JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 281/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobců A) J. Ch. P., B) K. R., obou zastoupených advokátem, C) I. P., zastoupené advokátem, D) J. B., zastoupené advokátem, proti žalované A. D., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/98, o dovolání žalobkyně C) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, č.j. 19 Co 475/2002-157, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, č.j. 19 Co 475/2002-157, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2002, č.j. 17 C 38/98-133, se ve vztahu mezi žalobkyní Mgr. I. P. a žalovanou zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 759 a pozemku parc. č. 2233 o výměře 488 m2, obojí v k. ú. V. a obci P. Soud prvního stupně zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení vzniklých žalované ve výši 4.800,- Kč; odvolací soud pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud rozhodoval o uplatněném nároku na uzavření dohody o vydání věci podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Žalobci požadovali vydání ideální jedné poloviny spoluvlastnického podílu na nemovitostech a tvrdili, že jako právní nástupci zemřelého Ing. S. P. splňují k vydání nemovitostí veškeré zákonné podmínky. Ing. S. P. se měl stát oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 písm. c/ zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť jeho zemřelá manželka L. P. vlastnila polovinu nemovitostí; vlastnictví druhé poloviny náleželo žalované. Dohodou o vydání věci ze dne 9. 3. 1992 však vydal Obvodní podnik bytového hospodářství v P. žalované celou nemovitost. Právní předchůdce žalobců Ing. P. se stal oprávněnou osobou až na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., neboť měl trvalý pobyt mimo území České republiky. Odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně, že pro vydání nemovitostí povinnou osobou stanoví zákon postup při uplatnění nároku, zahrnující nejprve výzvu povinné osobě a v případě neuzavření dohody o vydání věci uplatnění nároku žalobou u soudu. Osobám, kterým vznikl dodatečně nárok podle derogačního nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., začala dnem 1. 11. 1994 běžet (nejprve) šestiměsíční prekluzivní lhůta k podání písemné výzvy povinné osobě, tedy žalované. Tuto lhůtu však podle odvolacího soudu žalobci nedodrželi. Nárok byl pouze uplatněn u soudu (ovšem až 1. 12. 1997), a pokud již soud prvního stupně dovodil, že žalobě bezprostředně předcházející dopis Ing. P. žalované ze dne 12. 11. 1996 nemůže být výzvou (žalobce v něm žádal pouze „vysvětlení“ věci), pak, s ohledem na absenci výzvy, případný restituční nárok žalobcům zanikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně Mgr. I. P., označená jako žalobkyně C), dovolání. Vytkla odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a tvrdila, že je dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Dovolatelka zdůrazňovala, že její právní předchůdce Ing. P. uplatňoval nárok nikoli vůči povinné osobě ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale vůči žalované jako osobě oprávněné, které již byla věc vydána. Je tedy nutno aplikovat ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to ve znění po zrušovacím nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb.; až tímto nálezem byl z citovaného ustanovení vypuštěn text o tom, že osoby, jejichž nároky nebyly uspokojeny, mohou tyto nároky uplatnit vůči osobám, kterým byla věc vydána, „ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona“. Ing. P. jako oprávněné osobě tedy vznikl restituční nárok až dnem účinnosti nálezu č. 2/1997 Sb., neboť před odstraněním posledně zmíněné lhůty bylo její předchozí uplynutí překážkou uplatnění restitučního nároku vůči žalované. Vztah právního předchůdce žalobců resp. žalobců samotných vůči žalované tu přitom není vztahem k povinné osobě podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale je vztahem k osobě (též oprávněné), které již byly nemovitosti vydány. Z toho vyplývá, že požadavek výzvy, který zákon o mimosoudních rehabilitacích v § 5 odst. 1, 2 stanoví (vůči povinné osobě), tu nemá žádný právní význam. Proto nebylo třeba žádnou výzvu vůči žalované učinit; ostatně lhůta k jejímu podání již před účinností posledně citovaného zrušovacího nálezu dávno uplynula. Nerespektoval-li odvolací soud postup strany žalující cestou uplatnění nároku u soudu, pak porušil vůči žalobcům princip rovnosti v právech a dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání podala k němu subjektivně oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). V rámci svých přezkumných oprávnění se pak dovolací soud, vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí bez předchozí kasace se závazným právním názorem, musel zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné. V úvahu tu připadala pouze podmínka přípustnosti označená v dovolání, vyjádřená ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř, podle něhož má dovolání podané proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, jestliže řeší právní otázku dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu, právní otázku rozhodovanou dovolacím soudem či odvolacími soudy rozdílně, nebo došlo-li k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je přípustné.

Za situace, kdy se uspokojení tvrzeného restitučního nároku domáhá oprávněná osoba proti osobě, které již byla věc jako restituentce vydána, aplikoval dosud dovolací soud ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, jak je vyloženo v rozhodnutí zařazeném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 45/1998; jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1437/96. Judikát podmiňuje nárok oprávněné osoby vůči tomu, komu již byla věc v restituci vydána, skutečností, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve lhůtě podle § 5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích k vydání věci povinnou osobu, která věc držela ke dni 1. 4. 1991; tedy ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Taková striktní interpretace však ztrácí smysl tehdy, jestliže restituční nárok uplatňuje osoba, která získala v plné míře statut osoby oprávněné až na základě derogačního nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 2/1997 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 24/96 ze dne 4. 12. 1996).

Nutno tu předeslat, že právní předchůdce žalobců měl otevřen výchozí prostor k uplatnění restitučního nároku datem účinnosti předchozího nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, jak byl publikován pod č. 164/1994 Sb.; tento nález odstranil diskriminační podmínku trvalého pobytu osoby oprávněné na území České republiky. Poněvadž ale již dříve (9. 3. 1992) byly nemovitosti (dokonce v celém rozsahu) vydány žalované A. D., která byla též oprávněnou osobou, vznikl mezi právním předchůdcem žalobců a nynější žalovanou potenciálně právní poměr, který měl být upraven ustanovením § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Toto ustanovení však vázalo uplatnění nároku vůči osobě, které již věc byla vydána, na jednoroční prekluzivní lhůtu počítanou ode dne účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy ode dne 1. 4. 1991. Bylo zjevné, že vzhledem k uplynutí jednoroční lhůty dnem 1. 4. 1992 by bylo uplatnění nároků nově nastoupivších oprávněných osob vůči těm, kterým již věc byla vydána, znemožněno.

Proto přikročil Ústavní soud k další pasivní derogaci zákona o mimosoudních rehabilitacích, publikované pod č. 2/1997 Sb. Tou zrušil v § 5 odst. 5 tohoto zákona dovětek o jednoroční lhůtě, dosud stanovené k uplatnění nároku oprávněných osob vůči již uspokojeným restituentům. Učinil tak přesto, že – jak v odůvodnění svého nálezu konstatoval – došlo k retroaktivnímu průlomu do práv již uspokojených restituentů. Tento průlom však považoval Ústavní soud za nezbytný, neboť jinak by byly diskriminovány některé z osob, kterým svědčil status oprávněné osoby na základě nálezu uveřejněného pod č.164/1994 Sb. Ústavní soud vyslovil v této souvislosti názor, že již uspokojené oprávněné osoby „musely nutně počítat“ s rizikem retroaktivity a že jejich práva nelze dost dobře označit jako nabytá, ale spíše jako „nově konstituovaná“.

V závěru odůvodnění svého nálezu (č. 2/1997 Sb.) pak ústavní soud shledal text § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích - po provedené pasivní derogaci - jako nedostačující. Vyzval zákonodárce k uvedení právní úpravy „…do takového stavu, aby bylo evidentní, že tento nárok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala, stanovil novou tímto nálezem vypuštěnou lhůtu a umožnil vypořádat se se situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné osoby.“ K Ústavním soudem doporučené novelizaci § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích však nedošlo.

Ústavní soud doplnil svůj plenární nález též dalším nálezem ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 204/96, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 22 ve svazku 7. Dovodil, v něm, že po zrušení lhůty obsažené v § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích nemohou nadále obstát závěry obecných soudů, vycházející ze znění citovaného ustanovení v původním textu. Derogace části tohoto ustanovení Ústavním soudem totiž odstranila podmínku lhůty k uplatnění nároku, která mohla být jediným důvodem zamítnutí žaloby. V současnosti se neuspokojené nároky oprávněných osob posunuly do roviny, v níž je třeba respektovat ústavně zaručené právo žalobců na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Tyto závěry zásadním způsobem korigují – ve vztahu k posuzované věci – názory, vyslovené v judikátu Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak byl výše shrnut. Podmínka výzvy vůči povinné osobě, držící věc k 1. 4. 1991, nemůže být přijatelným východiskem výkladu zákona, jak je dále proveden.

Interpretace ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích v nyní platném znění připouští v relaci ke zjištěným okolnostem dvě varianty.

První z nich naznačuje dovolatelka: může-li nově nastoupivší oprávněná osoba po právu žalovat na uzavření dohody o vydání věci (spoluvlastnického podílu k ní) osobu, které již byla tato věc v rámci restituce vydána, pak samotná zákonná formulace o uplatnění nároků u soudu (bez vazby na event. speciálně upravenou lhůtu k uplatnění těchto nároků) znamená, že vůči takovému žalobci nelze konstruovat jakoukoli povinnost předtím vyzvat žalovaného k vydání věci resp. spoluvlastnického podílu k ní. Tato výkladová varianta se opírá též o závěr, že vztah mezi nově nastoupivší oprávněnou osobou a tou osobou, jejíž restituční nárok již byl uspokojen, není již vztahem oprávněné a povinné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Druhou interpretační variantu představuje přístup, který vyvozuje důsledky z odkazu na odstavec 2 téhož ustanovení, obsaženého v ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Upravuje-li § 5 citovaného zákona v odstavci 2 lhůtu v délce šesti měsíců pro výzvu k vydání věci, pak by i před uplatněním nároku u soudu nově oprávněnou osobou vůči té, které již věc byla vydána, měla předcházet – opět v šestiměsíční lhůtě - její výzva, adresovaná oprávněné osobě již uspokojené.

Ústavní soud považoval v nálezu, publikovaném pod č. 2/1997 Sb., ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích po částečné derogaci za neúplné. V případě nepřijetí první z výše uvedených výkladových možností, která staví právě na této neúplnosti, to ovšem znamená, že splnění podmínky výzvy vůči uspokojené oprávněné osobě je nutno posuzovat velmi obezřetně. Měřítkem tu musí být šetření práv a zájmů nově nastoupivší oprávněné osoby, nemá-li dojít k její další diskriminaci.

Postačí pak za výzvu považovat i takový projev vůle, který nebude vyzývat k vydání věci výslovně (k tomu srov. široký výklad výzvy jako právního úkonu Ústavním soudem v nálezu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98, Sbírka nálezů a usnesení svazek 12, č. 109). V krajním případě lze připustit, aby byla podmínka výzvy splněna (konzumována) i uplatněním nároku na uzavření dohody o vydání věci (nároku na vydání věci) přímo u soudu, neboť požadavek směrovaný vůči osobě, která věc drží, je v žalobě obsažen. Takto vytyčené požadavky byly z hlediska skutečností, zjištěných v posuzované věci, naplněny. Pokud jde o volní projev vůči žalované jako osobě, které již věc byla vydána, pak na ni se původní žalobce obrátil dopisem již dne 12. 11. 1996, byť znění tohoto dopisu požaduje „vysvětlení“ vzniklého majetkového stavu. Je však zřejmé, že s tímto stavem autor dopisu nesouhlasil a považoval žalovanou za osobu, jež by měla své postavení obhájit. Výjimečné okolnosti případu vyvolává skutečnost, že je žalováno na uzavření dohody o vydání nemovitostí za stavu, kdy žalobci žádaný podíl (1/2) vychází z taktéž polovičního dílu, zděděného podle tvrzení žalobců jejich právním předchůdcem. Žalované by tedy v případě nevyhovění žalobě do budoucna náleželo více, než původně vlastnila.

Úhrnem řečeno: výkladové variantě zastávané dovolatelkou nelze upřít rysy jisté opodstatněnosti, a to s ohledem na konstatování o neúplnosti textu § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích v nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. Dovolací soud však dává přednost závěru, že smyslu aktuálního znění zákona tu odpovídá druhá z předestřených variant. Přijetí první interpretační varianty by totiž připouštělo neexistenci jakýchkoli (prekluzivních) lhůt pro uplatnění nároků těch oprávněných osob, které nabyly plný rozsah svých práv až v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. To by ovšem neposloužilo právní jistotě osob, jejichž restituční nároky již byly dříve uspokojeny. Lze tedy odůvodněně požadovat, aby nově oprávněné osoby uplatnily své nároky od data účinnosti uváděného nálezu, tj. od 15. 1. 1997, a to jak výzvou v šestiměsíční lhůtě vůči osobě, které již byla věc vydána, tak i v jednoroční lhůtě (běžící od téhož data) u soudu. Aplikace obou lhůt ovšem nastupuje per analogiam legis, neboť odstavec 2 § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích počítá se vztahem oprávněné a povinné (nikoli tedy již uspokojené) osoby a v odstavci 5 téhož ustanovení byl text o lhůtě zrušen. Na straně žalující lze považovat - ve světle již dříve presumované výkladové tolerance neuspokojených restitučních nároků - za splněnu jak lhůtu prvně uvedenou (dopis z 12. 11. 1996 byl zaslán dokonce ještě před účinností nálezu, srov. též výjimečné okolnosti případu), tak i lhůtu druhou, neboť žaloba byla podána 1. 12. 1997, tedy v otevřené jednoroční lhůtě.

Všechny výše uvedené závěry vedou k resumé, že zásadní právní význam lze, pro novost judikátu, dovolání žalobkyně Mgr. I. P. přiznat. Její dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Důvody uplatněné v dovolání implicite splnily i požadavky kladené na dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 in fine, odst. 3 o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu; jelikož shodným pochybením zatížil své rozhodnutí i soud prvního stupně, byl zrušen též jeho rozsudek a věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Při novém rozhodování ve věci, kde bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení, jsou nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu. Připomíná se též, že podal-li dovolání pouze jeden ze žalobců, pak dovolací soud podle § 242 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu pouze v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, tedy ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovanou. Aplikace ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř., podle níž by dovolací soud nebyl vázán rozsahem dovolacích návrhů vzhledem k určitému způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky, tu nepřichází v úvahu. Ve věci zůstala potenciálně úspěšná pouze jedna z oprávněných osob, pro níž ovšem platí znění poslední věty § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích: uplatní-li nárok ve lhůtě pouze některá z oprávněných osob, může jí být vydána celá věc (požadovaný spoluvlastnický podíl).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Ludvík David, CSc.

předseda senátu

Vydáno: 24. September 2004