JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2868/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelek: 1. J. P., a 2. J. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 3. 2005, sp. zn. 58 Co 279/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 13/2001 (žalobců: A. D. P., B. J. K., C. E. S., a D. H. K., zastoupených JUDr. A. M., proti žalovaným J. P. a J. F., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 18. 3. 1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 6. 5. 1999, čj. 9 C 14/92-157, jímž byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání domu čp. 1572 v katastrálním území M.. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 13. 12. 1999, sp. zn. 11 Co 378/99; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn pouze výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky řízení a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení; výrokem rozsudku odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku.

K dovolání žalobců byl rozsudek Městského soudu v Praze z 13. 12. 1999, sp. zn. 11 Co 378/99, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 28. 10. 2000, 23 Cdo 1036/2000, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že si nesprávně vyložil ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když nerozlišil při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně, zda tu k nabytí nemovitostí žalovanými od státu došlo za porušení tehdy platných obecně závazných právních předpisů, anebo, zda k tomuto nabytí došlo na základě protiprávního zvýhodnění (jímž jsou míněny širší právní, politické, ekonomické a společenské souvislosti, jež byly spojeny s převodem věci z vlastnictví státu do majetku fyzické osoby např. porušením pravidla objektivního výběru zájemců o koupi nemovitosti apod.).

Městský soud v Praze pak vydal usnesení z 12. 12. 2000, sp. zn. 16 Co 404/2000, jímž zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 6. 5. 1999, čj. 9 C 14/92-157, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že nemovitost, o níž jde v tomto řízení, přešla na stát v důsledku znárodnění, které bylo vykonáno v rozporu se znárodňovacími předpisy, a je tedy dána restituční skutková podstata, vyjádřená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Uváděl také, že žalované jsou povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nabyly předmětné nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle názoru odvolacího soudu nebyla však v řízení objasněna otázka, zda byla výzva oprávněných osob k vydání nemovitosti podána osobou, která byla na základě udělení plné moci zmocněna k učinění výzvy k vydání nemovitosti. Odvolací soud proto ukládal soudu prvního stupně, aby v řízení byla „dohledána listina, která podle tvrzení žalobců prokazuje udělení plné moci zástupci jejich právního předchůdce k podání výzvy k vydání nemovitosti“ a aby případně byly provedeny další potřebné důkazy a aby pak bylo nově rozhodnuto ve věci.

Obvodní soud pro Prahu 4 v dalším průběhu řízení po doplnění dokazování rozhodl rozsudkem z 29. 1. 2004, čj. 9 C 13/2001-409. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným J. P. a J. F. uloženo uzavřít se žalobci D. P., J. K., E. S. a H. K. dohodu o vydání domu čp. 1572, zapsaného na listu vlastnictví č. 2178 pro katastrální území M., vedeném u Katastrálního úřadu P. – m. Žalobcům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 11.404,- Kč na úhradu státem placených nákladů řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní vlastnicí domu čp. 1572 v P. – M. byla matka žalobců M. K., a to od roku 1941. I tento dům byl předmětem znárodnění celé firmy F. K., stavitel v M. u P.; o tomto znárodnění byla vydána vyhláška č. 2539/1948 Úřadního listu a o stanovení rozsahu znárodnění byl vydán výměr Ministerstva stavebního průmyslu z 13. 2. 1952, čj. 115/251-2-152, a podle zmocnění ministra stavebního průmyslu rozhodoval dne 11. 4. 1953 i bývalý Krajský národní výbor v P. o tom, že do rozsahu znárodnění náleží i dům čp. 1572 v M. Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že však v tomto domě nebyly nikdy umístěny provozy firmy F. K., stavitel, ani v něm nebydlela rodina K., ale dům byl obýván nájemníky; dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že tento dům přešel na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. znárodněním, které bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy (zejména s ustanovením § 4 odst. 3 zákona č. 121/1948 Sb., o znárodnění ve stavebnictví).

Soud prvního stupně dále v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že žalované získaly dům čp. 1572 v M. kupní smlouvou z 5. 4. 1982, uzavřenou s Okresním podnikem bytového hospodářství P. za kupní cenu 124.588,- Kč (zaplaceno bylo 117.918,30 Kč). Podle znaleckých posudků, provedených v tomto řízení však kupní cena domu (s venkovními úpravami a trvalými porosty) činila více než 160.000,- Kč. Žalované nabyly tedy dům za cenu nižší než stanovil tehdy platný cenový předpis (vyhláška č. 43/1969 sb.) v návaznosti na vyhlášku č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Měl tedy soud prvního stupně za to, že žalované jsou povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně se zabýval také tím, zda ze strany žalobkyň (jejich právního předchůdce) byla učiněna řádně a včas výzva k vydání věci podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Vycházel ze zjištění, že nárok na vydání domu čp. 1572 v P. – M. uplatnil (dne 4. 6. 1991) prostřednictvím pověřeného advokáta (JUDr. PhDr. O. Ch.) F. K., otec žalobkyň, manžel původní vlastnice domu M. K., a to jako její manžel, který po její smrti (13. 8. 1967) byl jejím dědicem ze zákona (spolu s jejími dětmi) a vstoupil takto do jejích práv „na základě univerzální sukcese“. To odpovídalo, podle názoru soudu prvního stupně, ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) a § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně proto žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 150 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 29. 1. 2004, čj. 0 C 13/2001-409 (ve znění usnesení téhož soudu z 22. 3. 2004, čj. 9 C 13/2001-431), rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23. 3. 2005, sp. zn. 58 Co 279/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že se žalobcům nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu vycházel soud prvního stupně při svém rozhodování zejména ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu z 25. 10. 2000 (23 Cdo 1036/2000 Nejvyššího soudu), jakož i ze zrušovacího usnesení odvolacího soudu z 13. 12. 2000 (sp. zn. 16 Co 404/2000 Městského soudu v Praze), v nichž byl zaujat právní názor „ohledně většiny základních závěrů“; v dalším řízení pak soud prvního stupně rozhodl na základě náležitě zjištěného skutkového stavu a jeho skutkové i právní závěry shledal soud odvolací správnými.

Odvolací soud měl za to, že na základě provedených důkazů soud prvního stupně správně na tuto právní věc aplikoval jak ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., tak i ustanovení § 3 a § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud, shodně s názorem soudu prvního stupně, pokládal za doloženo, že podle listiny, nazvané „Informace“, která byla součástí klientského spisu F. K. (otce žalobců) u advokáta Dr. Ch., došlo k pověření k řádnému a včasnému učinění výzvy k vydání domu čp. 1572 v P. – M.

Odvolací soud měl rovněž za to, že soud prvního stupně správně posuzoval otázku ocenění nemovitosti, o niž v tomto řízení jde, v době jejího prodeje žalovaným v souladu s tehdy platnými předpisy, a to na podkladě tří znaleckých posudků, které měl k dispozici (včetně revizního znaleckého posudku, jakož i posudku podaného znaleckým ústavem).

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Ohledně rozhodování o nákladech řízní poukazoval na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v řízení zatupovala, dne 3. 5. 2005 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 1. 7. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť podle jejich názoru má rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelky uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelky především namítaly, že soudy obou stupňů při řešení otázky, zda nemovitost, o niž v tomto řízení jde, byla nebo nebyla znárodněna v rozporu s tehdy platnými předpisy, sice správně aplikovaly ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 121/1948 Sb., o znárodnění ve stavebnictví („Majetku uvedeného v § 4 odst. 2 zákona č. 121/1948 Sb., se znárodnění týká, sloužil-li nebo je-li určen k provozu znárodněného podniku, i když náleží někomu jinému než vlastníku podniku.“), ale nesprávně si toto ustanovení vyložily, zejména pokud šlo to, zda tu nemovitost sloužila nebo nesloužila k provozu znárodněného podniku. Odvolací soud v této souvislosti do značné míry vycházel z výměru bývalého Krajského národního výboru v Praze z 11. 4. 1953, čj. XI/1-151-1953-44-Hor., a také z listiny „Hlášení majetkových hodnot znárodněného stavebního podniku F. K.“, která se zmiňuje o knihovním zajištění i ohledně domu čp. 1572 v P. – M.; podle názoru dovolatelek však je třeba aplikovat ji jen jako zákonem nařízený, v Úředním listě obsahově předpokládaný doklad o účetní uzávěrce, a nikoli jako podklad pro závěr, zda tato domová nemovitost sloužila k provozu znárodněného podniku.

Dále dovolatelky namítaly nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že i před provedenou plynofikací byla cena domu čp. 1572 v P. – M. při jeho koupí žalovanými smlouvou z 5. 4. 1982 dohodnuta nižší cena než by to odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům. Odvolací soud tu přehlížel, podle názoru dovolatelek, např. to, že podle zápisu o jednání soudu z 25. 9. 2003 připouštěl i znalec ze znaleckého ústavu Novota, že při opotřebení domu v rozsahu 42 % (když dům je užíván, přesněji kalaudován, od roku 1942) lze ohodnotit tento dům bez plynofikace jen částkou 117.916,32 Kč. Dovolatelky jsou toho názoru, že se považují za oprávněné vlastnice plynofikace domu čp. 1572 v P. – M.

Dovolatelky byly dále toho názoru, že v řízení před soudy obou stupňů zůstala nedořešena otázka podpisu na zmocnění pro JUDr. Ch. F. K. ze dne 3. 6. 1991, protože originál listiny je v držení Dr. Ch. a podle kopie listiny nelze plně posoudit pravost podpisu, byť i znalec už i z této kopie zpochybnil, že na uvedené listině je podpis F. K. Podle názoru dovolatelek se tato výzva k vydání nemovitosti prokázala (ve světle výměru KNV v Praze z 11. 4. 1953) jako nepravdivá; F. K. tuto výzvu činil i v zastoupení svých dětí a dnes tedy „nemůže nikdo za zemřelého vyzyvatele dodatečně pozměňovat“.

Žalobci ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek navrhovali, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno, neboť v řízení před soudy obou stupňů bylo plně doloženo, že dům čp. 1572 v katastrálním území M. přešel na stát za okolností uvedených v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., a také bylo doloženo i to, že žalované nabyly věc v rozporu s tehdy platnými oceňovacími předpisy.

Přípustnost dovolání dovolatelek bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 13/2001 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v tomto případě byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda je v rozhodnutí odvolacího soudu řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu.

Projednávanou právní věc posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.

V ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 121/1948 Sb., o znárodnění ve stavebnictví, bylo stanovení, že majetku uvedeného v § 4 odst. 2 zákona č. 121/1948 Sb. se znárodnění týká, sloužil-li nebo je-li určen k provozu znárodněného podniku, i když náleží někomu jinému než vlastníku podniku.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele a dále i osoby blízké těchto osob v případech uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb.

Uváděná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (i zákona č. 121/1948 Sb.) se nepochybně projednávané právní věci týkala; k posouzení toho, zda odvolací soud se při jejich aplikaci a výkladu nedostal do rozporu s hmotněprávními ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích, vycházel dovolací soud z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, jakož i z nálezů Ústavního soudu ČR.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 43/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zdůrazněn právní závěr, že byl-li rozsah znárodnění určen po 25. 2. 1948, potom v takovém případě došlo k převodu věci na stát v rozhodném období a lze tedy nárok posoudit podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 11. 2000, II. ÚS 305/99, uveřejněném pod č. 172 ve svazku 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden i právní názor, že jestliže soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že při znárodnění nemovitostí zestátněním byly do rozsahu znárodnění zahrnuty např. pozemky do něj nepatřící, postupovaly v rozporu s ústavněprávními předpisy.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo k interpretaci restitučních právních norem vyloženo: Způsob interpretace restitučních právních norem by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám). Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Bylo třeba v dovolacím řízení v tomto případě mít na zřeteli i to, že dovolací soud již o dřívějším dovolání, podaném v této právní věci, rozhodoval rozsudkem z 28. 10. 2000 (22 Cdo 1036/2000 Nejvyššího soudu) a právní závěry z tohoto rozhodnutí měly na zřeteli i odvolací soud a také soud prvního stupně v daném případě.

Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že by v daném případě řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k nálezům Ústavního soudu ČR). A protože v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena ani právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelek zákonné předpoklady podle ustanovení § 237 odst. 1 a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelek nemohl dovolací soud shledat oprávněným názor dovolatelek, že je tu nezbytné, aby se dovolací soud zabýval otázkou dovolatelkami tvrzené neúplnosti dokazování v řízení před soudy obou stupňů a dovolatelkami tvrzeného nesprávného hodnocení provedeného dokazování před soudy obou stupňů. Takové dovolatelkami uplatňované vady a nedostatky v řízení a rozhodování soudů obou stupňů v občanském soudním řízení nejsou totiž zahrnuty v občanském soudním řádu do právní úpravy dovolacích důvodů, které lze uplatňovat dovoláním proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu).

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelek, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření dovolatelek, učiněná dovolatelkami již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. května 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. May 2006