JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2988/2018

Po vlastníkovi jednajícím v dobré víře nemůže být vyžadováno nahlížet do pozemkové knihy

Právní věty

Nejsou k dispozici

Po běžném účastníkovi právních vztahů, který jedná v dobré víře, nelze spravedlivě požadovat takovou míru opatrnosti, aby - uzavírá-li smlouvu se státem, který učinil šetření - nahlížel do pozemkové knihy.
Při úvaze, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu třeba chránit dobrou víru žalované při nákupu pozemku, nebo naopak vlastnické právo právní nástupkyně původní vlastnice (žalobkyně), zaujal soud názor, že převažuje nutnost ochrany vlastnického práva původní vlastnice.

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Bohuňovice, se sídlem v Bohuňovicích, 6. května 30, IČ 48809551, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) J. P., zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 3C, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 335/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. prosince 2016, č. j. 69 Co 265/2016-133, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. prosince 2016, č. j. 69 Co 265/2016-133, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2016, č. j. 28 C 335/2015-71, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Olomouci v řízení o žalobě podané žalobkyní podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 28 C 335/2015-71, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č., orná půda, v kat. území T., zapsaného na LV č. pro katastrální území T., vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště O. (výrok I.); dále rozhodl, že žalobkyně nemá vůči první žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 12.342,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.) a že první žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že dne 5. 1. 1929 bylo do pozemkové knihy, knihovní vložky pro kat. území H., zapsáno podle věnovací listiny ze dne 8. 11. 1928 vlastnické právo k předmětnému pozemku (tehdy evidovanému pod č. ve větší výměře) pro „Jubilejní nadaci manželů J. a T. B. na zřízení římskokatolické duchovní správy v H.“ (dále též jen „nadace“), jíž byly odejmuty bez náhrady výměrem Jednotného národního výboru v Olomouci ze dne 20. 6. 1950 podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 3. 2008 mezi Pozemkovým fondem České republiky (dále jen „Fond“) jako prodávajícím a žalovanou 1) jako kupující bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo k předmětnému pozemku ve prospěch žalované 1). Podle zjištění Fondu, podloženého stanoviskem příslušného katastrálního úřadu, nebyl předmětný pozemek historickým církevním majetkem. Rozhodnutím arcibiskupa olomouckého ze dne 8. 7. 2013, č. j. 3834/2013, byla „Jubilejní nadace manželů J. a T. B. na zřízení římskokatolické duchovní správy v H.“ sloučena s Římskokatolickou farností Bohuňovice, čímž se žalobkyně podle soudu prvního stupně stala právní nástupkyní uvedené nadace, a tedy prokázala, že je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že převod předmětného pozemku na žalovanou 1) byl učiněn v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), a je tudíž neplatný podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Námitce žalované 1), že při uzavření kupní smlouvy o převodu předmětného pozemku byla v dobré víře, soud přisvědčil, neboť v řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by její dobrou víru zpochybňovala, byť ve výpisu z katastru nemovitostí byl odkaz na knihovní vložku, z níž byl církevní původ pozemku zřejmý; dovodil však, že po běžném účastníkovi právních vztahů nelze spravedlivě požadovat takovou míru opatrnosti, aby - uzavírá-li smlouvu se státem, který učinil šetření - nahlížel do pozemkové knihy. Při úvaze, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu třeba chránit dobrou víru žalované 1) při nákupu pozemku, nebo naopak vlastnické právo právní nástupkyně původní vlastnice (žalobkyně), zaujal názor, že převažuje nutnost ochrany vlastnického práva původní vlastnice, jelikož předmětný pozemek činí asi 3,6 % zemědělské plochy obhospodařované žalovanou 1) jakožto podnikatelkou v oboru zemědělství, takže žalobkyní požadované určení pro ni nebude likvidační a nezpůsobí jí existenční potíže, když pozemek ani nezhodnotila. Naproti tomu v případě, že by žalobě nebylo vyhověno, byla by žalobkyně vyloučena z výkonu vlastnického práva k pozemku za situace, kdy její právní předchůdkyni byl bez náhrady odňat, a žádná z nich nemohla vlastnické právo k němu vykonávat více než 65 let.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. 69 Co 265/2016-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.179,- Kč k rukám Mgr. Stanislava Hykyše. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dokazování doplnil listinnými důkazy, a to kupní smlouvou ze dne 31. 3. 2008 uzavřenou mezi Fondem a žalovanou 1) a nadačním listem ze dne 4. 8. 1930, jímž vzal za prokázáno, že „farní úřad tímto stanovuje, že manželé J. a T. B. nařídili věnovací listinou ze dne 8. 11. 1928 jubilejní nadaci na zřízení římsko katolické duchovní správy v H., jejíž správu svěřují římskokatolickému farnímu úřadu v Bohuňovicích“, přičemž „farní úřad v nadačním listu přijímá správu nadace a zavazuje se, že po smrti manželů B. výnosu nadačního jmění použije se, jak zakladatelé nařídili“. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na předmětný pozemek se vztahoval zákaz převodu dle § 29 zákona o půdě, jelikož se jednalo o majetek, jehož původním vlastníkem byla církev, resp. jí založená právnická osoba zřízená za účelem podpory činnosti církve k účelu vymezenému v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; v tomto ohledu odkázal na závěr dovozený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, podle nějž se § 29 zákona o půdě vztahuje na majetek, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve včetně jejich právnických osob, z čehož pro danou věc plyne, že označenou nadaci ve správě církve je třeba považovat za její právnickou osobu. Kupní smlouva uzavřená dne 31. 3. 2008 mezi Fondem a žalovanou 1) o převodu označeného pozemku podle § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je proto absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s § 29 zákona o půdě. K otázce vztahu neplatnosti této smlouvy a namítané dobré víry žalované 1) poukázal odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1659/97, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3996/2014) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 31/05), podle níž smlouva, která je v rozporu se zákonem, je zásadně objektivní skutečností, jež nemá právní následky sledované smluvními stranami, a to bez ohledu na to, zda některá ze stran neplatnost smlouvy způsobila nebo zda smlouvu uzavřela v dobré víře. Dále vyšel z právního názoru vysloveného v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4546/2015 a sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, v nichž Nejvyšší soud stran možnosti prolomení zákazu dispozic stanoveného v § 29 zákona o půdě, dovodil, že smysl tohoto ustanovení je v ochraně původního majetku církví před dispozicemi ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené zmírnění majetkových křivd do doby přijetí zvláštního zákona, že naplnění tohoto účelu přitom vyžaduje, aby právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, byly stiženy absolutní neplatností, a že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě dle názoru Nejvyššího soudu neopodstatňuje ani zapojení Pozemkového fondu do protiprávního převodu pozemků, ani to, že katastrální úřad uskutečnil zápis vlastnictví podle smlouvy. Odvolací soud dovodil, že v posuzované věci mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly popření principu priority navrácení původních pozemků oprávněné osobě, jenž je společný všem restitučním zákonům, nejsou dány, a to jednak proto, že označený pozemek byl toliko předmětem kupní smlouvy, a dále proto, že žalovaná 1) nebyla objektivně v dobré víře (třebaže subjektivně tomu tak mohlo být), neboť měla možnost ověřit si nabývací titul státu podle informací v části E výpisu z katastru nemovitostí, z nějž by zjistila, že se jednalo o výměr o výkupu půdy podle zákona č. 46/1948 Sb., přičemž majetek byl odebrán nadaci, která již podle názvu musela vzbuzovat minimálně pochybnost, zda se nejedná o původní církevní majetek, bez ohledu na to, zda a co sdělil katastrální úřad žalované 2). Za podstatný považoval odvolací soud taktéž článek IX. kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2008, v jehož odstavci 1) prodávající prohlásil, že v souladu s § 2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost prodávaného pozemku a že tento pozemek není vyloučen z převodu, přičemž však podle odstavce 1 písm. c) tohoto ustanovení nelze převádět zemědělské a lesní pozemky, jejichž převodu brání zvláštní předpis, kterým se dle poznámky č. 9 rozumí např. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i odstavec 3) tohoto článku, v němž první žalovaná vzala na vědomí, že nepravdivost prohlášení shora má za následek neplatnost smlouvy. Poukaz žalované 1) na judikaturu Ústavního soudu o nabytí vlastnictví od nevlastníka v dobré víře (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12) považoval odvolací soud za nepřípadný, jelikož řeší otázky odlišné; v dané věci se však nejedná o situaci, kdy by žalovaná 1) nabývala nemovitost od nevlastníka, neboť ji nabyla od státu, který byl jejím vlastníkem. Avšak ani v případě, že by bylo možno tuto judikaturu Ústavního soudu přiměřeně aplikovat, nelze dospět k závěru o nabytí vlastnického práva k pozemku žalovanou 1), když v dobré víře nebyla, a i kdyby objektivně v dobré víře byla, nelze to považovat za okolnost, která by byla natolik mimořádná, aby prolomila blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, jelikož ochrana dobré víry nemůže v dané věci převážit právo na restituci původního církevního vlastníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázek hmotného práva: 1) „zda soukromou nadaci zřízenou za účelem podpory církevní právní osoby a svěřenou do správy církevní právnické osoby lze podřadit pod pojem církev obsažený v blokačním ustanovení § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, které stanovuje: Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, 2) „zda skutečnost, že si žalovaná (která mimo jiné nemá právnické vzdělání) dostatečně ověřila informace obsažené v části E výpisu z katastru nemovitostí [ze kterého byl patrný nabývací titul žalovaného 2)] za situace, kdy před podpisem předmětné kupní smlouvy věděla, že žalovanou 2) bylo provedeno šetření, a bylo jí katastrem sděleno, že pozemek, který byl předmětem podané žaloby a předmětem kupní smlouvy, je způsobilý k převodu, což žalovaná 2) i výslovně deklarovala v kupní smlouvě v čl. IX. odst. 1, přesto znamená, že nemohla být objektivně v dobré víře ohledně převoditelnosti pozemku, který byl předmětem kupní smlouvy“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně
od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4742/2014, a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, jejichž závěry jsou aplikovatelné i na výklad pojmu objektivně v dobré víře“, a 3) „zda v případě, že nabyvatel předmětného pozemku (žalovaná 1) byl objektivně v dobré víře stran práva převodce - Pozemkového fondu (státu) předmětný pozemek převést a na předmětném pozemku hospodařila rodina nabyvatele - žalované 1) již po desetiletí, ačkoliv převodce právo předmětný pozemek na žalovanou 1) převést díky blokačnímu ustanovení § 29 zákona o půdě neměl, převažuje nutnost ochrany vlastnického práva historického vlastníka - právního předchůdce převodce, kterému byl předmětný pozemek bez náhrady převodcem odňat a který by měl v případě potvrzení vlastnického práva převodci soudem právo na vydání tohoto pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, v platném znění, přednost před ochranou dobré víry žalované 1)“, při jejímž řešení se odchýlil od rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, který lze přiměřeně použít i na daný případ.

Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a k otázce ad 1) namítá, že „Jubilejní nadace manželů J. a T. B. na zřízení římskokatolické duchovní správy v H.“ není právnickou osobou zřízenou Církví římskokatolickou či některou z jejích právnických osob, ale manžely B., z čehož vyplývá, že majetek do ní vložený nemohl být ve vlastnictví právnické osoby „církví založené“, jak odvolací soud uvedl, přičemž skutečnost, že samotná nadace byla svěřena do správy církve, automaticky neznamená, že se jedná o právnickou osobu církví zřízenou. Současně poukázala na § 646 zákona č. 964/1811 Sb., všeobecný zákoník občanský, z nějž je patrné, že majetek vložený do nadace se nestal vlastnictvím osoby, které byla svěřena její správa, neboť této osobě náležely pouze výnosy z majetku, a dále - z hlediska rozsahu právní normy - na zcela odlišné znění § 3 zákona č. 428/2012 Sb. a § 29 zákona o půdě (který hovoří pouze o majetku náležejícímu církvím, náboženským společnostem, řádům a kongregacím), z nichž nelze presumovat, že se tato ustanovení věcně překrývají. Závěr o subsumpci nadace zřízené soukromou osobou odlišnou od církve nebo její právnické osoby pod ustanovení § 29 zákona o půdě proto učinit nelze, a to ani nejširším extenzivním výkladem zaujatým Ústavním soudem v nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, neboť nadace nesplňuje „všechny definiční znaky“ v něm obsažené. V tomto nálezu Ústavní soud k výkladu § 29 zákona o půdě dovodil: „Pokud napadené ustanovení hovoří o církvích, náboženských společnostech, řádech a kongregacích, není jiného rozumného výkladu, než se jedná o entity existující s vlastní právní subjektivitou podle platného práva, ať už byly chápány jako církevní právnické osoby uvnitř církví a náboženských společností, nebo vedle nich, které byly subjektem věcného práva k majetku, z něhož církve a náboženské společnosti čerpaly prostředky pro naplňování svých cílů a jehož odejmutí proto pociťovaly jako majetkovou křivdu“. Podle názoru dovolatelky však soudy obou stupňů nebylo dostatečně objasněno, proč je právní předchůdkyně žalobkyně, tj. nadace zřízená soukromými fyzickými osobami, považována za „církevní právnickou osobu“.

K otázce ad 2) dovolatelka namítá, že otázku dobré víry je třeba primárně posuzovat z hlediska běžné opatrnosti osoby, u níž se posuzuje, tj. opatrnosti normální, obvyklé, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat. Připomíná, že si ověřila, zda je stát skutečným vlastníkem předmětného pozemku, že Fond v kupní smlouvě výslovně uvedl, že pozemek je převoditelný, že nemá právnické vzdělání, že informace o původním vlastníku není v oddílu E výpisu z katastru nemovitostí uvedena, že v roce 2008, kdy kupní smlouvu uzavřela, nebylo známo, zda zákon o církevních restitucích bude přijat a že ji ani nenapadalo, že by stát prodával pozemek, který je z převodu vyloučen, tedy, že se stát může dopustit takové chyby, zvlášť když má k dispozici odborný aparát včetně osob s právnickým vzděláním. Dovolatelka proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že objektivně v dobré víře při uzavření kupní smlouvy nebyla.

V souvislosti s otázkou ad 3) dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. aplikovaly paušálně, aniž by pravidla v něm obsažená dostatečně konfrontovaly s jinými soukromoprávními zásadami uplatňujícími se v materiálním právním státě, jak judikoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1665/11. Nelze totiž přehlížet, že vyhovujícím rozhodnutím soudu vydaným podle § 18 odst. 1 tohoto zákona dochází k zásahu do majetkových práv jiných osob, které mnohdy byly v dobré víře ohledně oprávněnosti státu daný majetek převést. V případě dovolatelky jde o citelný zásah do jejích práv, neboť na předmětném pozemku již řadu let jako zemědělská podnikatelka hospodaří, stejně tak, jak to činila její rodina po generace. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání žalované 1) projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věty první
o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to povahy „Jubilejní nadace manželů J. a T. B. na zřízení římskokatolické duchovní správy v H.“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se pak odvíjí posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně k žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je přípustné, opodstatněné, a že jinak přípustné není.

Nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatelka nastoluje ad 1) otázku povahy „Jubilejní nadace manželů J. a T. B. na zřízení římskokatolické duchovní správy v H.“, zpochybňujíce její církevní charakter, potažmo posouzení předmětného pozemku jako původního církevního majetku [§ 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.].

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Podle § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

Podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

Podle § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.

Žaloba podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění. Smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je překlenutí nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a dále Valeš, V. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 290-291). Uvedené zákonné ustanovení svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., tj. právnické osobě naplňující definiční znaky dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností přitom dle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (srov. totožnou definici oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb.), nebo jejich právních předchůdců [§ 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.]. Se zřetelem k smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), je ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. současně nutno vykládat tak, že i právní předchůdci v něm definovaných právnických osob museli, aby bylo lze hovořit o původním církevním majetku, rovněž naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, které zároveň korespondují vymezení okruhu oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. [s výjimkou oprávněné osoby dle § 3 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., jež je určena individuálně]. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než výše definovaných osobách (např. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku. Z uvedeného vyplývá, že ve sporu o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu,
že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017).

Při hodnocení interních poměrů církví a náboženských společností pak nelze ztrácet ze zřetele, že soudní přezkum úkonů příslušných orgánů registrovaných církví a náboženských společností nesmí odporovat ústavně zaručené autonomii církví a náboženských společností ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky). V případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti tudíž právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné osoby ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osvědčuje sama církev či náboženská společnost s tím,
že soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05). Ke stejnému závěru dospívá i komentářová literatura (srov. Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 135).

V případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu nepochybně podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, a ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, č. seš. 9; k posuzování právního nástupnictví právnických osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn.
28 Cdo 4507/2011). Pro závěr o tom, zda takovýto právní předchůdce oprávněné osoby naplňoval znaky definované ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. je současně právně významný účel, za nímž byl zřízen nebo založen. Znakem oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům.

Implicitně vyjádřený závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. odůvodnil soud prvního stupně v dané věci jen tím, že žalobkyně je právnickou osobou Církve římskokatolické, s níž byla rozhodnutím arcibiskupa olomouckého ze dne 8. 7. 2013, č. j. 3834/2013 sloučena i „Jubilejní nadace manželů J. a T. B. na zřízení římskokatolické duchovní správy v H.“, jež byla původním vlastníkem v rozhodné době odňatého pozemku, z čehož dovodil, že žalobkyně se stala právní nástupkyní uvedené nadace a že tudíž prokázala, že je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (tedy právnickou osobou zřízenou nebo založenou jako součást registrované církve nebo náboženské společnosti). Odvolací soud naproti tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko uvedl, že „vlastníkem předmětného pozemku byla církev, resp. jí založená právnická osoba zřízená za účelem podpory činnosti církve k účelu vymezenému v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., takže označenou nadaci ve správě církve je třeba považovat za její právnickou osobu“, kteréžto závěry si ovšem vzájemně odporují (viz níže). Otázkou právní povahy předchůdkyně žalobkyně se ovšem soudy obou stupňů nezabývaly a nezkoumaly, zda je naplněn i předpoklad spočívající v tom, že i právní předchůdkyně žalobkyně coby nadace splňovala definiční znaky oprávněné osoby. Je též třeba přisvědčit námitkám dovolatelky, že označená nadace nebyla právnickou osobou zřízenou Církví římskokatolickou či některou z jejích právnických osob, nýbrž manžely B., že předmětný pozemek do nadace vložený nemohl být ve vlastnictví právnické osoby „církví založené“, jak odvolací soud uvedl, a že samotná skutečnost, že nadace byla svěřena do správy církve, automaticky neznamená, že se jednalo o právnickou osobu církví zřízenou.

V řízení před soudy obou stupňů tedy nebylo objasněno, byla-li předchůdkyně žalobkyně právnickou osobou tvořící součást registrované církve a náboženské společnosti [§ 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.] či právnickou osobu zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům [§ 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.] či jiný subjekt nesplňující žádný z definičních znaků oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Přitom pro závěr, zda právní předchůdkyně oprávněné osoby naplňovala znaky definované ustanovením § 3 zákona
č. 428/2012 Sb. je současně právě významný účel, za nímž byla zřízena nebo založena; znakem oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory registrované církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnických, vzdělávacím nebo administrativním účelem. Proto je též současně předčasný (a tudíž nesprávný) i závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek je původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností [§ 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], jakož i jeho implicitně obsažený závěr, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 tohoto zákona a že je aktivně věcně legitimována k žalobě podle § 18 odst. 1 tohoto zákona (k tomu opětovně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016). Pokud by totiž předchůdkyně žalobkyně byla jiným subjektem nesplňujícím žádný z definičních znaků oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., nedošlo by uzavřením kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2008 mezi Fondem a žalovanou 1) o převodu předmětného pozemku k porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a tato smlouva by byla platným právním úkonem; naproti tomu, byla-li by předchůdkyně žalobkyně právnickou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. či podle písm. c) tohoto ustanovení, k jeho porušení by došlo a v takových případech by byla zmíněná kupní smlouva absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, a nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).

Toliko ve výjimečných případech, v nichž by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, připouští rozhodovací praxe prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 142/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017). Jde např. o situace, kdy nezákonně převedené pozemky měly by pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, kterou by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele, arci za striktního předpokladu jeho dobré víry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016; aktuálně i nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17). Dobrá víra nabyvatele je tedy nezbytnou podmínkou pro prolomení blokačního § 29 zákona o půdě, ačkoliv sama k tomuto důsledku nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, nebo již předchozí usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).

K otázce dovolatelky ad 2) z naposledy uvedeného vyplývá, že i kdyby skutkový závěr odvolacího soudu, že při uzavření označené kupní smlouvy nebyla objektivně v dobré víře, byl zjevně nepřiměřený, nemělo by ani pozitivní řešení této otázky - v případě, že by předchůdkyně žalobkyně nebyla subjektem nesplňujícím žádný z definičních znaků oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. - rozhodující význam, neboť žalovaná 1) žádné okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí jí právní ochrany ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v daném řízení ani netvrdila, natož prokazovala (při jednání u soudu prvního stupně dne 11. 5. 2016 naopak uvedla, že vzhledem k tomu, že na okolních pozemcích hospodaří družstvo, nechala na základě dohody mezi ní a družstvem na předmětném pozemku hospodařit družstvo, a to jí namísto toho dalo k obhospodařování jiný pozemek). Tvrzení, že na předmětném pozemku již řadu let hospodaří, stejně tak, jak to činila její rodina po generace, žalovaná 1) uplatnila až v dovolání. Tato otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. z uvedených důvodů nezakládá.

K otázce ad 3): Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo sice i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Jde ovšem o případy, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Uvedený případ se proto odlišuje od situace, v níž neplatnost převodní smlouvy nepramenila z předchozího právního úkonu, nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (k tomu opětovně srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením). Ani otázka formulovaná ad 3) tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu.

Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé není v řešení otázky, pro niž je dovolání přípustné, správný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku, jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí jsou soudy vázány (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 10. 2018

Vydáno: 23. October 2018
Vloženo: 08. February 2019