JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2840/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o vydání pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 344/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2008, č. j. 19 Co 9/2008-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2008, č. j. 19 Co 9/2008-86, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2007, č. j. 4 C 344/2006-70, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž původní oprávněné osoby postoupily své nevypořádané pohledávky na vydání náhradních pozemků na základě smluv o postoupení pohledávek žalobci, přičemž hodnota nevydaných pozemků činí celkem 1.681.893,22 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě), ale jde o nárok postoupený. Odvolací soud věc posoudil shodně se soudem prvního stupně v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněném pod č. 531/2005 Sb., jímž byl změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Zaujal názor, že tato změna se týkala pouze původních oprávněných osob ve smyslu § 4 a § 6 zákona o půdě. Vyslovil, že postupníci nejsou osobami, jimž byla v minulosti způsobena křivda, nýbrž osobami, které převzetím nároku od oprávněných osob jednaly v rámci běžných občanskoprávních či obchodních vztahů. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006. Dospěl k závěru, že žalobce není původní oprávněnou osobou, proto na jeho právní postavení je nutno aplikovat ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na převod náhradních pozemků zanikl. Podle odvolacího soudu v dané věci by bylo proto irelevantní zabývat se otázkou, zda má žalobce nárok na vydání konkrétních pozemků či jakým způsobem může nárok uplatnit.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, který spatřoval v právní otázce, zda došlo k prekluzi práva na vydání náhradního pozemku uplynutím restituční tečky, pokud před uplynutím této lhůty oprávněná osoba, na níž byl restituční nárok postoupen, uplatnila své právo u soudu, protože nemohla do uplynutí restituční tečky uplatnit své právo na vydání náhradního pozemku ve veřejné nabídce, neboť žádná veřejná nabídka učiněna nebyla. Dovozoval existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdil, že nemohlo dojít k prekluzi a tedy k zániku jeho práva. Podle dovolatele otázkou zásadního právního významu je, zda neodporuje požadavku obecné spravedlnosti výklad, že právo na vydání náhradních pozemků zaniká, přestože se oprávněná osoba nemohla účastnit žádné veřejné nabídky, protože žádná nebyla učiněna. Dále namítal, že po nabytí restitučních nároků žalovaný neuveřejnil až do uplynutí tzv. restituční tečky, t. j. do 31. 12. 2005 ani jednu veřejnou nabídku náhradních pozemků vhodných k vydání na území H. m. P. Tvrdil, že zákon neřeší otázku stavění lhůty pro uplynutí restituční tečky, přičemž její řešení je úlohou právního výkladu. Vytýkal soudům obou stupňů, že nezkoumaly konkrétní okolnosti daného případu. Kladl si otázku, zda je mravné poskytnout právním výkladem ochranu protiprávnímu jednání žalovaného, pokud v rozhodné době před uplynutím restituční tečky neučinil žádnou veřejnou nabídku pozemků. Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 s tím, že zákon o půdě předmětnou právní otázku výslovně neřeší. Podle dovolatele je nutné, aby Nejvyšší soud odůvodnil, proč smysl a účel zákona o půdě vylučuje možnost uspokojení oprávněných osob, jímž bylo P. f. znemožněno uspokojení jejich nároků do 31. 12. 2005 a jež své právo v uvedené lhůtě řádně uplatnily. Tvrdil, že smysl a účel zákona musí být hodnocen komplexně a za použití přípustných výkladových metod, avšak výklad obsažený ve shora citovém rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází pouze z neprokázaného úmyslu zákonodárce postupníkům znemožnit uspokojení jejich práva. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že obdobná problematika byla již řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na něž správně odkazoval a z něhož při svém rozhodování správně vycházel. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí uzavřel, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí též správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům.

Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.

V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. března 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu

Vydáno: 05. March 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin