohledně žalobců, kteří tvrdili, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, soudy v daném případě posuzovaly v průběhu řízení zejména to, zda žalobci splňovali ke dni 1. 10. 1991 podmínku státního občanství a zda tuto podmínku splňovali ke dni 1. 11. 1994. Na základě výsledků dokazování soudy v tomto případě měly za to,že žalobci (jako naturalizovaní občané USA) pozbyli státní občanství Československé republiky nejpozději ke dni 8. 5. 1957 (s přihlížením k období válečného stavu od 23. 9. 1938 do 8. 5. 1957, kdy jejich země přestala vést válku až do ukončení válečného stavu s Japonskem dne 7. 5. 1957). Žalobci tedy, podle názoru odvolacího soudu, tu nesplňovali podmínku státního občanství ani k 1. 10. 1991 a ani kde dni 1. 11. 1994.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobců, jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce zastupoval, dne 11. 3. 2008 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno dne 7. 5. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že si ve svém rozhodnutí nesprávně vyložil znění Úmluvy o naturalizaci (č. 169/1929 Sb.) mezi Československem a USA, když totiž zastával názor, že nabytím amerického státního občanství naturalizací v období, kdy země, jehož je osoba občanem, vede válku, pozbyli žalobci nejpozději 8. 5. 1957 československého státního občanství. Takovým výkladem byli však žalobci, jako oprávněné osoby podle restitučních předpisů, zbaveni práva na vrácení konfiskovaného majetku a takový postup je v rozporu s ústavními principy právní jistoty, zejména když tento postup byl soudem aplikován dokonce se zpětnou účinností.

Odvolatelé naproti tomu jsou přesvědčeni, že uváděnou Úmluvu (uveřejněnou pod č. 169/1929 Sb.) je třeba vykládat tak, že pokud státní příslušníci Československa, kteří byli naturalizováni na území USA, by ztratili svou dřívější státní příslušnost „nebude to platit pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku“, takže československý občan nepozbýval své státní občanství, pokud byl v USA naturalizován v době, kdy jeho země vedla válku, jestliže tedy naturalizace nastane v době, kdy vlast dotčené osoby vede válku. Odvolatelé nepokládají za správný názor, že „existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla pouze odložit či pozastavit důsledky vyplývající z odstavců 1 a 2 článku I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA /viz č. 169/1929 Sb./“. Odvolatelé mají za to, že správný je právní závěr, který podle jejich názoru, vyplývá z důvodového zprávy k zákonu, jímž se prováděla Úmluva o naturalizaci mezi Československem a USA (viz. č. 169/1929 Sb.), a to že naturalizací v Československé republice, dle této úmluvy uskutečněnou, zaniká každý způsobem státní občanství americké; to však nemá místo tehdy, nastane-li naturalizace v době, kdy vlast dotčené osoby vede válku. Odvolatelé jsou proto přesvědčeni, že všichni žalobci v této právní věci, kteří nabyli americké státní občanství v letech 1943-1948 naturalizací podle článku I odst. 3 Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA (č. 169/1929 Sb.), nikdy československé státní občanství nepozbyli, a proto žádný ze žalobců nemusel znovu nabývat československé státní občanství. Žalobci mají tedy za to, že jsou i oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Odvolatelé jsou i toho názoru, že u žalobců v této právní věci jsou splněny veškeré podmínky stanovené pro oprávněné osoby v zákoně č. 87/1991 Sb.

Odvolatelé poukazovali na to, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly před válkou (1939-1945) ve vlastnictví veřejné obchodní společnosti P. a spol. a v době války byly konfiskovány pro tehdejší Německou říši. Po válce bylo ohledně těchto nemovitostí vloženo vlastnické právo pro Č. s. d., n. p., na základě rozhodnutí ze 6. 6. 1950 (č.j. VZ 11.845-II/4). Uvedený přechod nemovitostí, k němuž došlo v době okupace (1939-1945) byl podle zákona č. 128/1946 Sb. neplatný; měl by tedy být podle restitučních předpisů důvodem pro nápravu této majetkové křivdy a nemovitosti by měly být žalobcům vráceny. Podle názoru dovolatelů je třeba, aby restituční předpisy byly vykládány tak, aby bylo dosaženo cíle, který byl vydáním těchto předpisů sledován, a aby byly zohledněny zájmy oprávněných osob podle těchto předpisů.

Ve vyjádření žalovaného H. m. P. k dovolání žalobcům bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, je v tomto případě věcně správné a není v rozporu s hmotným právem, ani s ustálenou judikaturou soudů. Žalované město se ztotožňuje s výkladem článku I. Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA, a to v tom, že existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla pouze odložit či pozastavit důsledky dané ustanoveními uvedené úmluvy, ale jakmile odpadla překážka daná válečným stavem, musely důsledky naturalizace (ve smyslu článku I odst. 1 a 2 Úmluvy) nastat dodatečně. Je tedy zřejmé, že podmínka čs.státního občanství nebyla splněna u žádného ze žalobců, ani jejich právních předchůdců, a žaloba žalobců byla proto správně zamítnuta.

Ve vyjádření žalované M. č. P. 1 k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že neobsahuje nějaké nové právní aspekty, které by ještě nebyly soudy obou stupňů v této právní věci zohledněny. Jde tu jen o úsilí žalobců dosáhnout účelové interpretace mezinárodní úmluvy ve prospěch zájmu některých subjektů naturalizace. Podle názoru žalované M. č. P. 1 jde tu ze strany žalobců o neudržitelnou argumentaci.

Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. s přihlížením i k nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a k Úmluvě o naturalizaci mezi Československem a USA (viz. č. 169/1929 Sb.), které se nepochybně projednávané právní věci týkaly.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.

Oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. je též /§ 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./ fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a která v den přechodu věci na stát podle § 6 téhož zákona měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnických práv prohlášeným za neplatné podle zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

Pokud jde o fyzické osoby, které např. provozovaly pod společnou firmou obchodní činnost v rámci veřejné obchodní společnosti /srov. článek 85 dříve platného obecného obchodního zákoníku z roku 1863 (zákona č. 1/1863 ř.z.), jež nebyla zrušena způsobem uvedeným v článku 125 obecného zákoníku obchodního z roku 1863/, přičemž majetek této veřejné obchodní společnosti přešel na stát /popřípadě na jinou právnickou osobu ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb./, potom u těchto osob může jít o uplatnění nároku na vydání věci, která představuje jejich srovnatelné majetkové vklady do veřejné obchodní společnosti (případně podíly na jmění společnosti). Jde tu o případy, kdy některý z jednotlivých přechodů na stát (jak jsou uvedeny např. v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.) postihl celou veřejnou obchodní společnost (srov. č. 34/1993, str. 116 (205) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo : „Za osoby, které se staly osobami oprávněnými podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, teprve dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., nelze považovat za ty, jež přede dnem 1. 11. 1994 nesplňovaly kteroukoli podmínku požadovanou tímto zákonem, tedy např. i podmínku státního občanství ČSFR (ČR), ale jen ty, které nesplňovaly právě a jedině podmínku tímto nálezem Ústavního soudu zrušenou, totiž podmínku trvalého pobytu na území ČSSR (ČR)“.

Pokud šlo o posouzení otázky státního občanství žalobců podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s právními důsledky Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA ( viz. č. 169/1929 Sb.) odvolací soud již ve svém rozsudku z 30. 1. 2008, sp. zn. 13 Co 349/2007, jednoznačně a podrobně sám poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu i na usnesení Ústavního soudu ČR z období 2000 a 2001, z jejichž právních závěrů vycházel v daném případě a použil je i při právním posouzení této projednávané právní věci; šlo při tom o právní závěry, které nejsou překonány a nahrazeny novými a přesvědčivějšími závěry z publikované soudní judikatury.

Za těchto uvedených okolností, zejména co do doložení toho, že odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 1. 2008, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, měl na zřeteli všechna související ustanovení právních předpisů a všechny právní závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Odvolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů, obsahujícího v podstatě to, co žalovaní uplatnili a uvedli již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. srpna 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 10. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-