JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3035/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) J. R., a b) MUDr. J. R., obou zastoupených advokátem, proti žalované Č. r. – M. d., zastoupené Mgr. Ing. P. S., L.L.M., za vedlejšího účastenství na straně žalované Ř. s. a d., o zaplacení 457.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 12 C 114/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, č. j. 20 Co 536, 537/2007–223, takto:

Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, č. j. 20 Co 536, 537/2007-223, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2007, č. j. 12 C 114/2001-160, se ve vztahu účastníků zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé (výroky II. a III.), v nichž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku specifikovanou ve výroku II. tohoto rozsudku a žalobci b) částku specifikovanou ve výroku III. téhož rozsudku. Odvolací soud změnil pouze výroky o náhradě nákladů řízení (výroky V., VI. a VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Žalobci se jako právní nástupci zemřelé M. R. domáhali na původně žalovaných 1/ H. m. P. a 2/ Č. r. – M. d. zaplacení příslušné částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít „bezesmluvním užíváním“ jejich pozemků v katastrálním území S., na nichž byly postaveny komunikace (silnice I. třídy a místní komunikace), a to za rok 2000. Podle kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1982 měli M. R. a J. L. prodat pozemky blíže specifikované v odůvodnění napadeného rozhodnutí státu. Tato kupní smlouva však nebyla podle shodných tvrzení účastníků registrována státním notářstvím, což bylo vyžadováno v § 134 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 3. 1998 (dále jen „o. z.“). Proto soud prvního stupně dovodil, že na jejím základě vlastnické právo nepřešlo. Odvolací soud má ve shodě s ním vlastnické právo matky žalobců k pozemkům v rozhodné době za zcela nepochybně prokázáno. K namítanému nedostatku pasivní věcné legitimace Ministerstva dopravy s tvrzením, že za stát mělo jednat Ředitelství silnic a dálnic, zdůraznil, že otázka, jaká organizační složka jedná v řízení za stát podle § 21a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není otázkou věcné legitimace k řízení. Podle odstavce 1 citovaného ustanovení může za stát vystupovat pouze jeho organizační složka bez vlastní právní subjektivity podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv státní příspěvková organizace, která je samostatnou právnickou osobou. Jestliže žalobci označili za žalovaného Českou republiku, pak soud prvního stupně správně jednal s Ministerstvem dopravy jako s příslušnou organizační složkou státu – ústředním orgánem státní správy ve věcech dopravy. Pasivní věcná legitimace samotné České republiky vyplývá z jejího vlastnického práva k dálnicím a silnicím podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Okolnost, že si stát prostřednictvím příslušného ministerstva zřídil Ředitelství silnic a dálnic jako účelovou organizaci ke správě dálnic a silnic I. třídy, na jeho přímé odpovědnosti z jeho vlastnického práva vyplývající nic nemění. V tomto ohledu je bezvýznamná i darovací smlouva uzavřená mezi H. m. P. a Ředitelstvím silnic a dálnic dne 14. 5. 2003. Vlastnické právo státu k silnicím bylo založeno zákonem k okamžiku jejich vzniku. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé správně, jestliže na podkladě zjištěné výměry pozemků dotčených stavbou silnice I. třídy přiznal žalobcům proti žalovanému 2/ na ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 a § 458 odst. 1 o. z. „náhradu za bezesmluvní užívání pozemků jejich právní předchůdkyně.“ Účast původně žalovaného 1/ byla v řízení ukončena po zpětvzetí žaloby.

Proti tomuto rozsudku, a to „do všech jeho výroků“, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti a jeho důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadami majícími za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Řešení právních otázek v dovolání předestřených má význam nejenom pro toto řízení, ale pro široký okruh právních vztahů ohledně vlastnictví pozemních komunikací, hospodaření se státním majetkem a ohledně způsobu určení výše bezdůvodného obohacení. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“). Z tohoto ustanovení odvolací soud bez dalšího učinil závěr, že pozemní komunikace na pozemcích žalobců je ve vlastnictví státu, ačkoliv žalovaná poukazovala na skutečnost, že daná komunikace byla ve vlastnictví H. m. P. a do vlastnictví České republiky přešla až v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy mezi H. m. P. a Ředitelstvím silnic a dálnic v roce 2003. Soud se proto dále přes námitky žalované její věcnou pasivní legitimací nezabýval. Nicméně § 9 zákona č. 13/1997 Sb. nelze bez dalšího považovat za právní titul vlastnictví pozemní komunikace, což vyplývá zejména z § 3 odst. 3 totožného zákonného předpisu, neboť na tomto místě zákon počítá se stavem, kdy v období od příslušné změny kategorie komunikace do uzavření vlastní smlouvy o převodu vlastnického práva bude komunikace ve vlastnictví jiného subjektu, než stanoví § 9 citovaného zákona. Výklad zastávaný odvolacím soudem není ani ústavně konformní, neboť znamená odnětí vlastnického práva H. m. P. k dané pozemní komunikaci bez náhrady, a tedy v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel na podporu svých závěrů cituje stanovisko Veřejného ochránce práv, důvodovou zprávu k § 9 zákona č. 13/1997 Sb. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2549/2005. I v případě, že by snad vlastníkem dané komunikace byl stát, nebyl by pasivně legitimován, neboť s předmětnou pozemní komunikací je příslušná hospodařit státní příspěvková organizace Ředitelství silnic a dálnic. Odvolací soud při posuzování této otázky pochybil, když nerozlišil mezi jednáním za stát v řízení před soudem a pasivní legitimací příspěvkové organizace hospodařící s majetkem státu. Aplikace § 21a odst. 1 o. s. ř. je z tohoto důvodu chybná, což vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005. Příslušnost hospodaření s předmětnou pozemní komunikací byla ve prospěch Ředitelství silnic a dálnic založena zřizovací listinou podle § 31 odst. 2 písm. e) zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice. Závěr odvolacího soudu, že k převodu vlastnického práva k nemovitosti na československý stát před 31. 3. 1983 mohlo dojít jen registrací dané smlouvy státním notářstvím, je rovněž chybný, neboť je rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výkladu § 134 odst. 2 o. z. ve znění před účinností novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Tím, že ve věci nebylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, ačkoliv pro jeho vydání byly splněny všechny podmínky (původně žalovaný 1/ totiž na výzvu soudu učiněnou podle § 114b odst. 5 a § 153a o. s. ř. reagoval pouze tak, že podal žádost o prodloužení lhůty za účelem možnosti nastudování spisu), je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V případě vydání takového rozsudku by nemohlo dojít k vydání jiného rozhodnutí v neprospěch žalované. Při určení výše vzniklého bezdůvodného obohacení odvolací soud vycházel z maximální ceny pro nájem pozemků podle výměru Ministerstva financí ze dne 30. 11. 1999, vydaného na základě zákona č. 526/1990 Sb., ačkoliv měl správně vycházet z ceny obvyklé. Soud prvního stupně dále nesprávně aplikoval § 92 odst. 1 o. s. ř., když rok po podání žaloby připustil na návrh žalobců přistoupení žalované 2/ vedle žalovaného 1/, ačkoliv účelem tohoto ustanovení je možnost napravení nedostatku pasivní věcné legitimace na straně původního žalovaného pouze tehdy, je-li takový žalovaný pasivně věcně legitimován pouze ve spojení s jinou osobou. Na základě tohoto ustanovení nemá docházet k obcházení § 92 odst. 2 o. s. ř. Tento závěr zastává i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006. Žalovaná dále nesouhlasí s interpretací § 451 o. z. provedenou odvolacím soudem. Hypotéza této normy by měla být naplněna pouhou lokací pozemku bez toho, aby se soud zabýval důsledky této lokace, tj. zda jsou pozemky ze strany žalované užívány. Pozemek uvnitř křižovatky mohou žalobci např. pronajmout k reklamním účelům, a tedy k tomuto účelu nerušeně užívat, z čehož plyne, že takový pozemek není užíván žalovanou, a ta se nemůže bezdůvodně obohacovat jejich užíváním. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že veškeré komunikace, které byly předmětem tohoto sporu, byly v roce 1989 ve vlastnictví státu a až na základě zákona č. 172/1991 Sb. nabyl vlastnické právo k části z nich původně žalovaný 1/. Dovolatelkou citovaný obsah judikátu Nejvyššího soudu je pak argumentem ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a zároveň neguje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Možnost přenesení oprávnění k výkonu některých ze složek vlastnického práva státu k věci na samostatnou právnickou osobu (Ředitelství silnic a dálnic) neznamená také přenesení oprávnění jednat jménem vlastníka v řízení před soudem, neboť to vylučuje § 21a o. s. ř. Dotčená smlouva z roku 1982 nemá k projednávanému sporu vztah proto, že jejím předmětem měla být část zemského povrchu odlišná od té části, jež je v souzeném sporu projednávána. Registrace státním notářstvím navíc byla nezbytnou podmínkou účinnosti smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitosti. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly dány, neboť soud prvního stupně akceptoval žádost původně žalovaného 1/ o prodloužení lhůty za účelem prostudování spisu. Námitka dovolatelky ohledně určení ceny nájmu pozemku zastavěného pozemní komunikací je novým tvrzením, jímž se dovolací soud nemůže zabývat. Ostatně tato cena je cenou regulovanou, a o ceně obvyklé tak nelze uvažovat. Žalobci navrhli přistoupení žalované do řízení, neboť nebylo zřejmé, který subjekt je vlastníkem kterých pozemních komunikací postavených na jejich pozemcích, což vyšlo najevo až na základě znaleckého posudku vypracovaného v době rozhodnutí odvolacího soudu. Pozemek, který tvoří plochu uvnitř křižovatky nelze nerušeně užívat. Přímo nezastavěné pozemky užívá žalovaná jako plochu funkčně související s okolními pozemními komunikacemi. Podané dovolání není přípustné, a žalobci proto navrhují, aby jej Nejvyšší soud „zamítl“.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud považoval dovolání v daném případě za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to ve vztahu k posouzení otázky platnosti uvedené kupní smlouvy dosažené soudem prvního stupně a potvrzené obecným závěrem odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobců. Toto posouzení shledal Nejvyšší soud za rozporné s judikaturou dovolacího soudu a tak i s hmotným právem.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka v tomto smyslu namítá, že soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, ačkoliv pro to byly splněny všechny podmínky ve smyslu § 114b o. s. ř. a dále, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 92 odst. 1 o. s. ř., když rok po podání žaloby připustil na návrh žalobců přistoupení žalované 2/, ačkoliv účelem tohoto ustanovení je možnost napravení nedostatku pasivní věcné legitimace na straně původního žalovaného pouze tehdy, je-li takový žalovaný pasivně věcně legitimován pouze ve spojení s jinou osobou. Odvolací soud pak toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

Ve vztahu k první z procesních námitek dovolatelky Nejvyšší soud konstatuje, že z obsahu spisu se nepodává, že by došlo k naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Ustanovení § 114b o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2008 stanoví, že „vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (odst. 1)“ a že, „jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.“ (odst. 5).

V daném případě byla skutečně soudem prvního stupně učiněna kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř. ve vztahu k původně žalovanému 1), a to usnesením ze dne 12. 6. 2001 (č. j. 12 C 114/2001), přičemž žalovanému byla doručena dne 15. 6. 2001 (č. l. 3). Přestože je vedení spisu v dané věci zejména co do způsobu zakládání listin z hlediska chronologického poněkud nesystematické, lze z něj jasně dovodit, že právní zástupkyně žalovaného přípisem ze dne 12. 7. 2001, jenž byl soudu prvního stupně doručen dne 13. 7. 2001, požádala o prodloužení lhůty k podání vyjádření, což také odůvodnila. Žalovaný tak ve stanovené lhůtě 30 dnů soudu prezentoval důvody, které mu bránily ve včasném podání vyjádření, kteréžto soud prvního stupně považoval zřejmě za natolik závažné, že dospěl k závěru o nenaplnění hypotézy § 114 odst. 5 o. s. ř. Proto k procesním následkům vyjádřeným v dispozici citovaného ustanovení nemohlo dojít. Je pak jen na uvážení soudu, jaký další postup v přípravě jednání zvolí (viz Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 527).

Ani co se týče námitky týkající se postupu soudu podle § 92 odst. 1 či odst. 2 o. s. ř., neshledal Nejvyšší soud argumenty dovolatelky přiléhavými. Jen pro upřesnění je třeba uvést, že v dané věci soud prvního stupně nepřipustil přistoupení žalované do řízení, neboť to byl až soud odvolací, jenž předmětné usnesení k odvolání žalobců změnil a vstup České republiky – Ministerstva dopravy do řízení na straně žalované připustil. Odvolací soud v tomto usnesení ze dne 30. 5. 2003, č. j. 13 Co 208/2003-27, uvedl, že okruh účastníků řízení určuje žalobce, který může podat návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Účelem přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované může být odstranění nedostatku pasivní věcné legitimace, který by jinak vedl k zamítnutí žaloby. V projednávané věci pak nastala taková okolnost, kdy původní žalobkyně poukazovala na nejasnost otázky vlastnictví stavby, která se nachází na jejich pozemcích, z čehož vyplývalo, že pasivní věcná legitimace původního žalovaného byla sporná. Podle odvolacího soudu nebylo v rozporu s hospodárností řízení, aby do řízení vstoupil další účastník, neboť ve věci dosud nebylo nařízeno jednání a dokazování nebylo provedeno.

Danému odůvodnění je třeba přiznat opodstatněnost, neboť Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 466/2003 (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 2881/2004), uvedl, že „při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. soud neposuzuje vlastní hmotně právní nárok, tedy ani otázku pasivní legitimace nově přistupujícího žalovaného.“ Tento právní názor byl uveden i v dřívějším usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001 (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847/2002). Nejvyšší soud zde konstatoval, že pasivní legitimace je hmotně právní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda ten, kdo je žalován, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti, a nedostatek pasivní (i aktivní) věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby po projednání věci. Otázku hmotně právní věcné legitimace účastníků soud řeší v konečném rozhodnutí ve věci a nikoliv v rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka do řízení. Je tedy zřejmé, že namítaný nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované nemůže být důvodem k tomu, aby její přistoupení do řízení nebylo soudem připuštěno.

V daném případě se neuplatní ani závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 12, ročník 2008 (veřejnosti též dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), jehož právní věta zní: „Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř., bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde.“ V citovaném rozhodnutí se jednalo o případ obcházení institutu záměny účastníka ve smyslu § 107a o. s. ř. Nicméně v souzeném sporu nenastala po zahájení řízení (24.4.2001) do návrhu ze 4.2.2002 (čl. 16 spisu) taková skutečnost, s níž by právní předpisy spojovaly přechod nebo převod práva či povinnosti, o než v řízení jde, na jiný subjekt (nabyvatele). Jak správně konstatoval odvolací soud ve výše citovaném usnesení, ve stádiu daného řízení, v němž bylo rozhodnuto o přistoupení žalované do řízení, nebylo ještě nařízeno ani první jednání ve věci, nebylo prováděno dokazovaní, a proto nedošlo ani k porušení zásady hospodárnosti řízení.

Dovolatelkou uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006 (veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), není na daný případ aplikovatelné, neboť, jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého měnícího usnesení, byla dle tvrzení žalobkyně otázka pasivní věcné legitimace žalovaného sporná. Přitom závěry zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkají toliko situací, kdy je při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován.

Dovolací soud z výše uvedených důvodů nepovažoval řízení proběhnuvší před soudy v dané věci za zatížené vadami uvedenými dovolatelkou. Ta žádné jiné vady řízení nenamítala a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud věnoval věcnému řešení předmětného sporu.

Nejvyšší soud se tedy zabýval právním posouzením platnosti dotčené kupní smlouvy, uzavřené dne 1. 9. 1982, na jejímž základě mělo být převedeno vlastnické právo k dotčeným pozemkům ve prospěch československého státu. V souzeném sporu je totiž právě závěr o neplatnosti této smlouvy základním předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně a soud odvolací založili své posouzení neplatnosti této smlouvy na tom, že podle § 134 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. (účinnou zčásti od 1. 1. 1983 a zčásti od 1. 3. 1983) bylo k účinnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti třeba registrace státním notářstvím. Jestliže, jak vyplývá ze shodného tvrzení všech účastníků daného sporu, nebyla tato smlouva státním notářstvím registrována, nemohla nabýt ani účinnosti, a tím nemohlo dojít ani k převodu vlastnického práva na stát. S tímto závěrem však zejména s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu nelze zcela souhlasit.

Nejvyšší soud již ve své předchozí judikatuře, na níž ostatně dovolatelka poukazuje, dovodil, že ke smlouvě o převodu zemědělského pozemku do socialistického vlastnictví nebylo ani před 1. 4. 1983 třeba registrace státním notářstvím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 91/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 961, svazek 13, ročník 2002, veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Tento závěr spočívá na systematickém výkladu dotčených ustanovení s tím, že pokud jde o otázku registrace smlouvy, která se týkala převodu zemědělského pozemku z vlastnictví občanů do vlastnictví státu, šlo o převod nemovitosti v soukromém vlastnictví [§ 127 o. z. ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, tj. před novelou č. 131/1982 Sb. a contr., vymezující předmět osobního vlastnictví občanů, a § 490 o. z. (téhož znění)] do socialistického společenského vlastnictví (čl. 8 zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy ČSSR).

Podle § 490 odst. 2 o. z. před novelou č. 131/1982 Sb. se na smluvní převody věcí, které jsou předmětem soukromého vlastnictví, vztahuje přiměřeně ustanovení § 134, v němž bylo uvedeno, že „ke smlouvě o převodu nemovitosti je třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací smlouvy.“ Toto ustanovení bylo však obsaženo v Hlavě druhé, upravující osobní vlastnictví a předcházející § 133 stanovil způsoby nabytí osobního vlastnictví. Pokud v § 134 odst. 2 o. z. ve znění novely č. 131/1982 Sb. bylo uvedeno, že „převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy. K její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví“, pak tato novela jen výslovně upravila, co již i dříve z platné úpravy výkladem vyplývalo. Úprava registrace smluv již od 1964 odpovídala také tehdejší preferenci „socialistického vlastnictví“ oproti vlastnictví soukromému. Nabytí těchto pozemků do socialistického vlastnictví nebylo třeba prostřednictvím registrace kontrolovat, resp. proces nabytí vlastnictví byl v tomto směru jednodušší (k tomu srov. Stanovisko Cpj 130/87 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/88).

V citovaném rozsudku Nejvyššího soudu se dále konstatuje, že ostatně i kdyby uvedený výklad neobstál, pak by s ohledem na § 507a a § 134 o. z. ve znění po novele č. 131/1982 Sb. bylo třeba aplikovat § 134 odst. 2 o. z. ve znění této novely. V § 507a o. z. ve znění novely č. 131/1982 Sb. byla totiž zakotvena tzv. pravá zpětná působnost této novely, takže na vztahy mezi účastníky bylo možno nadále aplikovat § 134 odst. 2 o. z. ve znění téže novely.

Uvedené závěry lze pak plně vztáhnout i na souzený spor, přičemž Nejvyšší soud nemá důvodu se od nich ani v tomto případě odchylovat. Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je tudíž již z tohoto pohledu nesprávné, neboť, jak již bylo konstatováno výše, otázka platnosti uvedené kupní smlouvy byla základním předpokladem pro vyvození vzniku závazkového právního vztahu plynoucího z bezdůvodného obohacení.

Dovolací soud přitom nemůže přisvědčit žalobcům v jejich námitce, že kupní smlouva ze dne 1. 9. 1982 nemá k projednávané věci vztah proto, že jejím předmětem měla být jiná část zemského povrchu, než je část zemského povrchu projednávaná v souzeném sporu. Naopak, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku jasně konstatoval, že kupní smlouvou ze dne 1. 9. 1982 uzavřenou mezi J. L. a M. R. na jedné straně a československým státem na straně druhé, se M. R. a .J. L. zavázali převést na stát vlastnické právo mimo jiné k pozemkům č. 393, 389, 387, 572 a 571 v k. ú. S., a to za kupní cenu. Z kupní smlouvy ze dne 26. 6. 1987 soud nečinil žádná zjištění, neboť se netýká pozemků, za jejichž užívání je v tomto řízení požadována úhrada. Závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího se tak týkaly právě kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1982, na jejímž základě mělo být převedeno vlastnické právo k pozemkům, pro jejichž tvrzené bezdůvodné užívání žalovanou se žalobci na ní domáhali vydání bezdůvodného obohacení.

Nejvyšší soud již z tohoto důvodu považoval rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s hmotným právem i s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto jej podle § 243b odst. 2 o. s. ř., části věty za středníkem zrušil. A protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud za postupu podle § 234b odst. 3 věta druhá o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud se již nezabýval dalšími právními argumenty předestřenými v předmětném dovolání, neboť to vzhledem k závěrům dovozeným ohledně platnosti a účinnosti dotčené kupní smlouvy považoval pro souzený spor za nadbytečné.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. února 2009

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. February 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás