JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3514/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. L. M., správce konkursní podstaty úpadce M.-BK S., s.r.o.,

zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 303.385,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 315/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2007, č. j. 18 Co 494/2007-220, takto:

I. Dovolání, pokud směřuje proti nákladovým výrokům, se odmítá; jinak se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 26.168,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 16. května 2007, č. j. 8 C 315/2005-196, rozhodl Okresní soud v Klatovech o žalobě, v níž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 393.274,32 Kč, tak, že uložil žalovavému povinnost zaplatit žalobci částku 89.889,32 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), do částky 303.385,- Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) i o povinnosti žalovaného uhradit státu soudní poplatek (výrok IV). Okresní soud po doplnění dokazování v rozsahu, v jakém mu bylo uloženo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2006, č. j. 18 Co 505/2006-66, kterým byl zrušen původní zamítavý rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 3. 2006, č. j. 8 C 315/2005-31, a věc vrácena k dalšímu řízení, dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný si jako jednatel úpadce (M.-BK S., s.r.o.) v době před prohlášením konkursu na majetek společnosti rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2004, č. j. 20 K 1/2004-51, vyplatil v několika splátkách částku v celkové výši 393.274,32 Kč, což byla část z celkové sumy, kterou žalovaný na základě několika smluv z roku 2003 půjčil úpadci a která v souhrnu činila 720.000,- Kč. Soud uznal nárok žalobce za oprávněný pouze ve výši odpovídající částkám, které byly úpadcem žalovanému vyplaceny poté, co byl návrh na prohlášení konkursu doručen Krajskému soudu v Plzni dne 12. 1. 2004. U částek vyplacených po tomto datu (ve dnech 20. 1. 2004 a 1. 2. 2004 v souhrnné výši 89.889,32 Kč) soud konstatoval, že jejich vyplacení bylo v rozporu s ustanovením § 4a odst. 1 písm. a) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v němž je stanovena povinnost dlužníka zdržet se jednání zmenšujícího jeho majetek nad rámec běžné obchodní činnosti. Porušení této povinnosti pak podle okresního soudu učinilo vyplacení částek neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a předmětná částka se tak stala bezdůvodným obohacením podle § 451 o.z. a musela být vrácena úpadci. U ostatních částek se soud zabýval tím, zda lze usoudit na neplatnost jejich vyplacení z důvodu rozporu s ustanovením trestního zákona (§ 256a zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále jen „tr.z.“) nebo z důvodu rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z.). Dospěl pak k závěru, že vzhledem k tomu, že se žalovaný podílel svými půjčkami na bezprostředním fungování úpadce, ještě několik dnů před podáním návrhu na prohlášení konkursu (jeho osobou) mu půjčil (dne 2. 1. 2004) 40.000,-Kč, a zároveň nebyl prokázán úmysl žalovaného vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a zmařit uspokojení jejich pohledávek, nepředstavuje jednání žalovaného důvod neplatnosti vyplacení částek ani z jednoho uvedeného důvodu, a žalobu do částky 303.385,- Kč zamítl.

K odvolání žalobce proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal tento rozsudek Krajský soud v Plzni, který jej rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 18 Co 494/2007-220, změnil tak, že uložil povinnost žalovanému zaplatit částku 303.385,-Kč žalobci (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) i o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek (výrok III). Krajský soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, dospěl však k odlišným závěrům. Uvedl, že žalovaný jako statutární orgán úpadce byl dobře obeznámen s nepříznivou majetkovou situací společnosti, která již delší dobu směřovala ke konkursu, a musel si tak být vědom, že úbytek majetku vzniklý v důsledku toho, že si sám vyplatil dlužné částky, bude mít nepříznivý dopad na majetkové nároky ostatních věřitelů, a jeho jednání tak směřovalo k naplnění skutkové podstaty trestného činu krácení věřitele podle § 256a tr.z. Dále odvolací soud uvedl, že i v případě, že by skutková podstata trestného činu podle § 256a tr.z. nebyla naplněna, byla by dána neplatnost právního úkonu ve smyslu § 39 o.z. v důsledku nemravnosti tohoto jednání žalovaného. Z těchto důvodů uznal odvolací soud oprávněný i nárok žalobce ve výši 303.385,- Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a důvodnost z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř.

Pochybení odvolacího soudu přitom dovolatel předně spatřuje v jeho závěru, že chování žalovaného naplnilo skutkovou podstatu trestného činu krácení věřitele. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud se nedržel relevantních ustanovení trestního práva hmotného a procesního (zejména pak § 2 odst. 4 a § 89 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, dále jen tr.ř.) a učinil dostatečně nepodložený závěr o úmyslu dovolatele stejně jako o společenské nebezpečnosti jeho jednání ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr.z. Dále uvádí, že jeho zájmem bylo udržení společnosti (úpadce) v chodu i po nepříznivém stavu, do něhož se dostala po povodních v roce 2002, a proto jí opakovaně (i těsně před podáním návrhu na prohlášení konkursu) půjčoval peníze a snažil se, aby řádným provozem byly uspokojeny pohledávky všech věřitelů. Odvolací soud se tak důsledně nezabýval všemi relevantními okolnostmi a zlehčil složitou problematiku dokazování „úmyslu“ v trestním řízení, přičemž se opomněl zabývat i společenskou nebezpečností „činu“, a proto je jeho závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 256a tr.z. nutně chybný.

Dovolatel odmítá i hodnocení jeho chování jako vysoce nemravného ve smyslu ustanovení § 39 o.z. Upozorňuje na to, že jednání jako nemravné nebylo hodnoceno soudem prvního stupně a odvolací soud pak zcela pominul rozdíl mezi obdobím před doručením a po doručení návrhu na prohlášení konkursu pro hodnocení platnosti právních úkonů. Zároveň odvolací soud nezohlednil odlišné postavení dovolatele od ostatních věřitelů, neboť dovolatel byl zároveň věřitelem i dlužníkem, a nezabýval se ani tím, že žalovaný dotoval provoz „své“ společnosti i v době po prohlášení konkursu. Dovolatel uvádí, že proto, aby smlouva mohla být považována za nemravnou, musela by podle ustálené soudní praxe hrubě urážet veřejné mínění a mravy společnosti. Tuto podmínku podle něj nemůže splňovat vrácení půjčky jednatelem obchodní společnosti, jejímž jediným účelem bylo zajištění toho, aby nemuselo dojít k prohlášení konkursu a všichni věřitelé byli uspokojeni v plné výši.

Další pochybení spatřuje dovolatel v tom, že v řízení nebyla dostatečně odlišena osoba žalovaného od osoby, která se podle odvolacího soudu měla dopustit trestného činu a současně i jednala v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel upozorňuje na to, že žaloba směřuje proti fyzické osobě Ing. J. M., narozenému …, bytem S., N. 775/II, tato osoba přitom obchodní společnosti M.-BK S., s.r.o. zastoupené Ing. J. M. půjčila finanční prostředky, a nemohla se tedy dopustit jednání připisovaného jednateli společnosti M.-BK S., s.r.o. spočívajícího ve vrácení předmětné půjčky, jež soud považoval za konání na úkor ostatních věřitelů v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel se tak domnívá, že nebyl jako žalovaný procesně způsobilým účastníkem řízení pro nedostatek pasivní věcné legitimace, avšak soudy se neřídily ustanovením § 103 a násl. o.s.ř. a dostatečně se nezabývaly tím, zda jsou splněny podmínky řízení.

Dovolatel dále zpochybňuje rozhodnutí o nákladech řízení, považuje za nespravedlivé přiznání náhrady nákladů za každé jednotlivé řízení, zvlášť pak upozorňuje na nerovné postavení účastníků, kdy žalobce v postavení správce konkursní podstaty nenese rizika spojená s hrazením nákladů v případě neúspěchu v řízení. Krajský soud navíc mohl předejít opakovanému řízení před odvolacím soudem, pokud by svůj právní názor prezentoval již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci.

Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí krajského soudu zrušil

a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření argumenty dovolatele odmítl. Námitku, spočívající v tom, že dovolatel nebyl pasivně legitimován, žalobce považuje za nedůvodnou vzhledem k tomu, že označení pomocí identifikačního čísla v žalobě ani obsaženo nebylo a navíc nemohlo s ohledem na další údaje identifikující žalovaného vést k pochybám, že žaloba směřuje vůči osobě, jež uzavřela s úpadcem smlouvu o půjčce

a jíž bylo úpadcem vyplaceno plnění vymáhané žalobou. Stejně tak považuje žalobce za nepochybné závěry odvolacího soudu o tom, že jednání dovolatele naplnilo skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele a že dovolatel jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr.z. Žalobce upozorňuje na to, že delší dobu nebyly hrazeny závazky veřejnoprávní povahy, což vedlo až k zahájení trestního stíhání dovolatele, i na zápisy z valných hromad úpadce, z nichž vyplývá, že nejpozději 30. 12. 2003 bylo zřejmé, že bude podán návrh na prohlášení konkursu, a proto muselo být dovolateli jasné, že tím, že si dne 31. 12. 2003 vyplatil částku 278.385,- Kč z titulu vrácení půjčky, dojde k jeho zvýhodnění oproti ostatním věřitelům. Podle žalobce toto jednání naplnilo všechny znaky trestného činu zvýhodňování věřitele a je zároveň i společensky nebezpečné, neboť takové zneužití postavení ve společnosti úpadce k osobnímu prospěchu je v právním státě nepřípustné. Žalobce nepovažuje za důvodné ani námitky dovolatele upozorňující na to, že půjčkami poskytovanými úpadci chtěl předejít prohlášení konkursu. Dovolatel podle něj měl plnit svou zákonnou povinnost a podat návrh na prohlášení konkursu, pokud podání návrhu oddaloval půjčkami, nemůže být toto jednání přičteno k tíži ostatních konkursních věřitelů a být na úkor poměrného uspokojení všech věřitelů. Vrácení půjčky dovolateli tak podle žalobce bylo v rozporu trestním zákonem, a představuje neplatný právní úkon. Žalobce se dále ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že vrácení půjček dovolateli v době, kdy byla uvedená společnost v úpadku, je zároveň v rozporu s dobrými mravy a představuje jasné zvýhodnění dovolatele před ostatními věřiteli, kteří museli později své pohledávky přihlásit do konkursního řízení.

Z uvedených důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.

a dospěl k závěru, že dovolání, které je, vyjma části, v níž směřuje proti nákladovým výrokům, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.

Dovolání žalovaného v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je totiž nepřípustné. Nejvyšší soud se již vícekrát ve svých rozhodnutích zabýval tímto problémem s následujícím závěrem. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou nemeritorním usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž bylo rozhodnuto o věci samé. Z tohoto důvodu nelze aplikovat ust. § 237 o.s.ř., jež stanoví případy, v nichž je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. V ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena nemeritorní usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde ale obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ani dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu

o nákladech řízení nemůže založit jeho přípustnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 4933/2007, nebo ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 468/2006). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl v dané části dovolání žalovaného.

Zakládá-li dovolatel důvodnost svého dovolání mimo jiné na tom, že odvolací soud pochybil, pokud uvedl, že uhrazení dlužné částky v době před doručením návrhu na prohlášení konkursu bylo v rozporu s dobrými mravy, je možné vyjít z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, která vymezuje dobré mravy jako měřítko hodnocení konkrétních situací, odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn.

30 Cdo 664/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném nakladatelstvím C.H. BECK, sešit 27/2004, pod C 2112). Při přezkoumávání rozporu s dobrými mravy pak dovolací soud vychází z toho, že rozpor s dobrými mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) by měl vzhledem k jeho úzké provázanosti s konkrétním skutkovým stavem a jeho pružnému pojetí ve vztahu k určitému místu a času náležet převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Bylo-li v řízení zjištěno, že dovolatel jako jednatel úpadce přesto, že si byl vědom špatné finanční situace společnosti (úpadce) a dlouhodobě neuhrazoval splatné pohledávky věřitelů společnosti, posléze přednostně uhradil ty, které měl vůči společnosti jako fyzická osoba, a využil tak svého postavení k získání výhody nad ostatními věřiteli společnosti, je možno považovat naznačené jednání za rozporné s takovou poctivostí dlužníka, která je v podobné situaci vyžadována a která je založena na respektování rovného postavení všech věřitelů. Jakékoliv zvýhodnění jedno z nich, které zároveň směřuje k poškození ostatních, neboť je činěno za okolností, kdy je zřejmé či vysoce pravděpodobné, že pohledávky ostatních věřitelů nebudou uhrazeny ve stejné výši jako pohledávka privilegovaného věřitele, lze považovat za chování, jež sice v dané situaci nebylo výslovně reprobováno zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v předmětném období, nicméně i tak tento postup jednatele představuje jednání společensky nežádoucí a odporující obecným pravidlům poctivosti. Tuto skutečnost nemůže ovlivnit ani účel, za jakým byly dovolatelem společnosti peníze půjčovány. Tvrzení dovolatele, že peníze byly společnosti půjčovány s cílem udržet ji v chodu, a tím i s cílem uhradit dluhy vůči ostatním věřitelům, a že jeho jednání tedy sledovalo prospěch všech, a nemůže být tudíž v rozporu s dobrými mravy, pak není způsobilé ovlivnit závěr o nepoctivosti samotného úkonu vyplacení dlužné částky v době, kdy byla společnost (úpadce) podle znaleckých posudků již delší dobu v úpadku. Soudem vyslovená neplatnost právního úkonu se vztahovala právě na samotné uhrazení dlužné částky, nikoliv na situaci, za níž dluh vznikl. V okamžiku vyplacení žalovaných částek tak nedůvodná preference dovolatele nad ostatními věřiteli představuje jednání nepoctivé vůči ostatním věřitelům i rozporné s dobrými mravy. Dovolací soud tak neshledal závěr odvolacího soudu o neplatnosti právního úkonu nijak nepřiměřený či nepřiléhavý, a tato dovolací námitka proto nemůže založit důvodnost dovolání a zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu

o neplatnosti napadených právních úkonů.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/1999, či rozhodnutí ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, publikované ve Sbírce civilních rozhodnutí a stanovisek vydávané nakladatelstvím C.H.BECK, v čísle Cd 6/2008, pod C 5020) již dříve uvedl, že neplatnost pro rozpor s dobrými mravy přichází v úvahu pouze tehdy, jedná-li se o úkon, který není v rozporu se zákonem a ani jej neobchází, avšak odporuje takovým pravidlům chování, které nemají povahu právních norem a jež zákonodárce učinil podpůrným zdrojem pro určení pravidel žádoucího chování. Důvodem neplatnosti se tak může stát pouze tehdy, jestliže jinak právní úkon odpovídá zákonu.

Je-li dána neplatnost právního úkonu již rozporem s dobrými mravy ve smyslu

§ 3 odst. 1 a § 39 o.z., nemohou jakékoliv dovolatelem vyjádřené pochybnosti

o společenské nebezpečnosti jednání a úmyslu dovolatele či nedostatečné zohlednění těchto otázek v rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit závěr o neplatnosti posuzovaných úkonů. Za situace, kdy je neplatnost právního úkonu dána rozporem s dobrými mravy, totiž nelze dojít k závěru o důvodnosti dovolání zpochybněním druhého (samostatného) důvodu neplatnosti právního úkonu, na němž je rozhodnutí založeno – tj. na rozporu s ustanoveními trestního zákona ( naplnění skutkové podstaty trestného činu). Nejvyšší soud již dříve uvedl, že pokud jde o vzájemně nezávislé důvody rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 2/98, pod číslem 17), pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Důvodnost dovolání tedy nemůže být založena ani pochybnostmi o trestnosti jednání a náležitém vypořádání materiální i formální stránky trestného činu poškozování věřitele.

Závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele je navíc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází z toho, že o zvýhodnění věřitele se jedná tehdy, pokud je věřiteli od dlužníka poskytnuto takové plnění, které neodpovídá zásadě poměrného uspokojení věřitelů (podle § 32 zák. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v situaci, kdy dlužník není dlouhodobě schopen plnit své závazky vůči většímu počtu věřitelů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek 1/2005, pod R 6/3005/I tr.). Není přitom rozhodující

o jakou pohledávku se jedná, tedy zda byla poskytnuta věřitelem na udržení chodu podniku či za jiným účelem, rozhodující je, za jakých okolností byla věřiteli vyplacena, a proto jakkoliv by měly částky půjčované dovolatelem společnosti pomoci udržet ji v chodu, a tím i zajistit plné uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, jejich vrácení v situaci, kdy se společnost již delší dobu potýkala s finančními problémy, je třeba hodnotit i s ohledem na zájmy ostatních věřitelů. Zaměření soudu pouze na okolnosti vrácení půjčky tedy nemůže představovat vadu řízení či nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) nebo b) o.s.ř. V daném případě z dokazovaných skutečností navíc vyplynulo, že dovolatel byl obeznámen s hospodářským stavem společnosti, jejímž byl v předmětné době jediným jednatelem a společníkem, a zároveň byly provedeny důkazy o neuhrazených závazcích a špatné finanční situaci této společnosti i o úmyslu dovolatele podat návrh na prohlášení konkursu ještě před vyplacením značné části žalované částky, a proto je možné uzavřít, že odvolací soud učinil závěr o úmyslném jednání dovolatele po zohlednění veškerých dostupných objektivních skutečností, z nichž bylo možno úmysl jednání dovolatele dovozovat.

Uvádí-li dovolatel jako důvod nesprávného právního posouzení i nedostatečné odlišení období před podáním návrhu na prohlášení konkursu a po něm, aniž by uvedl, jak se tato skutečnost měla promítnout do rozhodnutí odvolacího soudu, nelze ani tento argument považovat ze způsobilý dovolací důvod. Odvolací soud se zabýval neplatností právních úkonů z hlediska obecných ustanovení občanského zákoníku a zákona trestního vzhledem k tomu, že v tomto období bylo základní povinností dovolatele podat návrh na prohlášení konkursu, ale zároveň mu zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu

a vyrovnání v tehdy účinném znění, nestanovil žádnou speciální úpravou určitý způsob nakládání s jeho majetkem, nelze použití obecných ustanovení odvolacím soudem považovat za nesprávné.

Další námitka uplatněná dovolatelem zpochybňuje postup soudů obou stupňů, které se v dostatečné míře nezabývaly splněním podmínek řízení ve smyslu § 103 o.s.ř. a vedly řízení proti osobě, která pro nedostatek pasivní věcné legitimace nebyla způsobilým účastníkem řízení. V této souvislosti je možno uvést, že otázka věcné legitimace je určena ustanoveními hmotného práva rozhodnými pro případné přiznání uplatňovaného nároku. Nedostatek věcné legitimace pak vede k zamítnutí žaloby, nepředstavuje však nedostatek podmínek řízení, který by měl mít za následek zastavení řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2005, pod

R 31). Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že vzhledem k tomu, že protiprávní jednání je připisováno především jednateli společnosti M.-BK S., s.r.o., jímž byl v rozhodné době on sám, mělo by být řízení vedeno proti této právnické osobě a nikoliv vůči němu jako fyzické osobě odlišné od uvedené právnické osoby, jež se tohoto jednání dopustila. Žalobcem uplatňovaný nárok totiž vychází z ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. o.z.) a směřuje vůči osobě, jež se obohatila na základě absolutně neplatného právního úkonu, a která má tedy i zákonnou povinnost toto obohacení vydat. Bez ohledu na to, komu lze připisovat protiprávní jednání, vzniklo bezdůvodné obohacení dovolateli jako fyzické osobě, a tím i povinnost je vydat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobci vzniklo právo na jejich náhradu podáním vyjádření k dovolání, za což mu náleží v souladu s § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. sazba odměny ve výši 21.690,- Kč. S přičtením režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 19 % DPH představují náklady dovolacího řízení částku 26.168,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 3. června 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 03. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás