JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3260/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. s. hl. m. P. „v l.“, zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 373/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 54 Co 532/2007-55, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 54 Co 532/2007-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud rozhodl v záhlaví označeném usnesení tak, že rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobce má právo hospodaření k tamtéž identifikovaným pozemkům, zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud uvedl, že v daném případě bylo předmětem sporu to, komu svědčí právo hospodaření, resp. správy k pozemkům v majetku státu. Z tohoto pohledu se nepochybně jedná o nárok vyplývající z občanskoprávních vztahů, neboť jde o jednu ze složek práva vlastnického. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), takové spory rozhodují soudy, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Rozhodl-li v takovém sporu jiný orgán než soud, mohou podle odst. 2 téhož ustanovení soudy v občanském soudním řízení věc projednat jen za podmínek uvedených v části páté o. s. ř. Správní orgány (ministerstvo zemědělství a ministr zemědělství) v tomto případě rozhodovaly podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), neboť tu byly pochybnosti, zda se jedná o pozemky, ne něž se vztahuje citovaný zákon. Pokud takové rozhodnutí vydal správní orgán v restituční věci, má v totožné věci posouzení této otázky pro soud význam toliko předběžné otázky. K posouzení restitučního nároku je povolán soud, tudíž i tuto otázku může řešit samostatně a případně i odlišně. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, vyplývá, že správní orgán může podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodovat i v jiných než restitučních věcech. V těchto „jiných“ věcech má pak takové rozhodnutí správního orgánu jiný význam, jak vyplývá i z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 6 A 85/96 (publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 972/2002/II. Rs., ročník 2002). V daném řízení jde tedy

o případ, kdy rozhodnutí správního orgánu vydané podle § 17 odst. 6 zákona

č. 229/1991 Sb., obsahuje konečné vyřešení otázky, komu svědčí právo hospodaření, resp. správy pozemku, neboť se nejedná o restituční spor. Tím, že správní orgán pravomocně rozhodne, že pozemky spadají do režimu zákona č. 229/1991 Sb., deklaruje zároveň, že nastaly zákonem předvídané účinky. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze také zmiňuje možnost přezkumu správního rozhodnutí soudem s odkazem na

§ 248 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném v době vydání tohoto rozhodnutí). S ohledem na změny v o. s. ř. připadalo v úvahu podání žaloby podle části páté téhož zákonného předpisu směřující k nahrazení správního rozhodnutí rozsudkem soudu. Takovou žalobu však žalobce podle sdělení před soudem prvního stupně nepodal. Jelikož žalobce netvrdí a nepodává se to ani ze spisu, že šlo o pozemky uvedené v § 17 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 229/1991 Sb., byla otázka nastolená žalobou pravomocně vyřešena správním orgánem. Protože citovaný zákon v § 17 odst. 6 stanoví, že o charakteru pozemků z hlediska působnosti zákona (a tím i implicitně o tom, zda k nim svědčí právo hospodaření či právo správy pozemkového fondu) rozhodují správní orgány, není dána pravomoc soudů podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně tedy nebyl oprávněn ve věci meritorně rozhodovat pro nedostatek podmínek řízení. V úvahu zde nepřipadalo postoupení věci povolanému správnímu orgánu, neboť ten již ve věci pravomocně rozhodl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je považuje přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a předchozí řízení je též stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předmětná pravomocná a vykonatelná rozhodnutí správních orgánů nepředstavují dle dovolatele překážku pro meritorní projednání a rozhodnutí soudem. Předmět občanského soudního řízení byl totiž zcela odlišný od předmětu správního řízení vedeného uvedenými správními úřady, neboť v něm mělo být rozhodnuto o tom, zda má dovolatel k předmětným pozemkům právo hospodaření, nikoliv o tom, zda se na tyto pozemky vztahuje právní režim zákona

č. 229/1991 Sb. Soudy nadto nebyly ve smyslu § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř. těmito správními rozhodnutími v občanském soudním řízení vázány. Otázku aplikovatelnosti § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na předmětné pozemky si soudy mohly posoudit samostatně jako otázku předběžnou, a to případně i způsobem odlišným. Dovolatel navrhuje, aby Nevyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V daném případě je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V této souvislosti byla odvolacím soudem řešena pro souzený spor zásadní otázka, a to zda projednání dané věci spadá do pravomoci soudů v civilním soudním řízení, jinými slovy řečeno, zda je tuto věc možné projednat a rozhodnout v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud dospěl k závěru, že tato pravomoc dána není, neboť správní orgán (Ministerstvo zemědělství – Ústřední pozemkový úřad a k rozkladu žalobce ministr zemědělství) vydal v dané věci rozhodnutí o tom, že na předmětné pozemky se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., přičemž toto rozhodnutí je konečné a zahrnuje implicitně i rozhodnutí o tom, komu přísluší právo hospodaření či správa těchto nemovitostí ve smyslu § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí měl žalobce možnost podat proti takovému rozhodnutí správního orgánu žalobu podle části páté o. s. ř., avšak neučinil-li tak, platí závěry o absenci pravomoci soudu v občanském soudním řízení.

Obecně platí, že osoba oprávněná se může domáhat určení existence práva hospodaření k věci podle § 80 písm. c) o. s. ř., má-li na tom naléhavý právní zájem. Ostatně jak správně konstatoval odvolací soud, jedná se nepochybně o nárok vyplývající z občanskoprávních vztahů, neboť jde o jednu ze složek práva vlastnického, a pravomoc soudů projednat takovou žalobu v občanském soudním řízení je tudíž dána.

Nicméně specifičnost daného případu spočívá právě v charakteru a účelu rozhodnutí správního orgánu podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. za situace, kdy se jedná o odnětí práva hospodaření státnímu podniku a založení práva správy pro P. f. ČR, nikoliv o spor restituční povahy. V tomto smyslu lze poukázat na závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 6 A 85/96-24, jež odvolací soud v napadeném rozhodnutí reprodukoval a na nichž své rozhodnutí založil.

Je zřejmé, že v případě jako je právě ten souzený, je účelem rozhodnutí správního orgánu podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., nejen posouzení otázky, zda se na konkrétní nemovitost právní režim tohoto zákona vztahuje, ale právě i určení subjektu, jenž je s touto nemovitostí oprávněn hospodařit, tedy toho, jenž pro stát jako vlastníka věci vykonává správu nemovitosti. Tyto případy je nutno odlišovat od sporů charakterizovaných jako spory restituční, neboť zde rozhodnutí podle § 17 odst. 6 cit. zákona působí coby rozhodnutí předběžné povahy k otázce, zda se na uplatněný restituční nárok vztahuje právní režim zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Takto je též nutno přistupovat k závěrům dovozeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 43, pod č. 187, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud proto souhlasí se závěrem, že na rozhodnutí správního orgánu vydaného podle § 17 odst. 6 zákona

č. 229/1991 Sb. je třeba pohlížet jinak, než je tomu v případě tzv. restitučních sporů.

Z téhož důvodu se ovšem Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem soudu odvolacího v tom, že nepodal-li žalobce žalobu podle části V. o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2003), pak není ani dána pravomoc soudů projednat jeho žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud sice založil své rozhodnutí na závěrech dovozených ve výše citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze, avšak nezohlednil již další závěry v tomto rozhodnutí uvedených. Totiž, že pro žalobce představuje vydané rozhodnutí přímý zásah do rozsahu jeho práva hospodaření, k jehož dovršení není dalšího správního rozhodování třeba. Poskytnout soudní ochranu tomuto právu je tedy nutno již proti rozhodnutí, jímž byla odstraněna pochybnost, neboť odmítnutí soudní ochrany v tomto okamžiku by nebylo možno zdůvodnit tím, že soud přezkoumá zákonnost takového rozhodnutí v nějakém pozdějším řízení. O právu žalobce bylo správním orgánem rozhodnuto s konečnou platností a jediným prostředkem ochrany práva, která žalobci zůstala, bylo podání žaloby u soudu podle občanského soudního řádu. Tím se právě taktéž odlišuje od nároku restitučního, o němž rozhoduje nejprve správní orgán, neboť otázka aplikace zákona č. 229/21991 Sb. může být ve smyslu jeho § 17 odst. 6 posouzena ještě v dalším řízení jak před správními orgány, tak i později při případném projednávání příslušné žaloby uplatňující restituční nárok (k tomu srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 1/96, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu – http://nalus.usoud.cz).

Odmítnout projednat před soudem nárok uplatněný v daném případě by znamenalo odepření spravedlnosti, a tím porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na věci nic nemění ani to, že žalobce mohl proti dotčenému rozhodnutí správního orgánu podat žalobu podle části V. o. s. ř. Tato okolnost totiž nemůže být zohledňována při řešení otázky pravomoci soudu věc projednat, nýbrž až případně v souvislosti z posouzením naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.

Pravomoc soudů ve smyslu § 7 o. s. ř. musí být nazírána pod zorným úhlem práva hmotného, tedy zda se jedná o projednání nároku pramenícího ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných či obchodních. Pokud je tedy obecně přijímáno, že právo hospodařit s věcí, jež se nachází ve vlastnictví státu, je součástí vlastnického práva, jež je obecně upraveno předpisy práva soukromého (především občanským zákoníkem), pak nemůže být uzavřeno, že projednání a rozhodnutí o tomto právu nenáleží do pravomoci civilních soudů, ač je k tomu podle zákona povolán v první řadě jiný státní orgán.

Nejvyšší soud proto považoval rozhodnutí soudu odvolacího již z tohoto důvodu za rozporné s ustáleným výkladem procesního práva, což mohlo mít nepochybně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto jej podle § 243b odst. 2 o. s. ř., části věty za středníkem, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude výše uvedenými právními závěry dovolacího soudu vázán.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud

v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. května 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 07. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč