JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 276/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky N. U., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 7. 2005, sp. zn. 17 Co 254/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 369/2002 (žalobkyně N. U., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. Obci město P., zastoupené advokátem, a 2. Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 20. 12. 2002, se žalobkyně domáhala, aby soud rozsudkem určil, že žalobkyně je vlastníkem domu čp. 581 v P. – N., V. 14, a pozemku parc. č. 320 v katastrálním území N. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byl V. S., otec žalobkyně, který zemřel 30. 11. 1971; šlo o nemovitosti, které souvisely s činností společnosti s ručením omezeným T. A. P., P. – N. Tato společnost byla likvidována podle tehdy platných předpisů a podle názoru žalobkyně měla přejít do vlastnictví V. S., jako jediného majitele a jednatele uvedené firmy. Výměrem Ministerstva průmyslu ze 4. 11. 1950, č.j. 141.386/50-V-IV-1, došlo ke znárodnění této firmy; výměr o znárodnění nebyl však podepsán ministrem průmyslu (s jeho ústavní odpovědnosti), ale jen úředníkem Ministerstva průmyslu, takže nejde o účinný výměr. Žalobkyně má z uvedených důvodů naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k uvedeným nemovitostem.

Žalované město P. navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti nabylo město P. podle zákona č. 172/1991 Sb. I podle tvrzení žalobkyně tyto nemovitosti přešly na stát a byly jím po celou dobu od roku 1950 drženy a užívány; proto podle názoru žalovaného města byla na straně tohoto města dobrá víra, že nemovitosti drží jako oprávněný držitel a že takto se vlastnictví k nemovitostem vydrželo.

Žalovaná Městská část P. navrhla rovněž zamítnutí žaloby. Podle názoru této žalované žalobkyně své tvrzené vlastnické právo neprokázala a rovněž nedoložila, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalovaná městská část uplatňovala rovněž námitku vydržení vlastnického práva k žalobkyní uváděným nemovitostem.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 20. 10. 2004, č.j. 23 C 369/2002-52, byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je vlastníkem domu čp. 581 v P. – N., V. 14, a pozemku parc. č. 320 v katastrálním území N. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 10.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Podle názoru soudu prvního stupně se žalobkyni nepodařilo v tomto řízení prokázat svou věcnou legitimaci k vedení tohoto sporu. Nebyla totiž doložena souvislost mezi firmou T. A. P., s.r.o., a žalobkyní uplatňovaným právem k této firmě, která byla znárodněna výměrem Ministerstva průmyslu ze 4. 11. 1950, č.j. 141386/50-V-IV-I. Žalobkyně sice uváděla, že uvedený podnik „měl být dolikvidován“ a pak připadnout do vlastnictví jejímu otci V. S., avšak soud prvního stupně měl za to, že „tato okolnost nenastala“; jde pouze o „domněnku žalobkyně“ a žalobkyně neprokázala ani spojitost vlastnictví svého otce k uváděnému znárodněnému podniku a to, že byl jediným jednatelem uváděné společnosti s ručením omezeným; tím méně bylo prokázáno, že by otec žalobkyně vlastnil uvedený podnik do své smrti, a že by žalobkyně tento majetek po svém otci zdědila.

Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14. 7. 2005, sp. zn. 17 Co 254/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému městu P. 10.150 Kč a žalované Městské části P. také 10.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně není v tomto sporu aktivně legitimována, protože své vlastnictví k jí uváděným nemovitostem neprokázala; neprokázala ani vlastnictví těchto nemovitostí ze strany jejího otce. Odvolací soud měl za to, že žalobkyně opírá svá tvrzení o tom, že znárodnění neproběhlo v souladu s tehdy platnými předpisy; jde tu o požadavek restituční, který by dovozoval nárok na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. O takovém nároku žalobkyně bylo však již v daném případě rozhodnuto v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 140/92 a žalobní návrh žalobkyně byl tu pravomocně zamítnut. Svou určovací žalobou se tedy žalobkyně v podstatě domáhá přezkoumání tohoto předchozího pravomocného rozhodnutí, když zároveň svůj nynější nárok opírá o skutečnosti, které byly základem její restituční žaloby. Nemůže se tedy žalobkyně domáhat podle obecných předpisů nápravy majetkových křivd, jejichž nápravy se lze domáhat podle předpisů speciálních.

Věcně správný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto odvolací soud podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 1. 9. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 1. 11. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka zdůrazňovala, že v době, kdy podávala restituční žalobu, byla oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Tato její restituční žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že znárodnění firmy T. A. P., P. – N., proběhlo v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Žalobkyně však nyní poukazuje na to, že Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 28. 4. 1994, III. ÚS 114/93, dospěl k právnímu závěru, že rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění byla svěřena výlučně do rukou ministra jako osoby s ústavní a politickou odpovědností, které nebylo možné zaměňovat s odpovědností jeho úřadu (ministerstva), případně s odpovědností podřízeného pracovníka bez ústavní odpovědnosti. K této záměně ovšem v daném případě došlo, pokud šlo o vydání a podepsání uvedeného znárodňovacího výměru. V právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 140/92 došlo tedy zamítnutím žaloby žalobkyně k pochybení, když tu totiž znárodňovací výměr byl nulitním aktem a neměly se proto na něj vázat žádné právní účinky. Podle názoru žalobkyně tu došlo k odnětí vlastnického práva k nemovitostem v rozhodné době na základě nulitního správního rozhodnutí. Dovolatelka proto byla toho názoru, že je za uvedených okolností její určovací žaloba důvodná.

Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně (nebo i dovolacím soudem), anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 23 C 369/2002 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje také na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát znárodněním vydaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.

K otázce vztahu právní úpravy podle ustanovení předpisů restituční (rehabilitační) povahy a právní úpravy podle ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu zaujal Nejvyšší soud v rozsudku svého tzv. velkého senátu (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, tento právní názor: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost přešla na stát v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení restitučního (rehabilitačního) předpisu“.

Z těchto ustanovení právních předpisů a citovaných právních závěrů vycházel dovolací soud, protože je toho názoru, že je třeba jich použít i pro posouzení daného případu. Zároveň dovolací soud musel konstatovat, že z těchto ustanovení právních předpisů i citovaných právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem anebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu). A protože, jak již shora uvedeno, nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena ani právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soudu u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 ods.t 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání tu nebyla shledána ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. února 2006

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. February 2006