JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2940/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. V. V. , 2. L. V., oběma zastoupeným advokátem, o 1.080.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov pod sp.zn. 7 C 301/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.6.2005, č.j. 15 Co 148/2005-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech řízení oběma žalovaným společně a nerozdílně částku celkem Kč 14.385,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl v meritu věci potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky Krnov ze dne 15.11.2004, č.j. 7 C 301/2003-137. Okresní soud v Bruntále zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni solidárně zaplatit žalobkyni částku 1.080.000 Kč, a to zároveň s příslušenstvím, jak je podrobně vyčísleno v zamítavém výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně tyto náklady v částce 69.755,90 Kč, a že stát nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze skutkového základu věci, jak byl zjištěn prvostupňovým soudem, a po právní stránce rozhodoval o nároku, který žalobkyně titulovala jako nárok na náhradu škody (ušlého zisku) za období od 1.1.2001 až do 31.12.2003, kdy jí v celém tomto období měli žalovaní znemožnit užívání nebytového prostoru k živnostenským účelům (ač to mělo vyplývat z nájemního vztahu mezi účastníky). Zatímco prvostupňový soud opřel svůj zamítavý právní názor vůči žalobě o závěr o platnosti předchozích nájemních smluv mezi účastníky (resp. právním předchůdcem pronajímatelů Městem K.) s tím, že po skončení dobu určité (do 31.12.1999) žalovaní oprávněně přistoupili k vyklizení nebytových prostor vlastními silami (4.1.2000) a žalobkyně již neměla právní důvod k užívání prostor a tím ani k požadavku na náhradu škody, odvolací soud posoudil věc po právní stránce částečně odlišně. Dovodil, že předchozí nájemní smlouvy, jejichž účastnicí byla na straně nájemce žalobkyně, byly neplatné pro neurčitost vymezení předmětu nájmu (zejména čp. budovy, identifikované nejprve jako č. 72 a posléze č. 74) a pokud tedy nájemní smlouvy trpěly nekonkrétností obligatorních náležitostí podle § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, pak tím spíše – užívala-li žalobkyně nebytové prostory bez právního důvodu – nelze ve svémocném vyklizení prostor žalovanými dne 4.1.2000 spatřovat protiprávní jednání nebo rozpor s dobrými mravy. Šlo o realizaci vlastnického práva žalovaných, žalobkyně zamýšlela nadále užívat prostory bez právního důvodu a žaloba tak nebyla podána poprávu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila v něm přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, důvody dovolání pak kvalifikovala podle všech v úvahu přicházejících zákonných důvodů podle § 241a, tedy jak pro procesní vady, tak i pro nesprávné právní posouzení věci, jakož i pro nesoulad skutkových zjištění nižší instance s obsahem spisu a provedeným dokazováním. Po obšírné rekapitulaci průběhu řízení dovodila žalobkyně zejména platnost všech právních aktů v průběhu svého užívání nebytových prostor, a to jak výchozího protokolu o dražbě provozní jednotky, tak i postupně všech nájemní smluv. Ty považovala za dostatečně určité, ani souhlas obecního úřadu nebyl třeba, neboť pronajímatelem bylo samo město, a samotný zásah žalovaných, kteří přikročili namísto případné vyklizovací žaloby ke svémocnému jednání poškozujícímu žalobkyni, byl protiprávní a mělo by následovat odškodnění žalobkyně. Ta současně navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu případně i soudu prvního stupně a vrátil věc posledně zmíněnému soudu k dalšímu řízení.

Oba žalovaní se k dovolání vyjádřili též prostřednictvím svého zástupce. Ve svém vyjádření sdíleli právní názor odvolacího soudu o neplatnosti konkrétně poslední nájemní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanými ze dne 10. 1. 1997, dovozovali, že žalobkyni nemohl vzniknou ušlý zisk také proto, že přerušila svou hostinskou činnost od 17. 12. 1999 do 31. 12. 2002, a pokud jde o vyčíslení údajného ušlého zisku, pak si žalobkyně nepočínala dostatečně konkrétně a nevyužila zákonných procesních prostředků (§ 119a, § 205a o.s.ř.) k navržení dostatečně přesvědčivých důkazů. Žalovaní považovali dovolání za nedůvodné a navrhovali, aby mu nebylo vyhověno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě. Aby však mohl dovolací soud přezkoumat důvody dovolání v celém rozsahu, musel se nejprve zabývat tím, zda je dovolání přípustné. Tato přípustnost dovolání přicházela v úvahu, vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí bez předchozí tzv. skryté diformity (srov. § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.) pouze v tom případě, že by Nejvyšší soud přiznal rozsudku odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Takový zásadní právní význam mohl mít napadený rozsudek jen v případě, že by ohledně nastolených rozhodných pro věc právních otázek došlo k judikatorní kontradikci odvolacích soudů či jednotlivých senátů dovolacího soudu, nebo že by šlo o právní otázku dosud nejudikovanou, případně, že by pro věc určující právní otázka byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

O žádný z těchto případů zásadního právního významu napadeného rozsudku však ve věci nejde.

Žalobkyně ve svém dovolání sepsaném právním zástupcem (a doplněném dalšími jejími vlastními písemnými podáními) nebrala v úvahu, že pro účely dovolacího přezkumu je třeba vymezit konkrétní rozhodnou právní otázku. Místo toho je obšírně popsán předmět řízení, jeho průběh, a právní problematika věci je reprodukována natolik široce, že by Nejvyšší soud musel, chtěl-li by vyhovět požadavkům žalobkyně, provést prakticky kompletní přezkumnou revizi celého případu. To však není smyslem ani oprávněním dovolacího přezkumu: Nejvyšší soud je navíc přezkumným soudem právním, nikoli skutkovým, a je ve smyslu § 243a odst. 2 o.s.ř. (a jeho interpretace) vázán tím skutkovým základem věci, jenž byl zjištěn nižšími instancemi.

Nesplněná procesní povinnost dovolatelky jasně vymezit konkrétní právní otázku, jejímž důsledkem je odmítnutí dovolání, přitom vyplývá nejen ze zákona (srov. znění § 237 odst. 3 o.s.ř.) a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale i z požadavku presumovaného soudem Ústavním (srov. implicite nález ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV.ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ve svazku 29 pod poř. č. 23).

Nejen to: dovolatelka se navíc domáhala dovolacího přezkumu ze všech v úvahu přicházejících dovolacích důvodů, tedy podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. Nevzala však v úvahu, že dovolací přezkum je v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku limitován jen na přezkum nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Tento přezkumný limit vyplývá opět ze znění již citovaného § 237 odst. 3 o.s.ř. a je připomenut i v rozhodnutích Nejvyššího soudu, například v jeho usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Soudní judikatuře pod č. 7/2004. Velká většina obsahu dovolání tedy není a nemohla být předmětem přezkumu a pokud se dovolací soud dále zmiňuje v rámci svého právního posouzení věci o některých aspektech posouzení věci naznačených stranou žalující, činí tak jen z vlastní iniciativy.

Posledně řečené se týká námitek dovolatelky, že smlouvy o nájmu nebytových prostor, postupně uzavírané k předmětným prostorám, byly platné a byly tedy právním titulem pro další užívání prostor žalobkyní.

Dovolací soud v podstatě konstatuje, že tu sdílí právní názor soudu prvního stupně oproti názoru soudu odvolacího. Je toho mínění, že po platném vydražení provozní jednotky - jako následného předmětu nájmu žalobkyně - podle zákona č. 427/1990 Sb. o tzv. malé privatizaci byly platně uzavřeny nájemní smlouvy postupně dne 13. 11. 1991, 15. 7. 1992 a 10. 1. 1997; na straně pronajímatele figuroval nejprve státní podnik S. K., poté Město K. a posléze pak na základě kupní smlouvy ze dne 20. 7. 1999 sukcedovali do postavení pronajímatele oba žalovaní. Dovolací soud má zato, že všechny nájemní smlouvy jsou dostatečně určité ohledně všech náležitostí; pokud bylo pronajímatelem samotné Město K., pak nebylo třeba předchozího souhlasu (vzhledem k obchodní činnosti) podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.; také ostatní smluvní náležitosti splňovaly podmínky § 3 odst. 3 citovaného zákona. Argumentaci odvolacího soudu o neurčitosti popsaného předmětu či účelu užívání a o nedostatku identifikace číslem orientačním považuje dovolací soud za příliš formalistické.

Závěr dovolacího soudu o platnosti nájemních smluv, jichž byla žalobkyně účastna jako nájemce, ovšem nic nemění na skutečnosti, že poslední nájemní vztah sjednaný na dobu určitou skončil žalobkyni dne 31. 12. 1999. Žalovaní sice opomenuli podat bezprostředně poté žalobu na vyklizení nebytových prostor, ale jejich postup při jejich vyklizení - nesoucí sice svémocné prvky, ale notářským zápisem zachycený a provázený uložením vyklizovaných věcí movitých (podrobněji viz str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) - nelze označit ani za zásadně protiprávní ani za provedený v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Žalobkyni přece muselo být podle poslední nájemní smlouvy ze dne 10. 1. 1997 jasné, a to nejen ze sjednání doby určité do 31. 12. 1999, ale i podle ujednání v článku VII. smlouvy, že po skončení užívání pronajatých prostor je povinna prostory vyklidit a na svůj náklad je uvést do původního stavu.

Nerespektovala-li žalobkyně toto smluvní ujednání, pak žalovaní tím spíše nejednali protiprávně. Za vzniklého stavu si naopak počínali zcela přiměřeně jako vlastníci, chránění jak ustanovením § 126 odst. 1 občanského zákoníku, tak i článkem 11 Listiny základních práv a svobod; obojí zákonná garance zakotvuje právo vlastnit majetek v celém jeho rozsahu, včetně oprávnění jej pokojně a nepřetržitě užívat.

Z těchto právních závěrů plyne pouze rezultát, že požadavek žalobkyně na náhradu škody resp. ušlého zisku za pozdější období po 31. 12. 1999 je nedůvodný.

Odvolací soud tedy posoudil rozhodné hmotněprávní otázky v některých právních aspektech odlišně, přesto však – ohledně nedůvodnosti požadavku žalobkyně – v konečném vyznění správně a v rámci omezeného rozsahu dovolacího přezkumu to neznamená nic jiného, než že dovolání není přípustné, a to ani pro případný zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl; vzhledem k tomuto rozhodnutí nebylo důvodu, proč by měl využít svého práva povolit odklad výkonu již pravomocného rozsudku odvolacího soudu.

Úspěšné protistraně – žalovaným vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady spočívaly v jednom úkonu právního zastoupení (vyjádření k dovolání), který však bylo nutné krátit 2x o polovinu (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Výchozí sazba odměny, při společném zastoupení dvou osob, činila podle § 3 odst. 1 a § 17 odst. 2 cit. vyhl. částku 57.240,- Kč, a po již zmíněné dvojí redukci představovala relevantní částku 14.310,- Kč. To s přičtením režijního paušálu 75,- Kč znamenalo náklady žalovaných ve výši 14.385,- Kč, jak uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu

V Brně dne 18. října 2006

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 18. October 2006