JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2816/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Č. z. s., základní organizace S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. T., 2) E. V., oběma zastoupeným advokátkou, v řízení před nižšími instancemi za účasti vedlejších účastníků na straně žalované P. f. Č. r. a Ministerstva zemědělství, Pozemkový úřad P.-v. o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 65/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, č.j. 26 Co 224/2005-353, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 3. 2005, č.j. 12 C 65/2000-320. Rozsudkem soudu první instance byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníkem pozemků (ve výroku identifikovaných) v k.ú. S. u L. nejsou žalovaní, nýbrž Česká republika. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení jak mezi žalobcem a žalovanými – ve prospěch žalovaných -, tak i ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neměl na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Nelze hovořit o ohrožení žalobcových práv za situace, kdy byly pozemky (součást dřívějšího pozemku parc. č. 4/1) vydány rozhodnutím výše označeného pozemkového úřadu žalovaným a tito vedou proti žalobci u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 18/98 řízení o vyklizení pozemků (otázka vlastnictví pozemků je tam prejudiciální).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytkl v něm odvolacímu soudu nesprávný právní názor a v textu dovolání nejenže zpochybnil nejen celou řadu právních závěrů odvolací instance, ale v závěru nastolil i problémy hypotetické. Dovolatel žádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a navrhoval, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě. Při konformitě rozsudků nižších instancí bez toho, že by ze spisu byla patrna tzv. skrytá diformita jejich rozhodnutí (odlišný právní názor odvolacího soudu, meritorně závazný pro soud prvního stupně), přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tj. pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.

Takový atribut však nebylo možné tomuto rozsudku přiznat a dovolání proto nebylo přípustné.

Dovolatel zaměnil svou povahou limitovaný a mimořádný dovolací přezkum za kompletní revizi rozsudků nižších instancí, kterou de facto žádá; ta ovšem není účelem dovolacího řízení – zejména ne v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolací instance. Posledně citovaná podmínka přípustnosti dovolání sleduje v zásadě cíl doplnění a sjednocení judikatury, nebyla-li pro rozhodnutí určující právní otázka dosud judikována, nebo objevila-li se v rozhodování obecných soudů judikatorní kontradikce.

Aby mohl být dovoláním napadený rozsudek přezkoumáván z těchto judikatorních pohledů, předpokládá interpretace příslušných procesních ustanovení, že dovolatel příslušnou určující právní otázku v dovolání jasně vymezí. K tomu srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 29, str. 203 a násl.), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (Soudní judikatura č. 7/2004, bod II. právní věty). Požadavku vymezení právní otázky však dovolatel nedostál a pokud by měl být dovolací soud vázán obsahem jeho dovolání, mělo by to za následek vmanévrování dovolacího soudu do role třetí řádné instance. Nad rámec judikatorního cíle pak dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pochybil při svém hmotněprávním posouzení věci; ostatně dalším aspektem věci by byla oprávněnost určení vlastnictví jiné osoby než žalobce či žalovaného (viz žalobní petit).

Pro nedostatek přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. proto dovolací soud žalobcovo dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Protistraně nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 7. srpna 2006

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 07. August 2006