JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3684/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,

a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J. E., zastoupené advokátem, proti žalované H.C. C., s.r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 7/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č. j. 15 Co 375/2007-190, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 30 C 7/2002-166, zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu žalobkyně, v níž se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 900.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku rozsudku blíže specifikovaným (výrok I). Dále soud rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek (výrok II), uhradit státu náklady za vyhotovení znaleckého posudku (výrok III) a nahradit žalované náklady řízení (výrok IV).

Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyni přísluší spoluvlastnický podíl ve výši ideálních 3/8 na pozemcích parc. č. 1375/1-díl 1, 1375/1-díl 2, 1375/4, 1375/5, 1375/6 a 1375/7 v katastrálním území J., obec P. Tyto pozemky byly pronajaty žalované na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2001 mezi ní a ostatními (majoritními) spoluvlastníky. Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že vzhledem k tomu, že o uzavření smlouvy nebyla ostatními spoluvlastníky informována, je třeba považovat tuto smlouvu za absolutně neplatnou. V odůvodnění soud uvedl, že v souladu s ustanovením § 139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) je při nakládání se společnou věcí rozhodující vůle většiny spoluvlastníků určená podle velikosti jejich podílů, není tedy důvod pro absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Dále pak konstatoval, že žalovaná za pronajaté pozemky řádně hradila nájemné ostatním spoluvlastníkům ve výši, která navíc převyšuje přiměřenou částku za užívání daných nemovitostí stanovenou na základě revizního znaleckého posudku, a proto není pasivně legitimovanou osobou v tomto sporu. Obvodní soud rovněž uvedl, že nemůže jít k tíži žalované, pokud se spoluvlastníci nedohodli o dispozici s nemovitostí a o rozdělení prostředků získaných jejím pronájmem.

Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně a rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 375/2007-190, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud zhodnotil jako správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná není v tomto sporu osobou pasivně věcně legitimovanou, a zdůraznil, že v souladu s ustanovením § 451 o. z. je základním předpokladem nároku na vydání bezdůvodného obohacení skutečnost, že dojde k obohacení jedné osoby na úkor druhé. Hradila-li žalovaná odpovídající částku za užívání pronajatých pozemků většinovým spoluvlastníkům předmětných parcel, nemohlo dojít na její straně k obohacení bez ohledu na to, zda nájemní smlouva byla platná či nikoliv. Nárok žalobkyně shledal tedy odvolací soud nedůvodný, a potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za nesprávně posouzenou otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka otázku platnosti nájemní smlouvy uzavřené bez vědomí menšinového spoluvlastníka

a správně stanoveného rozsahu restituční povinnosti vůči jednotlivým spoluvlastníkům v důsledku bezdůvodného obohacení vzniklého na základě tohoto neplatného právního úkonu. Nesprávné a nedostatečné zhodnocení těchto otázek v předchozím řízení

(v případě odvolacího soudu zcela absentující) pak podle dovolatelky vedlo

i k nesprávnému závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované.

Absolutní neplatnost nájemní smlouvy je podle dovolatelky dána rozporem

s § 139 odst. 2 o. z., jenž dává právo všem spoluvlastníkům podílet se na hospodaření se společnou věcí, nehledě na to, že rozhodnutí samotné je pak tvořeno v závislosti na velikosti podílů jednotlivých spoluvlastníků, přičemž se odvolává na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, v němž je uvedeno, že předpokladem platnosti rozhodnutí většinového spoluvlastníka o vynaložení nákladů na společnou věc je, že tento záměr byl menšinovému spoluvlastníku předestřen

a menšinový spoluvlastník měl příležitost se k tomu vyjádřit. Důraz na tato práva menšinového spoluvlastníka se opakuje ve více rozhodnutích Nejvyššího soudu

a představuje podle dovolatelky ustálenou rozhodovací praxi. Neopírá-li se tedy uzavřená nájemní smlouva o platné většinové rozhodnutí spoluvlastníků ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 o. z., nemůže být považována za platný právní úkon. Dovolatelka dále odkázala na skutečnosti, které již byly v řízení tvrzeny a z nichž vyplývá, že nebyla o návrhu nájemní smlouvy informována.

Jako důsledek absolutní neplatnosti nájemní smlouvy vznikla pak podle dovolatelky stranám povinnost vrátit si poskytnuté plnění podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. K vypořádání mezi žalovanou a ostatními spoluvlastníky však nedošlo, neboť zbylým dvěma spoluvlastníkům bylo zaplaceno pouze nájemné, tyto platby jsou ovšem povinni jako bezdůvodné obohacení na jejich straně vydat žalované. Dovolatelka se tedy jako jeden ze spoluvlastníků, na jejichž úkor se žalovaná obohatila užíváním pozemků na základě neplatné nájemní smlouvy, oprávněně domáhá takto získaného obohacení na straně žalované, navíc ve výši odpovídající jejímu podílu na pronajatých pozemích, a nemůže tak být pochybnost o pasivní věcné legitimaci žalované. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření odmítla námitky dovolatelky. Upozorňuje na to, že dovolatelkou citované rozhodnutí se vztahuje pouze na otázky údržby a opravy společné věci. Dále uvádí, že podle zjištění soudu prvního stupně učinili ostatní spoluvlastníci předmětných pozemků i jednatel nájemce dostatečné kroky k tomu, aby žalobkyni seznámili se svým úmyslem uzavřít nájemní smlouvu. Navrhla tedy, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle

§ 241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle jeho prvního odstavce je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam – písm. c).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci potvrdil odvolací soud napadeným rozhodnutím v pořadí první rozsudek obvodního soudu, a proto se přípustností tohoto dovolání lze zabývat toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Zpochybňuje-li dovolatelka závěr soudu prvního stupně, že k platnému uzavření nájemní smlouvy stačí rozhodnutí většinových spoluvlastníků bez vyrozumění spoluvlastníka menšinového, a vytýká-li soudu odvolacímu, že se touto otázkou vůbec nezabýval, je možno dovolatelce přisvědčit, že v tomto ohledu nebyla respektována dosavadní judikatura Nejvyššího soudu vycházející z práva menšinového vlastníka podílet se na hospodaření se společnou věcí. Nejvyšší soud totiž již ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.BECK, pod C 583, svazek 7/2001, i v časopise Právní rozhledy, vydávaném stejným nakladatelstvím, číslo 10/2001, str. 502, uvedl, že mají-li spoluvlastníci podle ustanovení § 139 odst. 2 o. z.

o hospodaření se společnou věcí (v daném případě o náklady na společnou věc) rozhodovat většinou počítanou podle velikosti podílů, vyplývá z toho logický závěr, že má-li v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků, dosažení většiny nebo rovnost hlasů, musí být menšinovému spoluvlastníku dána možnost se k věci vyjádřit. Je-li tato možnost menšinovému spoluvlastníku odepřena, nemůže jít o platné rozhodnutí většiny podle § 139 odst. 2 o. z. Tento závěr Nejvyššího soudu byl následně zobecněn i pro další otázky hospodaření se společnou věcí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 626/2007, publikované v čísle 13/2008 na straně 497 časopisu Právní rozhledy). Má-li tedy dojít k platnému rozhodnutí spoluvlastníků

o společné věci, je nutné i v případě uzavření nájemní smlouvy vyjít z toho, že se jedná o úkon řešící způsob užívání společné věci a představující jednu z forem hospodaření se společnou věcí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1239, svazek 17/2002), a je proto zapotřebí, aby menšinový spoluvlastník byl se záměrem pronajmout společnou věc zavčas obeznámen.

Nejvyšší soud však ve svých rozhodnutích týkajících se bezdůvodného obohacení zároveň opakovně uvedl, že ustanovení § 457 o. z. představuje úpravu, která navazuje na základní princip bezdůvodného obohacení vyjádřený v § 451 o. z., jenž zakládá obecnou povinnost toho, kdo se na úkor jiného obohatil, toto obohacení vydat, a blíže vymezuje rozsah restituční povinnosti pro případy plnění z neplatných smluv. Ustanovení § 457 o. z. stanoví, že v případě bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z neplatné smlouvy jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci tohoto právního úkonu, těm tudíž přísluší i věcná legitimace - aktivní i pasivní ve sporu o toto obohacení, nehledě na to, zda se v důsledku neplatného právního úkonu obohatil i někdo jiný (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2005 civ., sešit 4). K tomuto závěru Nejvyšší soud došel i pro případ, že se jedná o neplatnost nájemní smlouvy ohledně společné věci v důsledku opomenutí spoluvlastníka při jejím uzavření, jenž tudíž není smluvní stranou neplatné smlouvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004). Ústavní soud pak tento závěr aproboval ve svém rozhodnutí ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05. V uvedených rozhodnutích je vyjádřen závěr, že ač došlo na úkor spoluvlastníka k bezdůvodnému obohacení, stalo se tak v důsledku toho, že uzavření smlouvy ostatními spoluvlastníky představuje z jejich strany užívání společné věci nad míru stanovenou jejich spoluvlastnickým podílem, nikoliv přímo v důsledku užívání věci nájemcem na základě neplatné nájemní smlouvy. I v případě, že by tedy soudy došly k závěru, že nájemní smlouva je neplatným právním úkonem zakládajícím stranám povinnost vrátit si majetkový prospěch, který na základě neplatné smlouvy nabyly, nesměřovala by dovolatelka svou žalobu vůči osobě s odpovídající pasivní věcnou legitimací.

Upíná-li dovolatelka přípustnost dovolání k otázce platnosti nájemní smlouvy v důsledku opomenutí spoluvlastníka a následného vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy, nejedná se o otázku, jejíž odlišné posouzení by mohlo vést k změně předchozích rozhodnutí ve věci. Není-li přitom k dovolacími přezkumu nastolená otázka způsobilá ovlivnit meritorní rozhodnutí, nelze ji považovat za otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť, jak Nejvyšší soud již dříve konstatoval, aby se mohlo jednat o otázku zakládající přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení, musí tato splňovat mimo jiné i tu podmínku, že jde o otázku, která má pro rozhodnutí v projednávané věci zásadní význam a je způsobilá ovlivnit postavení dovolatele vůči druhé straně sporu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2001 civ, sešit 4). Tuto podmínku dovolatelkou vymezená otázka nesplňuje a není zde tedy důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl

Žalované vzniklo podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1

a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů vynaložených v dovolacím řízení, jež sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání – § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) s přičtením režijního paušálu v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 19% DPH, v celkové výši 12.257,- Kč

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. června 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 03. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-