JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 292/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. H. P., 2. A. P., a 3. J. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12. 9. 2005, sp. zn. 8 Co 262/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 164/92 (žalobců H. P., A. P. a J. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A) Z., družstvu umělecké výroby O., zastoupenému advokátem, B) Státnímu podniku bytového hospodářství M. O. a P. (v likvidaci), zastoupenému advokátem, C) Městu O. – Městskému obvodu M. O. a P., zastoupenému advokátkou, a D) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 – Územnímu pracovišti Ostrava, 702 17 Ostrava, Ostrčilova 4/2691, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

V žalobě žalobců, podané v této právní věci u soudu dne 1. 4. 1992, byl uplatněn návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 1439 a pozemku parc. č. 497/2, jakož i domu čp. 2580 a pozemku parc. č. 492/1 v katastrálním území M. O. V žalobě bylo uvedeno, že ohledně těchto nemovitostí došlo k jejich vrácení právnímu předchůdci žalobců v poválečném restitučním řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., ale v roce 1953 došlo k jejich odnětí právním předchůdcům žalobců v řízení, jež bylo vedeno u bývalého Lidového soudu civilního v Ostravě pod sp. zn. 6 Nc 727/52. Podle názoru žalobců šlo tu jen o nezákonné a účelové rozhodnutí, takže k přechodu nemovitostí na stát došlo v tomto případě způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že tu nejsou dány zákonné předpoklady pro vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný Státní podnik bytového hospodářství M. O. a P. a žalované Statutární město O. – Městský obvod M. – Městský obvod M. O. a P. měli za to, že nejsou v této právní věci pasívně legitimování.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 30. 9. 2004, čj. 27 C 164/92-264, bylo žalobě žalobců H. P., Ing. A. P. a J. H. vyhověno vůči žalovanému družstvu umělecké výroby Z. v O. – K. a vůči České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalovanému družstvu Z. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 1439 s pozemkem parc. č. 497/2 v katastrálním území M. O., zapsaných na listu vlastnictví č. 3355 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro M. kraj, katastrální pracoviště O. Žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 497/2 v katastrálním území M. O., zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 60 000 u Katastrálního úřadu pro M. kraj, katastrální pracoviště O. Byla však zamítnuta žaloba žalobců proti žalovanému družstvu Z. ohledně vydání další ideální poloviny domu čp. 1439 a pozemku parc. č. 497/2 v katastrálním území M. O. Stejně tak byla žaloba žalobců zamítnuta ohledně vydání další ideální poloviny pozemku parc. č. 497/1 v katastrálním území M. O. Zamítnuta byla žaloba žalobců vůči žalovanému Státnímu podniku bytového hospodářství M. O. a P. (v likvidaci) o vydání nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 3000 pro Katastrální území M. O. u Katastrálního úřadu pro M. kraj, katastrální pracoviště O. Zamítnuta byla žaloba žalobců vůči Statutárnímu městu O. – Městskému obvodu M. O. a P. o vydání nemovitostí, ohledně nichž byla uložena povinnost vydat je žalobcům žalovanému družstvu Z. a také vůči žalovanému Státnímu podniku bytového hospodářství M. O. a P. (v likvidaci) na náhradu nákladů řízení 15.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit žalovanému Statutárnímu městu O. – Městskému obvodu M. O. a P. 4.300,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto že žalobci a žalované družstvo umělecké výroby Z. i žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovanému družstvu umělecké výroby Z. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradu soudního poplatku 500,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud vzal za prokázáno, že původní žalobce v této právní věci A. P. (který zemřel 12. 10. 2001) byl synem a dědicem po H. G., jež zemřela 23. 9. 1944, a v řízení o dědictví po ní uplatnil svůj nárok na polovinu jejího majetku. H. G. byla od roku 1938 vlastnicí domu čp. 1439 a parcely č. 497/2 v katastrálním území M. O. a od roku 1937 vlastnicí parcely č. 497/1 s domem čp. 36 v katastrálním území M. O. V roce 1946 byl v pozemkové knize poznamenán návrh na zrušení zápisu vlastnického práva k těmto nemovitostem pro tzv. V. f. pro Č. a M. z období nacistické okupace a návrh na obnovení zápisu vlastnického práva H. G. a také návrh na zrušení zápisu vlastnického práva pro německou firmu P. H. a synové a na obnovení zápisu vlastnického práva pro H. G. V letech 1952 a 1954 bylo na základě výměrů Jednotného národního výboru v O. z roku 1947 a 1953 vloženo do pozemkové knihy vlastnické právo pro Čs. stát – Jednotný národní výbor v O. Dům čp. 36 v M. O. byl za války silně poškozen a následně zbourán; na pozemku parc. č. 497/1 byl postaven nový dům s číslem popisným 2580, který je domem zcela odlišným od domu čp. 36 Vlastníkem nemovitostí – domu čp. 1439 a pozemku parc. č. 497/2 je nyní v katastru nemovitostí zapsána Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. V katastru nemovitostí pro totéž katastrální území je jako vlastník parcely č. 497/1 s domem čp. 2580 zapsáno Statutární město O. (s tím, že správa těchto dvou nemovitostí byla svěřena Městskému obvodu M. O. a P.).

Soud prvního stupně uváděl, že současní žalobci H. P., Ing. A. P. a J. H. jsou dědici původního žalobce A. P., narozeného 2. 4. 1922 a zemřelého 12. 10. 2001, který je dědicem po H. G., jež byla prohlášena za mrtvou dnem 23. 9. 1944. Soud prvního stupně měl za to, že žalobci H. P., Ing. A. P. a J. H. jsou v této právní věci aktivně legitimování, avšak jen v rozsahu jedné poloviny uplatněného nároku na uzavření dohody, týkající se vydání v žalobě žalobců uváděných nemovitostí. Původní žalobce A. P. vyzval žalované k uzavření dohody o vydání těchto nemovitostí v souladu s ustanovením § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedení žalobci jsou tedy, podle názoru soudu prvního stupně, oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), avšak jen k polovině uplatněného nároku.

Soud prvního stupně byl posléze toho názoru, že v řízení o poválečné restituci uvedeného majetku původní vlastnice H. G. (vedeném o bývalého Okresního soudu civilního v Ostravě pod sp. zn. Nc V 243/49) nebylo posledně vydané zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. Czf 234/50 a Czf 297/51 řádně doručeno účastníkům řízení. Měl proto soud prvního stupně za to, že H. G. i po rozhodnutí Nejvyššího soudu byla nadále vlastnicí parcely č. 497/2 s domem čp. 1439 a parcely č. 497/1 s domem čp. 36 v katastrálním území M. O. Zemřelý otec původního žalobce A. P. byl pak dědicem po H. G. (původní vlastnicí nemovitostí), a to v rozsahu jedné poloviny těchto nemovitostí podle ustanovení § 538 obecného zákoníku občanského z roku 1811. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že výměry Národního výboru města O. a Jednotného národního výboru v O. z roku 1947 a z roku 1954 na základě nichž byly v pozemkové knize provedeny zápisy o vlastnictví Čs. státu – Jednotného národního výboru v O., byly aplikovány protiprávně, neboť nebylo prokázáno a zjištěno, že by A. P. (nejstarší), otec původního žalobce A. P., byl osobou „státně nespolehlivou“ či osobou, kterou měl na zřeteli dekret č. 5/1945 Sb. v ustanoveních § 2 a § 4. Soud prvního stupně měl však zároveň za to, že žaloba žalobců je důvodná jen ve vztahu k pozemku parc. č. 497/2 s domem čp. 1438, v katastrálním území M. O., a to ještě jen v rozsahu jedné ideální poloviny a sice pouze vůči žalovanému družstvu Z. (ohledně stavby) a vůči žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových; žalobu žalobců však pokládal za nedůvodnou vůči Státnímu podniku bytového hospodářství M. O. a P. Vydání domu čp. 2580 pak brání ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jde o stavbu, která byla na pozemku parc. č. 497/1 v M. O. zřízena až po převzetí pozemku státem (v 60. letech 20 století).

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu; o soudním poplatku bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 2 odst. 2 a § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalovaného družstva umělecké výroby Z. a žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě z 30. 4. 2004, čj. 27 C 164/92-242, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 12. 9. 2005, sp. zn. 8 Co 262/2005.

Odvolací soud nejprve zastavil odvolací řízení o odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v důsledku zpětvzetí odvolání proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně, pokud se týkaly uložení povinnosti žalovanému družstvu Z. ohledně vydání jedné ideální poloviny domu čp. 1439 a pozemku parc. č. 497/2 v katastrálním území M. O., jakož i proti výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti tomuto družstvu uzavřít se žalobci dohodu o vydání další ideální poloviny uvedených nemovitostí.

Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému družstvu Z. byla uložena povinnost vydat jednu ideální polovinu domu čp. 1439 a pozemku parc. č. 497/2 v katastrálním území M. O. žalobcům H. P., Ing. A. P. a J. H.; jinak byl výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se žalovaného družstva Z. a žalobců H. P., Ing. A. P. a J. H., potvrzen.

Následujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se žalobců H. P., Ing. A. P. a J. H. a žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to tak, že byl zamítnut žalobní návrh, aby této žalované bylo uloženo vydat uvedeným žalobcům jednu ideální polovinu pozemku parc. č. 497/2 v katastrálním území M. O.

Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalobci H. P., Ing. A. P. a J. H. a žalované družstvo Z. i žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení; jinak byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení potvrzen.

Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo žalovanému družstvu Z. uloženo zaplatit žalobcům H. P., Ing. A. P. a J. H. na náhradu nákladů řízení 6.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi těmito žalobci a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného družstva umělecké výroby Z. nebylo shledáno důvodným, zatím co odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo shledáno důvodným, ale z jiných důvodů, než které byly uvedeny v odvolání této žalované.

Odvolací soud pokládal za zjištěno, že původním vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byla H. G., jejíž nemovitosti však byly za války nuceně převedeny na německé právnické osoby. Po smrti H. G. a po skončení války byla na její nemovitosti poznamenána národní správa. A. P., spolu s V. G. a Ing. O. G., uplatnili nárok na uvedené nemovitosti v poválečném období podle zákona č. 128/1946 Sb. (jako dědicové po H. G., a to A. P. z jedné poloviny a V. G. a Ing. O. G. každý z jedné čtvrtiny). Rozhodnutím bývalého Okresního soudu civilního v Ostravě ze 17. 3. 1950 sp. zn. Nc V 243/49 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. R III 173/50) bylo vyhověno restituční žádosti ohledně pozemku parc. č. 497/2 a domu čp. 1439 v katastrálním území M. O., patřících dříve H. G., a bylo rozhodnuto, že převod těchto nemovitostí za války na tzv. V. f. p. Č. a M. je neplatný podle ustanovení § 2 zákona č. 128/1946 Sb. Rozhodnutím Nejvyššího soudu z 21. 12. 1951, Cz 1 243/51, bylo však rozhodnuto, že uvedenými rozhodnutími soudů obou stupňů byl porušen zákon (pro nedoložení toho, zda dědicové po H. G. byli „státně spolehlivými osobami“); podle zjištění soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, však nebyl uvedený rozsudek Nejvyššího soudu doručen v řízení zúčastněným osobám. Potom došlo k tomu, že v pozemkové knize byl ohledně uvedených nemovitostí vložen zápis o vlastnictví Čs. státu, a to na základě výměru bývalého Jednotného národního výboru v O. z 26. 9. 1953.

Odvolací soud byl toho názoru, že již zmíněný A. P., který byl bratrancem původní vlastnice H. G., měl na uvedené nemovitosti, které přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.); pokud tento A. P. již nežil, pak jeho nárok přešel na jeho syna A. P. Dědicům po H. G. nebylo však tehdy umožněno převzít tohoto dědictví v důsledku postupu orgánů státu, který byl postupem, jenž měl povahu politické perzekuce a porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.), takže stát tu převzal nemovitosti bez právního důvodu, jak to má za zřeteli ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci H. P., Ing. A. P. a J. H., kteří doložili, že jsou právními nástupci původní majitelky H. G. posoudil proto odvolací soud jako oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 1, 2 a 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud měl také za to, že tu byla řádně a včas uplatněna výzva k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. (a to ještě před jeho novelizací zákonem č. 116/1994 Sb.). Žalované družstvo Zlatník posoudil odvolací soud jako povinnou osobu podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drželo dům čp. 1439 a pozemek parc. č. 497/2 v katastrálním území M. O.; tyto nemovitosti byly na něj převedeny před tím hospodářskou smlouvou, jež byla uzavřena tímto družstvem s Městským národním výborem v O. Naproti tomu měl odvolací soud za to, že povinnou osobou v této právní věci není žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (který soud prvního stupně bez dalšího považoval za organizační složku státu), neboť proti této žalované nebyl nárok žalobců uplatněn řádně a včas ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. Nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly také v tomto soudním řízení postačujícím způsobem označeny jako „dům čp. 1439 s pozemkem parc. č. 497/2“ v katastrálním území M. O.

Odvolací soud vzhledem k těmto všem uvedeným okolnostem změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu ve vztahu mezi žalobci a žalovaným družstvem Z. jen pokud šlo o upřesnění označení nemovitostí, jejíchž vydání se žalobci posléze svým žalobním návrhem domáhali. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových byl výrok rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn tak, že žaloba proti žalované České republice byla zamítnuta, když odvolací soud vycházel z právního názoru, že tato žalovaná není v daném případě povinnou osobou podle ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. o nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21. 10. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 15. 12. 2005 na poště k doručení Okresnímu soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobci navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, když rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

V odvolání dovolatelů bylo uvedeno, že spornou otázkou v tomto řízení zůstává, kdo je tu povinnou osobou k vydání jedné ideální pozemku parc. č. 497/2 v katastrálním území M. O. Dovolatelé uváděli, že je sice nepochybné, že ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drželo nemovitost, o níž v řízení jde, žalované družstvo Z., ale poukazovali na to, že na listu vlastnictví č. 60 000 pro katastrální území M. O., vedeného u Katastrálního úřadu pro M. kraj (katastrální pracoviště O.), je jako vlastník vyznačena Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; z tohoto důvodu také žalobci rozšířili žalobu i proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Podle názoru dovolatelů „pouze dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená se subjektem zapsaným v katastru nemovitostí, je způsobilá pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí“. Avšak odvolacím soudem byl naopak shledán povinnou osobou subjekt, který ke dni rozhodování soudu již nebyl oprávněn s pozemkem nakládat, takže rozsudek odvolacího soudu je nevykonatelný. Rozsudek odvolacího soudu tu ukládá žalovanému družstvu Z. právní povinnost, kterou splnit nelze, a uzavřená dohoda by nemohla nabýt věcně právních účinků.

Dovolatelé poukazovali i na to, že odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že Česká republika a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jsou dva odlišné subjekty a za tohoto stavu tedy nebylo zřejmé vůči kterému z těchto subjektů je řízení vedeno. Podle názoru dovolatelů měl za této situace soud v řízení postupovat podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu vyzvat účastníky řízení k odstranění vady podání, aby tak soud mohl dospět k nepochybnému zjištění okruhu účastníků soudního řízení. Došlo tu tedy v řízení před odvolacím soudem k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Při posuzování dovolateli tvrzené vady v řízení před odvolacím soudem vycházel dovolací soud z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaném Nejvyšším soudem, že totiž o vadu v řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v řízení projevil v průběhu řízení, zejména při odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (např. v důsledku nesprávného obeslání účastníka řízení k jednání před soudem) a nikoli až při rozhodování soudu. Takový nesprávný postup v tomto občanském soudním řízení (sp. zn. 27 C 164/92 Okresního soudu v Ostravě) dovolací soud neshledal; otázka a pasívní legitimace žalované České republiky byla tu odvolacím soudem řešena z hlediska hmotněprávní ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Pokud dovolatelé vytýkali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) bylo tu nutné posoudit, zda odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle odpovídajícího právního předpisu a zda si použitý právní předpis také správné vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor (na str. 109 /243/), že povinnost vydat věc podle předpisu restituční (rehabilitační) povahy stíhá i družstevní organizaci, která věc, jež přešla na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), získala od státu např. koupí či jiným převodem. Ani zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) tu okolnost, aby jak v době podání výzvy k vydání věci, tak i v době rozhodování soudu o takovém nároku, povinná osoba stále věc držela (vlastnila); pokud by tedy povinná osoba po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držbu (vlastnictví) věci na základě nějakého právního úkonu (v daném případě to bylo hospodářskou smlouvou) věc převedla, není takto skutečnost významná z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasívní legitimace se v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991); k takovému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdo 1030/97).

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo (na str. 115 /249/), že výrok rozsudku, ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (viz § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), jak k tomuto právnímu závěru dospěl i bývalý Ústavní soud ČSFR, nálezem uveřejněným pod č. 16/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR (který byl pro informaci obecných soudů otištěn i na str. 189 ročníku Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Podle ustanovení § 159 odst. 2 občanského soudního řádu je výrok pravomocného rozsudku soudu závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány.

Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel konstatovat, že z nich vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jak měli za to dovolatelé. Nešlo tu tedy o nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu; proto dovolací soud přistoupil podle téhož ustanovení k zamítnutí dovolání dovolatelů.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. dubna 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. April 2006